Houslový koncert pro kočku

Houslový koncert pro kočku

Houslový koncert pro kočku




Když jsem byla docela malé koťátko, bydlela jsem u jednoho člověka. Miloval mě, ale nejspíš jen proto, že jsem byla malá a roztomilá , jak jsem později zjistila. V létě, když jsem trochu povyrostla, začala jsem mít pocit, že chci zažít nějaké dobrodružství. A hlavně jsem chtěla poznat, co je to láska. Tehdy začal můj příběh, který vám budu vyprávět.


Začnu tím, proč jsem vyrazila do ulic a stala se ze mě toulavá kočka. Bylo to nádherné cítit svobodu, to my kočky potřebujeme stejně tak jako lidi. Jsme citlivé bytosti a potřebujeme cítit lásku. Tedy ne, že bych ji necítila u předchozího majitele, u kterého jsem bydlela. Denně přísun dobrého jídla a pití , hladil mě, vlastně vše bylo, tak jak má. Ke štěstí mi nic nechybělo. Dokud jsem byla malé koťátko, všichni kamarádi mého pána mne měli rádi, Když jsem ale trochu povyrostla, slyšela jsem mého pána, jak pochybuje, jestli mě vůbec chce, že prý jsou se mnou jen a jen samé starosti. Bylo mi najednou tak smutno. Cítila jsem, jak mi buší srdíčko. Byla jsem zklamaná , moc zklamaná. Od malička jsem si myslela, že existuje nekonečná boží i andělská láska i pro nás kočky, ale copak tohle je láska ? Myslím, že když někdo miluje, měl by milovat doopravdy a ne rozdělovat kočky na malé a velké a chovat se k nám kočkám jako k věcem. I my máme srdce, tělo, duši a hlavně máme velké uši. S nimi slyšíme vše, co se o nás kočkách povídá. Konkrétně já jsem hodně empatické stvoření. Svým čumáčkem vycítím hned, když mne někdo nemá rád a přetvařuje se . Možná na první pohled nejsem krasavice, i když jsem mourovatá. To je otázka názoru, musel by můj vzhled posoudit nějaký kocour. Toho večera jsem si lehla do pelíšku a pod fousky jsem si ještě tiše zašeptala: Láska a světlo v duši nezáleží na tom, jak vypadám zvenčí, ale jak se cítím uvnitř. Ať si o mně ten člověk myslí, co chce. Zítra půjdu pryč odsud. Budu se toulat a třeba časem najdu po cestě člověka, který mi daruje potřebnou lásku i přesto, že jsem jen obyčejná mourovatá kočka. Nejprve se ale na ten zítřek pořádně vyspím. Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči.

Další den za svítání jsem se nenápadně plížila potichu do kuchyně, aby si můj pán nevšiml, že mizím a beru tlapky na ramena. Neměla jsem sebemenší chuť ještě poslouchat, že mu dělám jen a jen samé starosti, a tak jsem tiše vyskočila otevřeným oknem ven.

Pomalu už vycházelo sluníčko a na nebi zhasínaly hvězdy. Když jsem procházela ulicemi, foukal vlahý větřík a na tlapičky mi padala ranní rosa. Uvnitř v těle a v srdci mě stále svírala úzkost, bolest a zklamání z toho, jak se mnou zacházel člověk, u kterého jsem bydlela. Zároveň mě napadlo, že základ k tomu aby mě lidi měli rádi, je klid a láska k sobě samé. Lehla jsem si do trávy a spokojeně jsem začala příst. Hřálo mě vědomí, že už vím, jak otevřít srdce lidem a později možná nějakému kocourovi, se kterým budu mít koťátka.

