Obětování (5)

Obětování (5)

Anotace: Spravedlnost.

„Nejsou slova, která to mohou popsat. Úplná zkáza světa. Já a další Římané v Alexandrii jsme si mysleli, že nastal konec světa,“ popisuje poutník Georgios, připluvší do Konstantinopole. „Chtivost odsoudila milióny na smrt. Nikdo jim už nemohl pomoci. Nejprve zloději a lidé v přístavech, pak se šílenství té nemoci začalo šířit městem, všemi směry, nikoho nešetřilo. Vypukla panika a katastrofa padala i na hlavu vládců. Bohatství z přístavů pro ně bylo důležitější, než ochrana svých lidí a přístav zůstal otevřený. Nemoc se šířila jako stepní požár celým městem a pak i po Nilu, až do Káhiry. Mešitami, madrásami, divadly, paláci, vilami, lázněmi, chudinskými domy, zachvátila i nemocnice, zahubila posádky v kasárnách, cechy, zaplavila tržiště, odkud pak nakažení farmáři uprchli do svých domovů. Viděl jsem tisíce, desetitisíce umírajících. Muže, ženy, děti. Nikdo neměl šanci, byla to zkáza, jaká jiné není rovna. S dalšími Římany jsem se zabarikádoval a izoloval v cizinecké čtvrti. Vydržel jsem tam měsíc, abych vše zaznamenal a mohl o tom podat zprávu. Pak jsem uprchl z města a na Sinaji nasedl na loď, která mě dostala sem.“

„Děkuji za Vaši službu,“ řekne císař Andronikos s úsměvem. „Máte představu o tom, kolik lidí tam zemřelo?“

„Nemoc se nedostala přes Sinaj. Přes pouště se nemocný nedostane, ale zachvátila celý Egypt. Než jsem odjel, zemřel sultán. Podle všeho se nemoc rozšířila i do Libye, kde zahubila taky jejich sultána a emíry.“

„Tím lépe,“ řekne císař s úsměvem. „Ještě jedna věc, než Vás propustím. Řekl jste, že chcete svou zprávu podat jenom mě. Proč? Styděl jste se před zbytkem rady?“ zašklebí se císař.

„Nikoliv, císaři imperátore, jen si myslím, že by bylo nespravedlivé připravit říši o celou vládu. A nepotrestám ani Konstantinopol, byl bych pokrytec. Ztrestám jen Vás za ten strašlivý zločin.“

Georgios vloží ruku do všité kapsy a něco se z ní pokusí vytáhnout, ale v tom momentě ucítí strašlivý náraz do levého ramene, následován pronikavou bolestí. Srazilo ho to na podlahu. V rameni má šipku z kuše a to, co vytáhl z kapsy, musí pustit. Na podlahu spadne hnijící krysa nakažená morem. Ještě se pro ni pokusí natáhnout druhou rukou, ale stráž zareaguje pohotově a utne mu dlaň. Georgios bolestivě křičí. „Přineste vápno na ty krysy, které tu leží,“ nařídí císař a stráže odchází splnit rozkaz. Císař, ozbrojen kuší, se pak podívá na Georgia. „Opravdu sis myslel, že jsem takový hlupák, abych zůstal neozbrojen? Opravdu si podcenil mou stráž?“

„Proklínám Vás. Neviděl jste tu hrůzu, kterou jste způsobil. Obětoval jste milióny. Tisíc návštěv pekla není zlomkem šílenství, které jste uvrhl na Egypt. A co na Vaši ohavnost a Váš zločin řekl Arab, který zachránil milióny našich lidí?“

Císař se rozesměje. „Bajtár? Kromě toho, že to byl on, kdo to navrhl, aby si vyřídil účty s káhirským sultánem, tak je rád, že nyní může srovnat dopady moru na oblasti, kde byla přísná opatření a na oblasti, kde nebyla žádná opatření. Překvapilo tě to? Bajtár byl za to povýšen na dvorního radu pro medicínu,“ císař se na chvíli odmlčí a prohlíží si zraněného atentátníka. „Jestli sis někdy myslel, že v tomhle světě existuje spravedlnost, tak ses šeredně mýlil. V tomhle světě je jenom vítězství, nebo smrt a já udělám vše proto, aby má říše a můj lid byl mezi vítězi, a nikoliv mrtvými. Obětoval jsem, a klidně obětuji znova,“ poté císař natáhne druhou šipku, kterou už vystřelí do Georgiova srdce a vrátí se na svou židli.

Těla jsou posypána vápnem a císař zůstává sedět ve své pracovně. Slunce proniká oknem na jeho šíji a v duchu počítá, kolik lidí svým počinem poslal na smrt, zatímco jeho císařská rada se schází. Mnozí jsou překvapeni pokusem o atentát, jiní se tomu moc nediví, ale císař věnuje nyní pozornost jen patriarchu Manuelovi, se kterým odejde opodál, aby je nikdo moc neslyšel.

„Fungovalo to?“ ptá se patriarchy.

„Ano. Měl vnuknutí. Bylo to nepříjemné. Vaše snacha to málem zastavila, ale zabránil jsem mu v tom. A mám dobré zprávy. Zjištění a varování.“

„Konečně něco,“ uleví se císaři.

„Nachází se to v Bagdádu. To je to zjištění. A v říjnu 1246 opusťte Konstantinopol. Stačí pár týdnů, třeba dovolená, v listopadu se můžete vrátit. To bylo varování.“

„Jak?“

„Pád z výšky. Asi byste spadl z hradeb, nebo něco takového. Podrobnosti nemáme.“

Císaři se uleví. „Děkuji, patriarcho. Nyní, zpátky k naší radě,“ a oba muži se vrací k ostatním rádcům, kterým císař vypráví o atentátu a o zprávách z Egypta.

V říjnu 1246 odcestoval císař Andronikos II. do Soluně na návštěvu. Při návštěvě na něho z výšky spadla bedna s kamením. Zraněním podlehl. Po mnoha letech obav a příprav se císař Nikeforos III. rozhodl k tažení na Sýrii a Bagdád, o kterém vypovídají „Zápisky z bitvy bagdádské“ od generála Alexia Gida.

Autor Vayl, 30.04.2022
Přečteno 52x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Velmi zajímavě pojato. Ráda tyto historické věci. Krásně jsem si početla.

10.07.2022 20:06:25 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí