Jedenáct nula osm

Marlene seděla na posteli, zhluboka dýchala a snažila se zbavit té tíhy na hrudi. Poslouchala vlastní tep a tikot hodin a nesmírně jí rozčilovalo, že se rytmy neshodují. Zírala na stěnu před sebou a pokoušela se ignorovat nepořádek, který se tu za poslední dny nashromáždil. Měla pocit, že nedokáže jen tak sedět a nic nedělat. V celém těle cítila napětí, ale zároveň byly všechny části jejího těla hrozně těžké. Bylo jedenáct nula osm a v celém městě byl klid. Za oknem jí svítila lampa. Celkově byl tento večer k nerozeznání od toho předešlého, i od toho před tím. Měla pocit, že musí konečně něco udělat. Že musí konečně udělat něco, čím se to změní. Čím se ona změní. Jenže zrovna v tuhle chvíli bylo nekonečně těžké udělat cokoli. Měla pocit, že kdyby se teď pokusila udělat si čaj, nezvládla by to. Měla by se jít osprchovat. Dřív jí horká voda stačila k tomu aby ze sebe smyla všechny své problémy. Ale to bylo před tím.
Držela v ruce deník. Už dřív se rozhodla, že si bude zapisovat, když jí něco bude trápit. Mělo by jí to pomoct zbavit se toho pocitu. Ale jak by proboha měla dát na papír to, co se jí teď zrovna honilo hlavou? Pokusila se to už dřív i namalovat, ale nedopadlo to dobře. Vždy, když na plátno pohlédla, měla pocit, že tam ještě pár tahů chybí, a když je domalovala, něco tam přebývalo. Vrstvila barvu na barvu až se původní motiv úplně ztratil. Rozhlédla se. Každá jedna věc v tom pokoji měla důvod, proč ležela právě tam, kde ležela. Když se Marlene pokoušela najít některou ze svých věcí, připadala si jako detektiv. Nebo kronikář. Postupně se vracela v čase, až došla k tomu, že tu věc používala naposled v úterý večer, takže nutně musí být v kapse u bundy ležící pod oknem. Všechny ty věci tvořily chaotický dojem a přesto byly dokonalým záznamem jejích posledních dvou týdnů.
Vstala, přešla až k oknu a vyhlédla ven. Ztemnělá ulice. Stejná jako včera. Slyšela jak dole pod kopcem po hlavní silnici přejelo auto. Nedalo jí to a musela přemýšlet, kam by někdo v tuhle hodinu jezdil. „Možná někdo taky nemůže spát“, pomyslela si. A pak si to naplno uvědomila. Nemůže tady už zůstat ani minutu. Zhluboka se nadechla a shodila nohy z postele. Na bosých chodidlech ucítila chlad parket a rozhodla se. Postavila se, rozhlédla se a pak vytáhla ze skříně batoh. Začala do něj dávat všechny potřebné věci. Už se balila mockrát. Teď si ale nebyla jistá, jak dlouho bude pryč. Měla by si vzít jeden nebo tři svetry? Když měla batoh plný, položila ho doprostřed pokoje a posadila se na něj.
Byla už půlnoc, když si vyhledala nejbližší volný let do Paříže a objednala si letenku. Bylo rozhodnuto. Nevěděla, proč zrovna Paříž, ale v tu chvíli se to zdálo prostě správné. Do Prahy na letiště to bylo něco přes dvě hodiny. Autem by jí stačilo vyrazit zítra v deset, ale nechtělo se jí řešit parkování, a tak se rozhodla pro cestu vlakem. Vyjede za hodinu, projde se po noční Praze a na letiště pak dojede autobusem. Moc nad tím nepřemýšlela. Nepřemýšlela nad tím kde a co bude snídat, nepřemýšlela nad tím, kde bude zítra spát, nepřemýšlela ani nad jogurty v lednici, které se do jejího návratu pravděpodobně zkazí. Napadlo jí, že by mohla dát někomu vědět, kde bude a napsala několik stručných SMS zpráv. Pak si vzala kabát, batoh, obula se a vyrazila ven do tmy.
Když pak seděla na nástupišti, vytáhla ze svého zavazadla deník a tužku. Vyškubla několik listů a začala psát. Když skončila, vzala jeden z papírů, dvakrát ho přeložila a vsunula do mezery mezi prkny lavičky. Vždycky chtěla takový vzkaz najít, ale o kolik kouzelnější bylo něco takového napsat. Chvíli zalitovala, že už se nedostane do knihovny. Měla několik adeptů na knihy, kam by se útržek papíru taky hodil.
Ze zamyšlení ji vytrhlo zapískání blížícího se vlaku. Naposled se rozhlédla a pak nastoupila. Vlak byl poloprázdný. Nebylo divu, tohle byl nezvyklý čas na vyjížďky do Prahy. Usadila se v nejbližším kupé, sundala si kabát a po krátkém zaváhání si položila nohy na protější sedačku. Počkala, než se vlak rozjel, a když drncání pražců konečně přehlušilo tlukot jejího srdce, opřela si hlavu o chladivé okno a hned za první zatáčkou usnula.