Ještě na malý moment jsem zavřela oči, ale nespala jsem. Jen jsem
přemítala o tom, co se mnou bude. Budu muset sebrat odvahu a ulovit si nějakou myšku k snědku. Jak dlouho se budu toulat po ulicích, než si mě někdo všimne a zachrání mou kočičí zraněnou duši? Proč jsem vůbec tady na zemi? Co budu dělat v zimě, jestli se budu toulat a nikdo si mne nevšimne? Ta představa, že bych snad měla v zimě zmrznout, mě děsila asi nejvíc. Musím se umýt, dát se trochu do kupy, abych se sama sobě líbila. Třeba pak otevřu srdce druhým kolem mě. Na cestě jsem viděla sice lidi, ale nikdo si mně zatím nevšímal, no není divu, kdo by také chtěl špinavou kočku řekla jsem si pro sebe. Sedla jsem si do trávy. Pomalu a něžně jsem si začala čistit svůj hebký kočičí kožíšek. Ulevilo se mi a v mém kočičím srdíčku jsem zase ucítila pocit rovnováhy. Teď můžu jít dál na cestě životem, rovně a z úctou k sobě samé. Pokračovala jsem na cestě za dobrodružstvím a v srdci mi svítilo světýlko naděje, že vše dobře dopadne. A opravdu tomu tak bylo. Kolem poledního se mi podařilo ulovit jednu myš a ve studánce, kterou jsem po cestě našla, jsem se napila vody. Bylo to osvěžující ,konečně jsem zase získala sílu do tlapiček a život mi najednou nepřišel tak prázdný, ale naopak pestrý a barevný. S nadšením jsem pozorovala, jak kytičky kvetou a ptáčci zpívají. Svět byl najednou v mých očích jako vyměněný.
Cítila jsem, že jsem šťastná.

Možná, že přeci jenom existuje andělská a boží láska i u nás v kočičím světě. Na okamžik jsem se zamyslela. Přišlo mi divné, kde jsem v té samotě mohla najednou ucítit hřejivý nádherný pocit lásky, vnitřní sily i klidu v duši. Najednou se z nebe ozval nějaký hlas. Nikoho jsem sice neviděla, ale cítila jsem, jak mě někdo hladí po mém kožíšku a promlouvá mi do oušek něžnými slovy.

Nejsi sama, neboj se ničeho. Celou dobu tě z nebe pozoruji a chráním, aby na tebe na cestě životem nečíhalo nebezpečí.
Kdo jsi ? zeptala jsem se:
Anděl, řekl hlas z nebe. Chráním zvířátka.

Milá kočičko, jsi silná a vůbec ne ošklivá, pamatuj si, že jsi dar od Boha. Zasloužíš si být milovaná a opečovávaná. Každý živý tvor je pro život obohacení. Jen jdi dál životem a neboj se, jsem tu s tebou. Už brzy poznáš co je to čistá láska a dobro. Povedu tě, abys věděla, kudy jít, a nebála ses.
Tak jsem šla pořád za hlasem anděla. , který mě vedl a něžnými a laskavými slovy mi do oušek šeptal: Buď statečná, vše, co teď prožíváš, je cesta za štěstím a spokojeností ve tvém životě. Cesta za světlem ve tvé duši. Jenom klid, důvěřuj mému hlasu. Vše je právě tak , jak má.

Šla jsem dál křížem krážem, den co den jsem lovila myši a pozorovala svět zblízka. Na cestě na mě tu a tam číhalo nebezpečí, občas jsem sice nevěděla, kudy mám jít, ale nebyla jsem sama. Věděla jsem, že mě obklopuje čistá boží i andělská láska a já se nemusím ničeho bát.

Naprosto odevzdaně a svobodně jsem šla, kam mě mé kočičí tlapky vedly. Za pomoci andělského hlasu jsem si dodávala odvahy, i když už mě tlapičky začínaly pomalu bolet. Po několika měsících toulání jsem měla pocit, že se s mým andělem blížíme pomalu k cíli mojí dlouhé cesty za láskou. Nechtěla jsem se vzdávat, my kočky jsme odvážné bytosti.

Nemýlila jsem se. Můj kočičí čumáček vycítil správně, že brzy poznám, co je to lidská, boží i andělská láska dohromady.

