Mrtvý na dně Macochy

Anotace: Kde končí realita a nastupuje fabulace. A co když se fabulací trefíte do reality.

Film začal. Běžela úvodní melodie a na černou obrazovku naskakovali titulky. Pak bylo ticho. Ozvalo se zaškrčení, jako když někdo zapne rádio a přeladí. Do toho se ozvala zvuková znělka a mužský hlas “Tady Radio Svoboná Evropa. Radio Free Europe. … Zprávy .. S lítostí oznamujeme, že dne 10.10. bylo na dně Macochy objeveno tělo významného moravského spisovatele Pavla Švandy, signatáře Charty 77. …” Ozvalo se opětovné zaškrčení, jako když se přelaďuje radio. “ … dementujeme zprávu z 12.10…. Oním mrtvým nalezeným na dně Macechy byl 22.letý student architektury Pavel Švanda, nikoliv spisovatel Pavel Švanda. Spisovateli a jeho rodině se tímto omlouváme…”
Úvodní titulky skončili. Začal děj. …

Film byl kasovním trhákem. Lámal rekordy v návštěvnosti i v kritice. České televizi v Brně se zase jednou povedlo zajímavé tajemné dílo. A mě scénář. Na jedné straně jsem měl radost, že film byl tak úspěšný, na druhé straně jsem byl smutný, když jsem si uvědomil až příliš realisticky zobrazuje nedávnou minulost, nevyjasněnou vraždu Pavla Švandy. Nebo se mám držet druhé hypotézy, že to nebyla vražda, ale vynucená sebevražda ? Co je autorská fabulace a co realita ?

Producent se rozhodl uspořádat tiskovou konferenci v rámci nominace na České Lva, aby tím podpořil šance filmu jej získat. Na ní jsem bohužel musel, měl jsem to ve smlouvě.
“Tady Bořivoj Svoboda z týdeníku Tribúna. Mám dvě otázky na pana Podborského. Při sestavování scénáře Jste vycházel z reálií, nebo Jste si děj vymyslel ? Jak Jste se dostal k scénáři ? Proč právě Pavel Švanda? ”
Naklonil jsem se k mikrofonu a odpověděl jsem.
“Vycházel jsem z reálií, které byly odvysílané na ČT v cyklu “Přísně tajné vraždy” a z webu pavelsvanda.wz.cz. Scénář byl vytvořen na základě soutěže, kterou vypsala Česká Televize Brno. Původně jsem hledal tajemný příběh spojený s něčím nadpřirozeným. Napadla mě v této souvislosti propast Macocha. Když jsem hledal na internetu, objevil jsem příběh brněnského primáře, který dobrovolně ukončil v Macoše život. Jeho příběh byl ovšem až příliš čerstvý. Nechtěl jsem poškodit pozůstalé, jeho přátelé, kolegy … tím, že bych fabuloval příběh, který by někoho mohl poškodit.
Hledal jsem dále a oslovil mě tajemstvím zahalena smrt Pavla Švandy. A když jsem objevil, že k jeho tragickému příběhu se pojí i Štb a minulý režim, dostal jsem nápad, že by to mohl být dobrý námět na scénář. Ukázalo se, že o Pavlu Švandovi je na internetu dost materiálu, takže se k tomu dá sestavit příběh. ..”
Hezká tisková mluvčí otočila na sebe mikrofon a přerušila mě. “Děkujeme. Další dotaz.. “
Naštvalo mě to.
“Počkejte ještě chci říct … něco důležitého.”
Chytil jsem mikrofon a otočil jsem je silou k sobě. Tisková mluvčí to vzdala, byl jsem silnější a naštvaný, že mě přerušila.
“Chtěl jsem ještě říct, že staří Egypťané věřili, že člověk žije tak dlouho, jak dlouho se vyslovuje jeho jméno. Tím scénářem i filmem jsem chtěl docílit, aby se na jméno mladého intelektuála Pavla Švandy nezapomnělo. A taky na to co může napáchat absolutní moc v totalitních systémech. To je vše …”
Otočil jsem mikrofon na tiskovou mluvčí. Nastala kakofonie dotazů od novinářů.
Mladí muž, který se představil jako Bořivoj Svoboda, překřičel ostatní. “Mám ještě dotaz. Jak jste přišel na operaci “Anděl” státní bezpečnosti ?”
Řekl jsem do mikrofonu.”Počkejte …” a čekal až budu moci mluvit. Přítomní novináři se ztišili a já pokračoval.
“Nijak. Fabuloval jsem. Doplnil jsem mezeru v příběhu.Vzal jsem fakta, že na jaře byl zavražděn v Bratislavě Přemysl Coufal, který předával informace Vatikánu. O prázdninách byl Pavlovi Švandovi schválen devizový příslib do Itálie, kde se spojil mimo jiné i ze svým prastrýcem, který byl ve Vatikánu. Pak výpověď svědků, že jej kontaktovala státní bezpečnost. Pak jsem fabuloval, že státní bezpečnost vymyslela operaci jak řízeně vytvořit informátora Vatikánu a mít jej pod kontrolou. To mi pak dávalo smysl spojit všechno do příběhu. A jestli se ptáte na jméno operace “Anděl”. Slyšel jsem názvy některých operací státní bezpečnosti a tak jsem dle toho vymyslel slovo Anděl, jako posla zpráv. Je to fabulace.”
Tisková mluvčí uchvátila mikrofon. “Děkuji pan Podborskému …”

