Dům který opouštíme

Anotace: Krátké povídky z dvaceti hospicových pokojů. Pokoj č.8

Je těžké psát procítěně, když k pocitům nemáte přístup. Proto nebudu lhát, poslední dobou mnoho necítím. Dříve jsem vyhledával lidi. Zajímal mě každý malý detail jejich osobnosti. Rád jsem se slunil v jejich přítomnosti. Snad každý má alespoň jeden zajímavý příběh. Dokonce i můj známý, který tvrdil že nikdy nic nezažil. A byl na to schopný přísahat. Tak tenhle známý bez příběhu mi jednou prozradil, že měl určitý vztah s hoblíkem. Nedokážu specifikovat, jestli to byl vztah milenecký nebo kamarádský, ale měl moc rád svůj hoblík. Věděl že je to bláznivé, ale nemohl si pomoci a tak ho vzal na výlet do Prachovských skal, kde zhobloval kus stromu a vyryl do něj iniciály svého jména a písmeno "N" jako "Narex". Což je výrobce nářadí a zřejmě i hoblíků. Vždycky mě uklidňovalo, že existují věci, kterým prostě nerozumím, které mě přesahují. Protože pak je možné cokoli. Dnes se mi z paměti vynořil pán z osmičky. Byl to pán, kterému pobyt u nás v hospici zaplatil syn, který stačil umřít dřív než jeho táta. Vyboural se v autě. Byl to jeden z těch lidí, kteří prostě mezi ostatními zapadnou, ale po čase se s o to větší razancí vynoří. Většinu toho co se stalo v hospicu jsem za těch pár let už zapomněl, zbyly jen konstrukty a vratké vzpomínky. Na tohoto pána si ale pamatuji. Nebudu lhát, že si vybavím jeho jméno. Měl takový kulatý obličej, přesně si vybavím barvu jeho huňatého obočí, které bylo jako rozsypaný pepř a sůl, dokonce i jeho diagnózu - rakovina plic. Měl také takovou zvláštní pihu pod nosem, která zasahovala přes ret až do úst a svěšený pravý koutek. Pán byl po mrtvici. Podle diagnózy vše v důsledku kouření, alespoň to říkal. Jeho paní mu nedokázala být oporou. Chodila před hospic vypovídat se sestřičkám, ale nedokázala jít nahoru. Když však jejich syn zemřel, napsala mu to ve zprávě. Nevím jaké utrpení je ještě únosné. Občas lidé chtějí zemřít a nemohou. Dokonce odmítnou jíst a je jim implantován PEG do žaludku, kam se jídlo tlačí obří injekční stříkačkou. Člověk se nad tím musí pozastavit. Vždy se mi vybaví krávy s obří dírou v boku, kterýma se jim sype krmení přímo do jednoho z žaludků. V takových momentech se člověk zamýšlí co je ještě únosné a co je správné. Myslím, že tak obří utrpení je možné jen protože ho ostatní nevidí nebo nevnímají. Nebylo by možné vzít tu hadici a tlačit jídlo do těla někoho kdo se trápí a chce zemřít, pokud by člověk plně chápal jeho situaci. Nebylo by možné zabít krávě tele a vyříznout jí díru do boku, pokud by dotyčný plně chápal její žal. Je zbytečné lhát si, že je to jen výmysl lidí. Zvířecí říše je násilností též plná. Existují druhy zvířat, které jsou na násilí přímo závislé. Existují parazitoidy které se uhnízdí v tělech živých zvířat, například ryb a pomalu je rozežerou zaživa zevnitř. Násilí je čistou součástí naší reality. Ruku na srdce, kdo z Vás žádné nezažil nebo mu nepřihlížel? Existují spousty teorií o překonání násilí, zvědomení těla a osvícení reality. Kdo ví, zda jsou pravdivé, do té doby, než to zjistíme a možná i po té však musíme žít s tím co máme. Pán umíral velice dlouho. Pomalu se dusil a do toho oplakával syna. Nejsem si tedy jistý, je možné že v té konečné fázi mu už možná ani zpráva o smrti syna nepřipadla jako něco markantně důležitého. Umírání v takovémto rozpoložení je velice intenzivní zážitek. Neschopnost se nadýchnout vyvolává v celém těle rapidní poplach, člověk trpí neskutečně vyplašeným a rozbouřeným emočním systémem, pokud není rapidně "zdrogován". Stál jsem nad jeho namodralým tělem a dodnes si vzpomínám, že mě něco říkalo: "Toto je jedna z možností, nekoukáš na něco cizího, koukáš na svojí možnou variantu." Na možnou variantu svého vlastního utrpení. Na možnou variantu utrpení kohokoli blízkého i těch nejbližších. Parazitoidy klubající se na svět, děravé lidi i nádory na mozku. To vše jsou možné varianty. Největší strach mého života - přímo přede mnou. Zmodralý a po dechu lapající s hadicí vedoucí z břicha, všemi opuštěný, bez odkazu, bez maminky po které volá, s obřím parazitoidem na plicích a to vše bez útěchy. Být v jeho kůži, to je... moment na cigáro. Když sedíte tváří v tvář svému největšímu strachu není co říct. Díváte se na něj a rádi byste se přesvědčili, že to není tak zlé. Je. Děsí vás to k smrti. Vzal jsem pána za ruku, křečovitě ji sevřel. Byla úplně studená. Tenkrát stejně jako v mém dnešním snu. Celý pokoj byl těžký jako jeho dech. Já byl těžký, těžké bylo i téma co jsem řešil. Venku svítilo slunce, konec září. Děti jezdili z kopce na koloběžkách a pár lidí na autobusovém nádraží mělo sbalenou deku a sušilo na batůžku plavky. Ten pán byl jednou miminko, pak rostl, maminka ho chovala. Ta brutalita se do vás zařezává jako ostří zubatého nože, jde až k jádru. Člověk to vidí jako něco nekonečného a tak k té myšlence přistupuje. I já se k ní vracím, jakoby se pořád děla právě teď. Pár dní na to běžel onen kyslíkový přístroj, který měl pán ke konci prakticky permanentně na obličeji naprázdno. Pán už tam nebyl. Stejně jako jeho strach a utrpení. Kéž by s ním zmizela i moje obsedantní potřeba se k této události pořád vracet. Zjistil jsem, že krom smrti je tu ještě jedna jistota. A to je jistota změny. Můžete si být stoprocentně jistí, že žádné utrpení nepotrvá věčně. Věřím, že člověk dokáže většinu věcí ve svém životě zvednout, občas se trápí i většinu svého života a někdy fakt ukrutně a těsně před smrtí se vlnovka zvedne. Občas je to přesně opačně, ale ke změně dojde vždy. Pokud jste zrovna namodralá, nemocná, osamělá skoro mrtvola na lůžku, zítra už třeba nebudete. Může to znít brutálně, už jen kvůli tomu, že vůbec nevíme co bude dál, ale každý parazitoid musí jednou svého hostitele opustit. Vše živé zemřít a problémy pominout. Nevím jestli je to pozitivní, ale tak se věci z mého úhlu pohledu a mého zkoumání mají. Nejsem si úplně jistý jak to mám v současné chvíli já, ale myslím, že teprve člověk, který dokáže tuto pravdu plně přijmout bez hořkosti, strachu, ironie nebo utrpení je teprve skutečně opravdu doopravdy dospělý.