Mé tlapičky mně dovedly do kopce. Nahoře na kopci jsem spatřila otevřené dveře do kostela. Z něj se linula nádherná hudba smyčcového kvarteta.
Vstoupila jsem dovnitř a nenápadně jsem si lehla do zadní lavice, aby si mně nikdo nevšiml. Poslouchala jsem ty nádherné tóny, které se rozeznívaly kostelem a uvnitř v mém těle i duši jsem cítila lásku.

Po dlouhé době mi bylo krásně. Napjatě jsem poslouchala všechny melodie, jaké kvartet hrál, a spokojeně předla. Byl to balzám pro mojí kočičí duši. Po dlouhodobém stresu a toulání venku jsem cítila klid mír a pokoj. Obrovsky se mi ulevilo. Na malý okamžik jsem zavřela očka a usnula. Probudil mě veliký aplaus publika, který se po skončení koncertu smyčcového kvarteta rozezněl kostelem. Promnula jsem si tlapičkami po koncertě svá rozespalá kočičí očka, protáhla jsem si své odpočaté tělíčko a myslela jsem si, že nenápadně zmizím. Ale to se mi nepovedlo.

Přišla ke mně paní, která v jedné ruce držela housle, a druhou rukou mně něžně pohladila po mém kožíšku. Po tak dlouhé době, kdy jsem se toulala a byla jsem odevzdaná svému kočičímu osudu, mi ten pocit lidské blízkosti byl tak příjemný, že jsem se ho nemohla nabažit. Konečně jsem ucítila na vlastní kůži, jaké to je, když mne někdo má doopravdy rád. Stále jsem ležela v zadní lavici a užívala jsem si blízkost hodného člověka. Když ta hodná paní odcházela z kostela , všechno se ve mně opět sevřelo a bylo mi smutno. Už se nechci toulat. Potřebuji klid a pohodlí domova. potřebuji lidskou lásku. Třeba tahle paní, která hraje na housličky, potřebuje také lásku,pomyslela jsem si pro sebe a tiše jsem se plížila za houslistkou.
Trvalo to jen hodinu, než jsem našla dům kde bydlela houslistka. Zamňoukala jsem, abych na sebe upozornila. Zanedlouho ze dveří vyšla houslistka.
Zdálo se, že je překvapená, co právě dělám u jejího domu , ale přinesla mi něco malého k snědku k pití misku s vodou a znovu, tak jako v kostele po koncertě mně něžně pohladila po mém kočičím kožíšku. Vlídně se na mně usmála a já jsem ucítila lásku, po které jsem tak dlouho toužila.

Našla jsem si klidné místečko na zahradě u domu houslistky. Lehla jsem si pod strom, poslouchala jsem zpěv ptáčků a koncert F dur od Mozarta. Plná vděčnosti k andělovi, kterého jsem potkala, a radosti z toho, že jsem díky němu poznala nádherný pocit lidské blízkosti a lásky , jsem začala spokojeně příst.
Autor Pampeliška11, 19.06.2022
Přečteno 47x
Tipy 8
Poslední tipující: Marry31, Fialový metal, Narra, mkinka, danaska
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Také mám doma kočičku, zvířata miluji, takže mě tvá povídka potěšila

20.06.2022 12:31:18 | Marry31

Moc vám všem děkují za milá slova je to motivující mít tak krásnou zpětnou vazbu děkují že mi dodáváte sílu do dalšího stvoření moc si toho vážím mějte se krásně posílám srdečné pozdravy a též objímám :)

20.06.2022 10:37:41 | Pampeliška11

Moc ráda jsem se začetla. Jsi super. Objímám. Takové příběhy miluji.

19.06.2022 20:08:39 | mkinka

Moc milá povídka. Mám kočky ráda a té z tvé povídky přeji ten nový pěkný domov. P.s. Mám také kamarádku jménem DMO, trochu hůře chodím, ale už jsme si za ta léta na sebe zvykly. ST pozdrav z Prahy.

19.06.2022 19:53:25 | danaska

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí