Otec a syn

Anotace: Láska až za hrob...

I.

Otec stál na chodbě a díval se skrze prosklenou stěnu na svého syna, jak leží napojený na spoustu hadiček a drátů, jako by byl hotovým Robocopem a ne klukem z masa a kostí. Doktoři mu slíbili, že jej odpojí od přístrojů, jen co mu bude lépe a dovolí mu jít domu. Po pravdě mu nedávali velkou šanci na přežití. Snad několik týdnů, možná měsíců, ale na roky mohou zapomenout. Nádor na mozku je usazen na místě, které nejde běžně operovat a žádný specialista se do operace nehrnul jen co spatřil vyšetření počítačovým tomografem, kde byl mozek jeho syna digitálně rozdělen na hromadu řezů, které ukazovaly jednotlivé části mozku.

„Máte dost času se se synem rozloučit,“ řekl mu ošetřující lékař.

„Rozloučit?“ zamračil se otec. „Myslíte si, že to jde jen tak, říci synovi: ahoj, víš, umíráš, proto bychom neměli už nic plánovat, prostě tě pustí domů, abys v něm dožil svůj život...“

„On to ví,“ řekl mu lékař. „Je dost starý na to, aby to pochopil...“

„Že zemře, protože v celé zemi není lékaře, který by se pustil do operace?“

„Je to příliš riskantní a pravděpodobnost, že by váš syn zákrok přežil je velmi malá...“

„Takže mu dáme těch několik týdnů, které mu zůstávají?“

„Nebude jej nic bolet, prostě jednou usne a už se neprobudí...“

„Otcové, rodiče by neměly přežívat své děti.“

„Jste na syna sám?“

„Ano, žena zemřela před rokem, když bylo synovi devět… To se nemusí dožít ani desátých narozenin?“ zeptal se se slzami v očích.

„Je mi to líto,“ dal mu lékař ruku na rameno. „Zkuste využít čas, který vám zbývá...“

„Kdy si můžu syna odvést domů?“

„Zítra, uděláme ještě několik testů a pak vám jej dáme…“

„Raději bych sám umíral na rakovinu, než vidět svého syna… Chemoterapie...“

„Museli jsme zkusit vše, co se dalo, nádor se trošku zmenšil, ale i tak zabírá dost místa v těch částech mozku, které… Musíme vybrat menší zlo.“

„Takže žádná naděje už pro mého syna neexistuje?“

„Ne, žádná naděje, jen čekání na smrt, které může být tím nejlepším životem, když si váš syn bude užívat každý den, jako kdyby měl být jeho poslední...“

„Jsme porotou, soudci i katy?“

„Je mi to opravdu líto, ale nedá se nic dělat, běžte za ním a promluvte si o tom, co by chtěl nejraději dělat!“

„Asi jej vezmu na rodinnou chatu u jezera, vždy tam byl šťastný!“

„Dobrý nápad, užijte si spolu čas, který vám ještě zbývá, jinou radu vám nemohu dát.“

„Sbohem, doktore!“

„Na shledanou, a kdyby jste potřebovali nějaké léky, ozvěte se. Zatím si vystačíte s tím, co mu naordinujeme, ale nikdo nemůže z jistotou říci, co se bude dít, až se nádor bude znovu zvětšovat.“

„Takže může i ochrnout?“

„I to je možné, je mi to líto?“

„Díky, doktore, jdu za svým synem a budu dělat zázraky!“

„Bůh vám pomáhej…“

II.

Uplynulo několik týdnů a na chlapci nebylo nic znát, že trpí nevyléčitelnou chorobou. Kdo by to řekl, že i devítileté dítě může mít rakovinu. Otec a syn. Oba prožívali jednotlivé dny, jak jen dovedli a stačily jim síly. Otec na svém synovi viděl, že pomalu, ale jistě slábne, ale na žádnou bolest si nestěžoval. Pobyt v chatě u jezera byl jako pobyt v sedmém nebi. Rodiče by neměli přežít své děti, tato slova mu stále ležela v hlavě.

„Mám nápad, co ty na to?“ zeptal se jej otec jednoho rána.

„Ano?“

„Co kdybychom zajeli na ten ostrov?“

„Kouzelný ostrov s indiánským totemem a starým dubem?“

„Ano, právě na ten, jak dlouho jsme už plánovali si k němu zajet?“

„Nemáš motor na člunu, budeš muset veslovat, tati!“ řekl mu jeho syn.

