Ta o té borovici

Ta o té borovici

Prolog
     Na internetu jsem našel báseň Infekce od Václava Hraběte a u ní někdo tvrdil, že coby mladý prý básníka dost prožíval, ale nyní má jeho poezii za přeceňovanou. Že by bylo dílo tohoto českého beatnického autora nadhodnocované? Začal jsem se otázkou zabývat a pustil si k tomu, jak básně Václava Hraběte recitoval Miroslav Kovářík, jenž celý život jeho tvorbu popularizoval.
     Verše mi zněly úžasně, tak jsem si řekl, že nejspíš mají sílu, která je jim přisuzována, a nechal to plavat. Později jsem si dělal pořádek ve věcech a objevil sbírku Blues v modré a bílé od Václava Hraběte. Nebyla to knížka, tenkrát jsem ji nesehnal, v obchodech se po ní jen zaprášilo, ale básně napsané na psacím stroji. Do sbírky je uspořádal právě Miroslav Kovářík a v oněch časech zapůsobila jako bomba, protože beatnická poezie u tehdejších komunistických vládců, a tedy i vydavatelů nebyla zrovna v kurzu.
     Z dnešního hlediska se to těžko chápe, přesto si živě vzpomínám, jak jsem byl šťastný, když mi strojopis básní Blues v modré a bílé darovala ta, co je pro mě přepsala. Zmizela dávno z mého života a já teď vlastně ani nevím, jestli je dosud na světě? Ale v době, kdy se naše osudy na chvíli propletly, bylo jí i mně ještě o něco méně než Václavu Hraběti, když v necelých pětadvaceti letech zemřel.

XXXXX

     Přisedla ke mně v předsálí Studia Rubín a že se jmenuje Eva. Byla přestávka pořadu pro literární adepty Zelené peří. Tvrdila, že se jí moje básničky líbily nejvíc z těch, které dneska slyšela, protože vyjadřují to, co cítí také ona.
     Řekl jsem, že o tom pochybuji. Zeptala se proč, tak jsem vysvětlil, že pochybuji občas i o tom, jestli žiju, že se třeba někomu jen zdám.
     „Pokud se někomu zdáš, to bych se mu musela zdát i já a všechno kolem.“
     Líbilo se mi, jak hned navázala a rozvinul svůj trhlý nápad, že se tu možná prolínají sny různých bytostí a zdáme se každý někomu jinému. Blbli bychom asi dál, ale vyrušil nás tvůrce a protagonista pořadu Miroslav Kovářík.
     „Jak se vám to zatím líbí, pane Raku?“
     „Nevím, promiňte, ale dneska mi to připadá jaksi nekompaktní.“
     „Zelený peří je přece vždycky trochu neučesaný, protože je sestaveno z poezie různých autorů rozličného zaměření i úrovně.“
     „Vy to ale vždycky umíte skloubit, jako by to všechno bylo napsáno právě ten pořad.“
     „A dneska jsem to nedokázal?“
     „To jsem nechtěl říct,“ zrozpačitěl jsem.
     „Už vás nechám, abyste se mohl věnovat přítelkyni,“ usmál se Kovářík a odkráčel.
     Eva pak vyzvídala, jak se jmenuju vlastním jménem. Objasnil jsem, že Rak je moje přezdívka, ale že ji skoro každý považuje za příjmení. Zničehonic mě pak políbila na ústa. Zůstal jsem jako opařený. Eva se ale tvářila, jako by se nic nestalo, a byla zvědavá, jestli se mě Kovářík chodí vždycky ptát, jak se mi to líbilo. Taky jsem z toho byl zaražený, ale nahlas jsem řekl, že si mě nejspíš už pamatuje, neboť jsem tady dneska po pátý.
     „A poprvé ti tady něco zarecitovali před publikem?“
     „Vždycky přečetli jednu, dvě, tři moje věci.“
     Dost se tomu divila, kdežto já se zajímal, proč jí to zní nepravděpodobně. Prozradila mi, že jí o Rubínu řekl přítel, který sem taky nosil své básně, ale jemu nezarecitovali nikdy nic, takže už sem nechodí. Proto si Eva myslela, že se Kováříkovi musí moje věci opravdu zamlouvat.
     Naoko jsem se bránil, že nejsem žádný básník, ale ve skutečnosti mi její slova lichotila, až mě to přemohlo a řekl jsem Evě, že mám najednou dojem, jako bych ji znal odedávna.
     „Věděla jsem, že duševně souzníme. Kovářík mě dokonce má za tvou přítelkyni.“
     Přikývl jsem, ale zřejmě se přitom tvářil nějak nevlídně, protože se otázala, zda to je pro mě tak hrozná představa. Než jsem zareagovat, objevil se u nás nějaký mladík.
     „Evo, jdeš? Už to začne.“
     „Běž sám. Já si sednu na druhou půlku tady s Rakem.“
     Odpochodoval evidentně zklamaně. Zeptal jsem se Evy, jestli je tady se svým klukem a zda je to ten, co o něm mluvila. Vyděsilo mě, že se boreček třeba začne se mnou o Evu hádat. Neměl jsem v úmyslu vstupovat do jejich životů.
     Zavrtěla hlavou a řekla, že tenhle kluk je Vítek a doprovodil ji sem jen jako kamarád. Tamten byl prý někdo jiný a že Vítka básničky nezajímají. Namítl jsem, že on by si zjevně přál, aby nebyli pouze kamarádi. Eva řekla, že neodpovídá za to, co si Vítek přeje. Staral jsem se, jestli jí nevadí jít na poezii s klukem, kterého básničky nezajímají a je tady jen proto, že je do ní zabouchnutý. Odsekla, že je to jeho problém. Já na to, že by to platilo, kdyby nevěděla, co k ní Vítek cítí, ale takhle ho zraňuje a využívá. Navztekala se, že jí mám v tom případě vlézt na záda. Připomněl jsem, že to ona přišla za mnou.
     „Promiň, Ráčku. Nemyslela jsem to tak. Nechci se ale bavit o Vítkovi. Můžu si k tobě na tu druhou půlku sednout? A můžu ti říkat Ráčku?“

