Někdy už je trochu pozdě!

Anotace: Věnuju někomu....omluva za chyby!

„Řach!“ vytvořili ránu mnou zabouchnuté dveře od pokoje! Hlavou mi lítají myšlenky typu „Proč mám takovou matku“, „kéž by chcípla“, ale můj tok myšlenek najednou vyruší moje máma ve dveřích. Ihned na mě začne řvát „Dokud bydlíš v tomto bytě, budeš dodržovat naše pravidla, nechci abys skončil jako tvůj otec, který pořád vysedává v hospodě!“ ihned na ní vykřiknu „Jsi strašná, dej mi už konečně pokoj!“, ale to už stejně neslyší, protože s pláčem, který se snaží maskovat, odchází!
Moc si neuvědomuji, že jí to trápí, spíš mi leze na nervy a přeji jí to nejhorší, vždyť se mi dokáže plést jen do života! Nesnáším jí!

O dva roky později, na Vánoce:
Je to rok! Rok od té doby, co jsem mi podle dřívějších požadavků mělo ulevit! Splnilo se vše co jsem si vlastně přál! Ale proč sakra nejsem šťastný, ba je mi ještě hůř?
Jednou maminka šla pro otce do hospody, protože chtěla aspoň Vánoce prožít společně.
Nevím přesně co se stalo!
Vím jedině to, že byl prý úplně opilý, aspoň to tak bylo v protokolu, maminku ihned odvezli do nemocnice! Ale bylo pozdě, měla mnoho sčetných poranění a vnitřní krvácení! Nejhorší bylo, že jsem se to dozvěděl až když bylo pozdě, nestihl jsem jí říct jak moc jí mám rád!
Myslím na to jak se asi trápila, myslela si, že jí nenávidím, že jí vlastní syn nenávidí! A s tím i umírala.
Nikdy jsem jí nepoděkoval, za vše co pro mě udělala, spíš jsem jí jen dával najevo, svou nenávist a svou kamennost k ní! Mrzí mě to, že to už nemohu napravit! Tolik bych toho chtěl změnit, ale vše je zničeno! Pořád jsem si přál, bydlet jen s tátou, a když se mi to konečně „poštěstilo“ do měsíce mě odebrali sociální pracovnice z důvodu nevyhovující péče!
Tatovi to nikdy neodpustím, nevím co s ním teď je a vůbec mě to nezajímá, vždyť mi zabil mého milovaného člověka, mou spřízněnou duši, která mi chtěla vždy pomoct, mou milovanou maminku! Ten člověk mi vdechl život a snažil se za mě vždy bojovat a já se jí takhle odvděčil! Ale už je pozdě, pozdě na to, vše změnit!
Lahvička tabletek už je prázdná a já mám v ruce zmuchlanou fotku maminky, na které se andělsky usmívá!
Ležím na podlaze v koupelně, mého posledního domova, dětského domova! A zavírám oči se slovy „Konečně se uvidíme maminko, snad mi to odpustíš!....Mám Tě Rád!“

„Nevážíme si věcí! Zjistíme to jsme měli až když to ztratíme!“