Po skončení tiskové konference, mě dotazy novináře Svobody vrtali hlavou. Něco mi v nich nehrálo. Vybočoval z obvyklých novinářských dotazů. Jakoby měl na věc svůj osobní zájem. Na druhý den jsem zavolal tiskové mluvčí a zeptal jsem se na týdeník Tribuna a novináře Bořivoje Svobody.
Po včerejšku nebyla moc ochotná, ale přesto mi slíbila, že sežene nějaké informace. Asi za hodinu mi volala, že žádný týdeník Tribuna neexistuje, ani žádný novinář Bořivoj Svoboda a dodala, že je z toho zmatená. To mě naštvalo.
Samozřejmě měl v tom prsty producent. Aby dosáhl na Českého Lva, udělal pro to cokoliv. Zavolal jsem producentovi a vynadal jsem mu, že to bylo hodně průhledné jak zvýšit šance na Českého Lva nastrčeným jakoby novinářem. Producent se ohradil, že žádného novináře nenastrčil, ani nepodplatil. A že ať za svoji paranoické bludy řeším se svým psychiatrem.
Tušil jsem za tím něco. Ale jak se říká stopa vychladla. Neměl jsem se čeho chytit. A tak jsem to pustil z hlavy.

Český filmový svět je malý. Když se někde něco šustne, tak se to okamžitě rozkřikne. Asi za týden jsem měl telefonát v deset večer z neznámého čísla. Už jsem skoro spal. Mrzutě jsem přijal hovor. Neznámého jsem hned poznal po hlase. Byl to představitel hlavního hrdiny Pavla Švandy, Honza Navrátil, student 1. ročníku na JAMU v Brně.
“Pane Podborský, znám vašeho Bořivoje Svobodu. Je to starší spolužák z 5. ročníku. Jmenuje se Vojtěch Černý. Chcete s ním mluvit ?”
Byl jsem překvapený.
“Ano. Jak jej najdu?”
“Nemusíte, stojí tady vedle mě. Tady máš Vojto ..”
“Dobrý večer, tady Vojtěch Černý, alias Bořivoj Svoboda …”
Z rozhovoru s ním jsem pochopil, že jej někdo najal přes agenturu pro herce na sehrání divadla na tiskové konferenci k filmu. Od, pro mě dosud neznámého, dostal legitimaci, zařízení a otázky na které se má ptát a tvrdě vyžadovat odpovědi. Ten neznámý se představil jako zástupce producenta a že potřebuje sehrát divadlo na podporu filmu. Já že nic netuším a o to pak bude působit autentičtěji.
A prý jestli nevím, kdo to je? Přes agenturu dostal zálohu. Neznámý mu dal záznamník a falešný novinářský průkaz. Ale pak nezaplatil doplatek a ani si nepřevzal zařízení.
Ne, to jsem skutečně nevěděl. Vytvořit falešný průkaz nebylo nic složitého. Poděkoval jsem mu za informace a přerušil hovor.
Otázka zněla. Kdo byl onen neznámý. Kdo měl zájem o informaci, jak jsem dospěl k názvu operace “Anděl” a z jakého zdroje jsem čerpal? Někdo z bývalé státní bezpečnosti? Byl jsem blízko realitě ? Tyhle myšlenky mi vířili v noci hlavou.

Ve filmu “Mrtvý na dně Macochy” byl jeden ze závěrečných titulků. Černá obrazovka. Vlevo fotografie Pavla Švandu, vpravo na černém pozadí napsáno.
Dne 30.6.1994 bylo ukončeno obnovené vyšetřování úmrtí Pavla Švejdy. Závěr zněl:
”Na základě výslechu svědků bylo konstatováno, že Pavel Švanda mohl být v kontaktu s pracovníky bývalé StB, ale toto se nepodařilo důkazně prokázat. Po zveřejnění případu se žádná osoba nepřihlásila ke svědectví. Vyšetřování bylo odloženo s tím, že není možné jednoznačně konstatovat, že došlo k sebevraždě a současně se nepodařilo zjistit a zajistit důkazy umožňující zahájit trestní stíhání.”

Život plynul dál. Pohltily jej jiné osobní starosti. Jako ta, že o můj další scénář na téma tajemné Brno, již nebyl zájem. I když představitel hlavní role Pavla Švandy Honza Navrátil získal České Lva.. Hold Pragocentrizmus. Dobré filmy se točí pouze v Praze. Producent mi jasně řekl, že nejsou Hollywood, ale česká televize a dost.

Tak jsem, jak se tomu říká, prožíval osobní tvůrčí krizi. Na psaní jsem nezanevřel. Lidí i dále četli bez rozdílu toho, jestli byl někdo z Brna, nebo z Prahy. Alespoň to.
Díky scénáři jsem byl veřejně známí a byl jsem občas zvaný na různé večírky. To jsem zásadně odmítal. Mým životem byla tvorba příběhů, ne společenské užívání slávy.
Jednou mi zavolala redaktorka z jednoho nejmenovaného nakladatelství, že by chtěla se mnou probrat vydání mého rukopisu. Jestli prý mám zájem o vydání, ať navštívím večírek nakladatelství, že to tam proberme. Emailem, že posílá pozvánku. Souhlasil jsem. Prohlédl jsem to. Nakladatelství potřebovalo zvýšit svoji osobní prestiž, tak pozvalo mě, mini celebritu. Ale proč ne. Alespoň bude zdarma večeře.
Večírek dopadl dobře.S redaktorkou jsem mluvil. Mazala mi med kolem huby, jak se říká. S nejistým výsledkem. Román možná, snad se jej povede dostat do redakčního plánu příští rok. Měl jsem toho dost. Taktně jsem se omluvil a zmizel. Po hovoru s ní a spolknutí tak deseti chlebíčků jsem se vytratil z večírku. Mise splnila svůj cíl.
Šel jsem nočním Brnem domů. Byla krásná letní noc a moc se mi nechtělo ji sdílet s lidmi v brněnské MHD. Raději jsem šel pešky. Když jsem míjel bývalou zastavárnu na Křenove, ozval se za mnou hlas.
“Pane Podborský !”
Zastavil jsem a otočil. Za mnou stál starý člověk v kožené bundě a černých kalhotách.
“Můžu s vámi mluvit?”
Asi jsem vypadal hodně zmateně.
“Nemějte strach, pouze mluvit. Nejste moc k zastižení.”
“A o čem ?”
“O filmu “Mrtvý na dně Macochy”. S operací Anděl jste se trefil.” Muž se odmlčel.
“Trefil ?” Začalo mi svítat. “Vy jste od státní bezpečnosti.”
“Připouštím, pracoval jsem i pro ně.”
“Pojďme.” vykročil dopředu dál po Křenové. Šel jsem po jeho boku. Cestou jsme spolu mluvili.
“Proč mi o tom něco říkáte ?”
“Zbývá mi tak maximálně půl roku života. Možná chci po sobě zanechat stopu.”
“Ulevit svému svědomí ?”
“Ano, když tomu tak říkáte. Chcete to slyšet ?”
“Možná, ale proč s tím nejdete na policii, nebo na ústav pro vyšetřování zločinů komunismu, nebo za nějakým novinářem ?”
“Proč ? Nemohu, z osobních důvodů. Já totiž oficiálně neexistuji.”
Přikývl jsem i když mi v tom nebylo zcela jasno.
“Tak poslouchejte. Všichni si myslí,že státní bezpečnost zanikla v roce 1990. Není to pravda. Část z agentů byla převedena do stávajících bezpečnostních služeb. Mimo jiné i jeden mladý ambiciózní agent měl krycí jméno Lípa, s otcem za zadkem na vysokém postě u Štb. Byl to ten, který to tenkrát zpackal operaci v Bratislavě …”
“Jakou operaci ?”
“Související se smrtí Bořivoje Coufala, který donášel Vatikánu. Tak on, aby napravil jeho vraždu vymyslel operaci Anděl. Potřeboval získat nového řízeného spolupracovníka. Tím měl být Pavel Švanda. I tuhle operaci zpackal. … Od zmizení, tak jsme říkali popravě, jej zachránil jeho otec, který nechal všechny materiály o operaci ještě za starého režimu skartovat. Svědky podplatit, nebo odklidit. ”
“Jak to víte ?”
“Já jsem ty materiály skartoval.”
“Lípa využil sametovou revoluci a stal se kariéristou.”
“Prozradíte mi jeho pravé jméno ?”
“Ne. Vám bude k ničemu. … “
Ještě jsem chvíli rozmlouvali. Já jsem měl báječný materiál na další příběh.
Pak starý muž řekl.
“To je vše co jsem vám chtěl říci. Naložte s tím jak umíte. Už mě nikdy neuvidíte. Sbohem.”
Když odcházel zavolal jsem "Počkejte".
Otočil se.
Napřáhl jsem ruku. Přijal ji. Potřásli jsme si rukama a podívali se navzájem do očí. V jeho hnědých očích se odrážela tvrdost, prožitý život, ale i nádech blížícího se konce.
“Sbohem.” řekl jsem.
V mém gestu byla vděčnost za důvěru i za to, že mi něco z tajemství, které uchovával, sdělil. Možná i soucit z jeho osudem.
Starý muž se otočil a zmizel v nočním Brně.
Za dva dny se objevil na webu brněnského deníku krátký článek. Policie žádá o identifikaci neznámého muže, který byl nalezen na dně Macochy Na přiložené fotce byl neznámý starý muž, který mě oslovil.