     Po přestávce Kovářík oznámil, že první půlka byla poněkud rozháraná, ale že to snad teď napraví, a vybídl obecenstvo, že se každý může vyjádřit k tomu, co slyšel a viděl před pauzou. Člověk těsně vedle mě se chtěl na něco zeptal k básním pana Raka a řekl, že ta o té borovici se mu dost líbila, ale ty další že považuje za samoúčelný rýmování.
     „Můžete se pana Raka zeptat rovnou, sedí s přítelkyní hned vedle vás.“
     Kovářík se lišácky usmál. Člověk vedle se po mně udiveně ohlédl, Eva mu zamávala a já se otočil do publika a hledal Vítka. Jak jsem ho uviděl, ušklíbl se. Kováříkova zmínka o Evě jako mojí přítelkyni mu nejspíš hnula žlučí.
     Člověk vedle zopakoval svůj dojem přímo mně, ale zdůraznil, že ta o té borovici se mu líbila. Odpověděl jsem, že i ta o borovici byla samoúčelné rýmování a on řekl, abych se neurážel, že jen vyslovil svůj názor. Sdělil jsem, že moje básničky nestojí za rozbor, že jsem je zkrátka napsal, obecenstvo je slyšelo a tím to hasne.
     Mínil, že jsem dost nepřístupný, ale to už se obecenstvo začalo bouřit, že chce slyšet poezii, a ne zbytečný hádky. Kovářík naštěstí poslechl a skvěle zarecitoval Reduta blues od Václava Hraběte.    Přednášel, jak to uměl jen on, civilně i s patosem, přesně podle potřeby a když skončil, všichni na zlomek vteřiny oněměli a pak zabouřil mohutný potlesk.
     Tak nějak mají znít beatnické verše, říkal jsem si, aniž bych tenkrát opravdu znal tento básnický směr. V Československu populární Allen Ginsberg, s kterým se kdysi v Praze Václav Hrabě setkal, byl už dávno zase zpátky ve Spojených státech a já jsem slyšel tady v Rubínu všehovšudy pár beatnických básní právě od Ginsberga, ale hlavně od Lawence Ferlinghettiho, Diany di Prima a některých dalších.
     „To bylo fantastický, že,“ svěřila mi Eva svůj dojem z Reduty blues.

