Obětování (1)

Obětování (1)

Anotace: Hrůza přichází od Vanu, jaro 1241.

První ranní paprsky slunce dopadají na Tatvan omývaný vodou velkého jezera. Kdysi to bylo malé a zapadlé místečko na březích toho slavné jezera Van, nyní je to rybářská a trhovecká osada se stovkami obyvatel, která vzkvétá a bohatne, s tím jak se vztahy s Peršany zlepšují. Domy se opravují a budují, vily se šíří v bohatších čtvrtích, vyzáblé otroky nahrazují dobře živení otroci, chudáci mizí z ulic, vznikají zahrady a na severním okraji dokonce parčík, kam si boháči jako chodí odpočinout po dni plném únavného rozkazování svým poddaným, nádeníkům a otrokům.

Jartan mezi takové nepatří. Kdyby patřil, nebyl by jedním z nejbohatších. Mnoho boháčů obětuje vlastní potenciál, jen pro odpočinek a rozkazování. Kde oni rozkazují, Jartan přikládá ruku k dílu, a díky tomu navštívil mnohá místa. Od miliónové Konstantinopole po Arménii, od skvostné přímořské Smyrny a ostrova Rhodos po chudý Krym. Navštívil statisícová města, velké přístavy i mohutné velehory, aby dojednal řadu věcí pro Tatvan. Pochleboval, uplácel, lhal, dřel na stavbách, při rybolovu, při přesunech zboží a mnohé tak poznal, i to, co se nyní blíží do Tatvanu.

Zatím o tom neví. Zatím akorát stojí za chladného jarního rána na balkónu své vily a sleduje rybáře cestující k nedaleké mrtvé sopce, jejíž kráter se stal jezerem, kam jednoho z místních napadlo vysadit ryby. Celkem se to podařilo a jezero se změnilo v rybník. Není úplně blízko, a není snadné se tam dostat, ale bohaté úlovky jeseterů, línů a… Jartan je vyrušen z tohoto přemýšlení křikem.

Rozhlíží se, odkud jde a vidí, že z východu, od východního vstupu do městečka. Městem jede kůň, pomalu, krokem a na jeho hřbetě sedí jezdec, k němuž nyní místní upírají zrak. Lidé vycházejí z domů na ulici, hledí z oken, šuškají si mezi sebou, jak tam ten jezdec téměř bez hnutí projíždí, jen občas se nakloní před sebe, a pak zase napřímí, nebo zakašle. Když projede okolo Jartanova domu, Jartan pozná, co se děje. Ledový pot mu steče po tváři, jak uvidí krvavé a černé fleky na jezdci, když vidí, jak je jezdec malátný, kašle, a když vidí jeho černé končetiny a tváře. To není černá kůže, to je mrtvá kůže.

Jartan vběhne zpět do svého domu. Prudkým lomcováním vzbudí svou manželku, která je rozespalá a hlavně polekaná a vytáhne jí z postele. Pošle jí probudit děti a sbalit, jen to nejnutnější, co budou potřebovat na cestu a sám jde na dvůr své vily připravit koně. Sbíhá schody, div nezakopne, poslední snad dokonce seskočil, ale na to si v záchvatu hrůzy, která ho pronásleduje, nevzpomíná, a venku začíná připravovat sedla na svého koně. Tamara tím byla polekaná, ale děti na manželův příkaz připravila a sbalila věci. Nikdy svého manžela neviděla v takovém strachu a obavách jako právě nyní.

Děti jsou ještě rozespalé a hladové, ale zdá se, že není čas se ani najíst. „Nemůžeme se nasnídat?“ ptá se Tamara.

„Můžeme, a taky můžeme zemřít,“ okřikne jí Jartan a rychle vysadí své děti na povoz koně. Vzal ten nejmenší a nejlehčí, který měl. „Vezmi akorát vodu a chléb, nic víc,“ nařizuje a vyskakuje sám na koně. Z města se mezitím ozývají výkřiky a divoké rozhovory, kterým Jartan nerozumí, ale je mu jasné, co asi znamenají. Jezdec smrti vstoupil do města.

Tamara se za okamžik vrátí i s vodou a chlebem a nasedne k dětem, zatímco Jartan pohání svého koně pryč ze dvorku, přes zadní ulice boháčské čtvrtě, které smrt neušetří, ani přes jejich bohatství a žene zvíře a svou rodinu na západ po nejbližší cestě, která tam vede.

Před lety už viděl, co se stalo, když se člověk s rudými fleky, v horečce a s polomrtvým tělem objeví na nějakém místě. Tehdy zahynulo jiné město a Jartan měl obrovské štěstí, že se dostal pryč z města. Nyní musí varovat okolní města a celou provincii, jinak zemřou statisíce, až se panika rozšíří.

Zatímco pádí hornatou a prašnou krajinou, kam se jindy moc nevydávají, Jartan vůbec nemluví, až teprve po hodině Tamara zjistí, co se děje. To když přijedou do Noršenu na západě a Jartan začne zběsile křičet na všechny strany to jediné slovo, které Tamaru zamrazí. „MOR! MOR! MOR! V TATVANU JE MOR!“ křičí z plných plic na vesničany. V duchu si říká hrozivou věc, že nejlepší bude, když jeho rodné město vymře, než aby se ta hrůza rozšířila do zbytku říše.

Ve vesnici okamžitě přepřahá koně. Místní mu dají svého nejrychlejšího koně, aby mohl jet dál na západ a dostal se do provinčního velkoměsta Muše, co nejdříve. Nemenší hrůzu vzbudí po odpoledne v Chašgegu. Místní páni se začnou radit, co a jak dál a vesničané opět mění Jartanovi koně a děkují mu za varování, zatímco Tamara, sama vyděšená k smrti, se snaží utěšovat jejich děti, které pláčou.

Muš, kam doráží v podvečer, se vymyká předchozím místům, kterými povoz projel. Tam šlo o vesničky, tohle je dvacetitisícové velkoměsto, kde zasedá provinční guvernér dosazený císařem a spravuje zdejší věci s pomocí prefekta, desítek úředníků a stovek vojáků. Město obehnané hradbami a věžemi, které je křižovatkou zbožných poutníků, zbožních obchodníků, přesunujících se vojáků, nuzných rolníků a které je jedním z nejbohatších míst, nejbohatších na jídlo, peníze i zboží, s velkými trhy v celém okolí. Místo, o kterém Jartan ví, že jestli nebude jednat, stane se městem duchů.

Jartan zastaví u nejbližšího vojáka střežícího městské brány a nechá si zavolat důstojníka. „Co si přejete?“ ptá se důstojník Ašot.

„Velíte posádce?“

„Prefekt velí. Co se děje?“

„Do Tatvanu dorazil mor. Jezdec na koni, který byl poset morovými fleky a měl odumřelé končetiny. Nebyl jsem mu na blízku, ale viděl jsem to. Prostý lid se k němu sběhl a odsoudil se k smrti. Až zjistí, co se děje…“

„Budou prchat na západ,“ dojde Ašotovi. „Jdu za provinčním správcem. Jeďte,“ řekne důstojník a Jartan s rodinou pokračují v cestě na západ. Jen na tržišti si nakoupí, nějaké zásoby na cestu, protože se tomu místu, chtějí co nejvíce vzdálit, ale tomu už velitel stráží nevěnuje.

Autor Vayl, 26.04.2022
Přečteno 51x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí