Láska k nářadí

Anotace: O vztahu dospělého člověka

Pocta pomocníkům a neb: Nářadí neřádí. To neřádi planetu šmejdy zaneřádí. To potká se sekera s motykou a vedou diskus o tom kdo z nich je potřebnější? Sekera se vytahuje, co vše dokáže, strom porazí, obra zarazí. A motyka, že prý půdu zkypří, a díky ní vyroste strom i les, zrno i oves. Jdu do dílny a uvědomuji si důležitost i nezastupitelnost nástrojů i nářadí. Mám je moc rád. Vnímám způsoby jejich života i bytí, až do rozbití. Slyším frekvenci cirkulárky, hluk agregátu, svištění hoblíku, zvuk brusky, kompresoru. Rozumím jim každé slovo. Správná volba vrtáku dle druhu materiálu, úhel i způsob broušení, otáčky i chlazení, posuv i změny v barvě. Kladivo ne jedno je. Mám jich moc. Ševcovské je kulaté, sklenářské, klempířské, palice, kovářské, zednické, nýtovací, k probíjení, pobijecí, zkušební, rituální.. Mám jich jistě přes stovku. Každé je jiné svou váhou, tvarem, využitím, délkou, šířkou, topůrkem. Šroubováků na tisíce. Dláta, pořizy, imbusy, svěrky, kleště, dýky, hasáky, goly, klíče stranové, trubkové, očkové, nástrčné. Hrábě, krumpáče, lopaty, rýče. Kleště štípací, kombinované, svěrné, rozvěrné, samosvěrné, hodinářské. Kamarádů mám jen pár. Ale dobrých pomocníků na tisíce. A já si jich vážím, obdivuji je, Zkouším. Znám jejich meze, výhody i zápory. Umím je použít i zneužít. Chodím do jejich prodejen jako žena do butiku. Hledám vhodnost, ergonomii, vyváženost, kvalitu, výkonost. Nemám rád čínské kopie. Stovky, tisíce hodin jste mi byly k dispozici bez výmluv a vytáček. I ty witvorte, morse kužely. Příteli, štětko, fanko. Jsem ztracen, pasu mnoho žen. Dokud mi to zvládne nářadí, zaneřádit. Vše se dá jistě popsat fyzikálními zákony, ale já je poznal, aniž jsem je ještě znal. Vnímám i umění metalurgie, kalení, popouštění, kování, obrábění, cementování, chromování, cínování. Šperkaři obrábí nejtvrdší nerosty diamant a já s ním řežu sklo i dlažbu. Kolečkem to začalo a možná taky skončí.


Je to tady????dnes mají konečně po svátcích otevřeno. Skočím do káry a alou do Janovic. Chleba, rohlíky, cosi v řeznictví. Na polívku do hospody jsou tam jen malý schody. Telka je tam pouštěná, WiFi tam nedorazilo. A to mě porazilo. Co tam budu dělat, bože co? Jíst a pít, platit a odcházet. Pak tam budu scházet. Jako ta Wifina.

Fujtajblák. Bylo nám ho líto, víte? Kříženec až běda. Bůh ví s čím. Ale byl a je malý. Malá velikost značí málo jídla, malá hovna. Velká chrabrost, útěkář i průserář. Na zahradě má tři boudy. Stejně spí v křesle či posteli. Peřinu má rád tu z peří. Potrpí si na polštář. Okusuje dveře, stůl i nohy židlím. Nepohrdne dálkovým ovládáním. Koš vyprazdňuje i dlaždice na zemi. Loví myši, ptáky, slimáky, vosy no prostě vše. Strašně mu smrdí z huby. Skoro na omdlení. Olizuje děti v obličeji. Skáče přes plot, který je 4x vyšší než on sám. Fujtajblák. A čeká na mě za dveřmi ložnice ve svém mu přiděleném pokoji. Taky ho rád vidím, šmejda