     Zelené peří skončilo a Vítek se pokusil Evu přesvědčit, aby odešli spolu, když už spolu přišli, ale ona ho opět odmítla. Na mě se culila, abych si tady s ní dal ještě víno. Za chvíli k nám přisedla herečka, která v minulých pořadech pomáhala Kováříkovi s recitací, dnes seděla ale jen v publiku. Ukázalo se, že se s Evou znají.
     Herečka řekla, že se jí má básnička o borovici líbila. Nevěděl jsem, jestli byla upřímná, ale proč by mi pochlebovala? A zase ta o té borovici, další byly o tolik horší? Nejdřív jsem se v duchu vztekal, ale pak jsem usoudil, že ty druhé spíš vůbec nezaznamenala, protože je nepřednášel Kovářík, ale herečka, která se s ním tentokrát v recitaci střídala. Nic jsem proti ní neměl, ale Kováříkovi se nevyrovnala.
     Zeptal jsem se herečky, jestli si myslí, že může hloubku básně, či její kvalitu objevit až recitátor, nebo ji sám básni dodat, když ji báseň nemá. Koukla na mě útrpně a řekla – jistě, že ona mi klidně udělá záležitost i z úplný sračky.
     Když jsme se zvedli k odchodu, Eva škemrala, abych s ní šel ještě na procházku noční Prahou. Tak co jsem měl dělat.

     Malostranským náměstím a Mosteckou ulicí jsme dorazili na Karlův most, zastavili se nad druhým pilířem proti soše Jana Nepomuckého a dívali se na Vltavu omývající břehy Kampy s Lichtenštejnský palácem.
     „Všiml sis, Ráčku, jak Kovářík přijal tvůj názor, že je pořad trochu rozháraný?“
     Řekl jsem, že člověk jako Kovářík může a umí vzít i nějakou kritiku, protože neublíží ani jemu, ani tomu, co dělá a že jen neschopní bývají malicherní a rozčilují se i kvůli nepatrné výtce.  Sotva jsem to dořekl, vybavila se mi moje hádka ohledně samoúčelného rýmování. Eva mi zvědavě koukla z minimální vzdálenosti do tváře. Lekl jsem se její blízkosti a ucukl. Vzápětí se přitiskla svými rty na moje. Dál jsme šli už zavěšeni do sebe.
      Zastavili jsme se v potemnělém koutě Karlovy ulice a opět se líbali. V té chvíli mi vůbec nevadilo, že Eva zraňuje a využívá svého kamaráda Vítka.
     Dověděl jsem se, že má kousek od Švermova mostu podnájem a není tedy z Prahy, ale studuje tady. Na oplátku se zeptala, jestli rodiče nebudou mít strach, když nepřijdu domů, ale budu s ní. Namítl jsem, že mi je třiadvacet. Eva řekla, že jí je dvacet dva a zeptala se, jestli si o ní myslím, že je děvka. Uklidnil jsem ji, že by mě něco takového ani nenapadlo.