„Není to daleko, a snad mám dost sil, abych to zvládl… Vezmeme si vodu, jídlo, spacáky a stan, můžeme tam chvíli kempovat. Může to být príma!“

„Bude sranda...“ souhlasil syn. Za několik desítek minut již oba seděli ve člunu a otec vesloval k blízkému ostrůvku uprostřed jezera, který byl kdysi snad posvátnou půdou pro zdejší domorodé obyvatelstvo. Avšak skutečného indiána už neviděli pěkně dlouho, jako by se indiáni vytratili spolu s nástupem civilizace.

„Co když je to indiánské pohřebiště?“ zeptal se jej syn, jen co loďka najela na mělčinu u břehu a zastavila se. „Možná tu vládnou čáry a žijí zde duchové zemřelých indiánů.“

„Přivážeme loď, vybalíme se a pak se tu porozhlédneme!“

Za půl hodiny stál na paloučku mezi stromy stan. Bylo znát, že tu už před nimi někdo stanoval, protože našli prázdné ohniště s troškou popela. Kdo ví, možná tu někdo byl před nimi a snažil se také vstřebat onu atmosféru, která zde vládla, jakoby zde žili duchové zemřelých. Co se stane po smrti? Na tuto otázku otec nemocného chlapce stále myslel a děkoval za každé nové ráno, které s ním mohl na tomto světě strávit.

„Ten totem vypadá celkem strašidelně!“ řekl mu syn. „A o kus dál ten dům také!“

„To je posvátný dub,“ řekl mu otec. „Prý dokáže splnit lidem jakékoliv přání, pokud je jejich tužba dostatečně veliká...“

„Mám to přání vyslovit nahlas, nebo si jej jen pomyslet a co mám vůbec udělat?“ zeptal se jej syn.

„Prý stačí dub obejmout a pak vyslovit v duchu své přání!“

„Dobře,“ přikývl syn. „Přeji si, abychom se zde sešli také příští rok o stejné době...“

„Amen,“ řekl otec. Dobře věděl, že pro jeho syna žádné příště nebude.

Přenocovali na ostrově a ráno se vydali zpět k chatě u jezera. Když se oba dívali, jak se ostrov zmenšuje, měli smíšené pocity. Opravdu bude mít onen zázračný strom takovou moc? Co když nejde smrt ošálit?

„Na co myslíš?“ zeptal se syn otce, když na chvíli přestal veslovat a chata byla již v dohledu.

„Co bude zítra, co bude pozítří...“ řekl mu otec po pravdě.

Syn se pousmál a vševědoucně řekl: „Já vím, na čem jsem, tati a také vím, že děláš vše proto, abych se cítil co nejlépe. Víš, že se mi každou noc zdá o mámě, jaké by to bylo, kdybychom tu byli všichni tři?“

„To je zajímavé...“ přitakal otec. „Mluvíte spolu?“

„Jen občas, většinou se na sebe usmíváme...“

„To je pěkné...“ zamračil se, ale pak se znovu pousmál. „Byly to jen sny!“

„Co když po smrti existuje i něco víc, tati?“

„Něco jako další život?“ zamyslel se. „Ano, přál si, aby po smrti bylo něco víc než temnota a naprosté odcizení. Mohou duše lidí přežít smrt těla? A kam se vydají, až se tělesná schránka dotyčného rozplyne v prach?

III.

Syn umřel tři měsíce na to, co byli na onom ostrově. Otec zůstal sám a nesl jeho skon velmi těžce. Mnohokrát se přistihl, že by také mohl zemřít, že by se mohl setkat na druhé straně se svým synem, se svou ženou a dalšími blízkými, kteří už nebyli na tomto světě. Ovšem, realita byla docela jiná. Neexistovala síla, která by mu jeho blízké vrátila zpět.

„Je mi to líto!“ řekl mu ošetřující lékař, když se spolu setkali v pokoji intenzivní péče, kde tiše spočívalo vše, co zbylo z jeho syna. Jen mrtvá schránka bez duše. Z popela jsme vzešli a v popel se i navrátíme, řekl si jeho otec. Nikdo nedokázal odtušit, jak moc mu syn scházel.

„Nechám vás na chvíli o samotě, pak jej budeme muset odvést do márnice, to víte, služební postup...“ řekl mu lékař.

„Vrátím se tam!“ řekl mu a zadíval se mu do jeho modrých očí, která byla nyní bez života. „Vrátím se na ten ostrov, možná se tam spolu setkáme.“

V práci si vzal na víkend volno a vydal se k jezeru. Jednu noc strávil v chatě a druhou na ostrově. Pořád si říkal, že je zbytečné, aby zde přenocoval, že mu to jeho syna nevrátí. Zázraky přeci neexistují, proč by se měly dít právě jemu? Copak je jediným člověkem, kterému zemřelo dítě?

Přečkal noc na ostrově. Indiánský totem tam stále ještě stál, přestože byl poznamenán zubem času, který je stejně neúprosný jako osudy lidí. Chvílemi měl dojem, že slyší smích svého syna, jako by bylo toto místo začarované. Hleděl do temnoty a poslouchal šumění větru a pleskání vlnek o pláž ostrova.

„Chybíš mi!“ řekl nahlas.

A pak měl pocit, jakoby kdosi prošel okolo něj. Pocítil záchvěv chladu. Avšak bylo toho mnohem více nežli jen studený vítr, který čechral travnatý povrch ostrova a pohrával si s listím okolních stromů. Najednou měl pocit, že u toho dubu něco stojí. Nebo spíše někdo. Nedokázal to popsat slovy, prostě vstal od ohniště a vydal se k posvátnému dubu. Dal by ruku do ohně že je to on, jeho syn, nemohl s ním mluvit, jen se usmíval a zamával mu na pozdrav. Možná se mu to všechno jen zdálo, tak moc by si přál si s ním popovídat, ale vzájemná komunikace mu byla odepřena. Oba byli na opačné straně svého bytí. On stál u starého dubu, zatím co jeho syn byl za duhovým mostem.

Naposledy mu zamával a pak se jeho silueta rozplynula. Najednou pocítil horký závan lásky. Toužil, aby trval do nekonečna, ale brzy vyprchal. Bylo mu dovoleno jen krátce pobýt s duchem svého syna, který zemřel na rakovinu… Věděl, že pro jeho syna je slůvko naděje jen prázdným pojmem, protože ta zemřela již po vyřčení diagnózy. Smrt. Čtyři písmena, která označují změnu stavu. Kam se vytrácí lidské vědomí?

„Miluji tě!“ řekl a krátce objal starý dub. Nakrátko měl pocit, že se něco děje s časovou osou, jakoby se vracel zpět a byl znovu se svým synem. Něco se stalo, a on jej naposledy spatřil, jak objímá posvátný dub a přeje si, být se svým otcem za rok na tomtéž místě. Na ostrově, který byl opředen tajemstvím a věcmi mezi nebem a zemí.

„Navždy zůstaneš v mém srdci,“ řekl mu a pak jeho ruka projela tím, co vytvářelo kontury jeho těla.

„Navždy!“ zafoukal tiše vítr.

„Jednou se znovu setkáme!“ řekl osamělý muž a vydal se k ohništi, přiložil do ohně a poslouchal praskot hořícího dřeva a také hučení větru. Nespal celou noc, jen k ránu na chvíli usnul, aby se probudil zimou. Oheň dohořel a zbyla po něm jen hromádka popela a několik malých ohořelých kusů dřeva.

„Navždy spolu!“ řekl a sbalil si věci, aby se vydal do chaty. Přemýšlel, co bude dělat dál, protože zůstal sám, přežil svou rodinu a zůstal jako kůl v plotě ve svém životě, jehož délku si nedovedl představit.

„Žij!“ toto slůvko mu utkvělo v paměti. „Žij, aby na tebe byli pyšní… Matka i syn...“

Věděl, že až přijde jeho čas, setká se s nimi znovu. Proč by ne? Dokud existují věci mezi nebem a zemí, dotud existuje naděje a ta přeci umírá jako poslední… Přestože jde jen o prázdná slova.

Slíbil si, že se sem bude pravidelně vracet, každý rok, dokud bude žít a neopustí jej síly. Možná, že jednou s sebou přivede jeho syn i svou matku a on bude mít na kratičkou chvíli možnost přenést kousek lásky i na druhou stranu, neříká se, že láska nikdy neumírá? A tak se stalo, že sem k jezeru jezdil rok co rok, aby v onen kouzelný den alespoň na chvíli mohl zažít pocit mystéria starých indiánských čar a kouzel. Bez toho, aby tušil, zdali si je zaslouží...