     Evin podnájem byla jedna poměrně velká místnost, do které se vcházelo z pavlače. Nalila do starých nerozbitných skleniček z lisovaného skla bílé víno z načaté láhve, kterou měla v ledničce.    Chtěla, abych jí ještě půjčil svou básničku o borovici a vlezla si s vínem na postel. Vylovil jsem z plátěné tašky od plynové masky básně, které mi Kovářík vrátil, dal je Evě a odešel se sklenkou v ruce k oknu. Díval jsem se na dvorek osvětlovaný matnou lampou.
     „Pojď si sednout ke mně. Co tam furt stojíš?“
     „Koukám na dvorek.“
     „A co tam je?“
     „Nic. Je hnusný a bezútěšný. Líbí se mi.“
     „Jsi magor. Pojď už ke mně.“
     Poslechl jsem jen napůl a zůstal stát u rozlehlé válendy.
     „Ta o té borovici je vážně hezká.“
     „Nebudu tvrdit, že ne. Napsal jsem ji. Jen nevím, jestli to není samoúčelný rýmování.“
     „Jsi fakt blbej. A o co jde, Ráčku? Nechceš mě?“
     „Je tolik mužů, kteří tě mohou udělat daleko šťastnější a je tolik postelí, ve kterých mě můžeš minout.“
     Odpověděl jsem slovy z Reduty blues, která jsem si trochu upravil pro potřebu chvíle.
     „Nikdo mě neodmítl tak poeticky. Vlastně mě neodmítl ještě nikdo. Já ti ale rozumím.“
     „Vážně? Ale já tě neodmítám.“
     Jak Eva seděla na posteli, opírala se o zeď a lokty si objímala kolena, skočil jsem za ní a už tam zůstal.

     Když jsme se ráno loučili, zeptala se, jestli se mi básně Václava Hraběte opravdu tolik líbí. Řekl jsem, že jsem sháněl jeho sbírku Blues v modré a bílé, ale už ji neměli. Zajímala se, jestli se mi líbí jeho básně pro ně samotné, nebo že mě dojímá taky jeho smutný osud. Řekl jsem, že kvůli obojímu.
     „Ale chtěl bys jeho sbírku?“ ujišťovala se.
     „Jasně. Ty ji máš?“
     „Ne, to ne, ale seženu ti ji.“
     Vídali jsme se asi čtrnáct dní každý den a pak mi přinesla básně z Blues v modré a bílé napsané na psacím stroji.
     „Kdes to vzala?“ ptal se užasle.
     „Přepsala jsem to.“
     „Ale z čeho? Kde jsi vzala tu knížku?“
     „Vítek si ji někde půjčil a pak ji půjčil mě,“ vysvětlila.
     „Vidíš, co je pro tebe schopen udělat.“
     „Řekla jsem mu, že ji chci pro tebe.“
     „Slíbila jsi mu za to, že budeš od teď s ním nebo co?“
     „Blázníš?! Je bez šance.“
     Řekl jsem, že si fakt moc cením, že tu knížku pro mě přepsala, ale štve mě, jak se k Vítkovi chová. Eva odpověděla, že to pro mě udělala ráda, ale že my dva také nemáme vůbec žádnou šanci, protože se vrací k tomu, co ji přivedl do Rubínu a co mu Kovářík nikdy nezarecitoval žádnou jeho báseň. Koukla na mě jako by omluvně, řekla Ráčku a odkráčela domů. Stál jsem na mostě, hleděl do Vltavy a přemýšlel, jestli je mi líto, jak to skončilo.

XXXXX

Epilog
     Držel jsem v ruce Evin strojopis Blues v modré a bílé a řekl si, že už se dávno nemusí žádné knihy přepisovat a na psacím stroji už vůbec ne. Co však otázka, jestli se poezie Václava Hraběte přeceňuje? Je pravda, že všechno stárne a že se mění i pohledy na věci. Ostatně ani ten most, u kterého tehdy Eva bydlela, se dnes nejmenuje stejně. Nyní nese název Štefánikův most, což bylo jedno z jeho dřívějších jmen.
    Z toho by vyplývalo, že se věci a pohledy sice mění, ale některé se vracejí. Třeba by mi dala odpověď moje báseň, ta o té borovici. Pokud by se mi líbila i teď… Usilovně jsem ji začal hledat, ale marně. Vím jen, že končila – a najednou už borovice neční nad skálou. Jak příznačné.

Autor kvaj, 22.11.2020
Přečteno 24x
Tipy 1
Poslední tipující: Slav Milo
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter