Liesa a Emile II.

Liesa a Emile II.

Anotace: druhá část.

Několik dní se Etü snažil, jak mohl, aby rychle sehnal Liese manžela, ale nedařilo se mu. Tu byl příhodný muž ženatý, tam neměl zájem (Etü nechápal, jak někdo mohl nemít zájem o jeho sestřičku), tu se nápadník pro změnu nelíbil jemu, protože byl chudý a určitě chtěl víc Liesino věno než Liesu samotnou. Ona Liesa by byla bohatá nevěsta, to zase ano. Etü si zoufal. Už měl chuť to vzdát.

A jak to tak bývá, když po něčem úpěnlivě pátráme a pak ustaneme s pocitem, že jsme hru na schovávanou prohráli, obvykle hledanou věc záhy náhodou nalezneme, ve chvíli, kdy to nejméně čekáme.

To se stalo i Etümu. Něco málo přes týden ode dne, kdy mu Liesa o svém podezření, že je těhotná, řekla, šel ráno do ordinace a najednou za sebou uslyšel kopyta. To už stál před budovou a vytahoval klíče. Kolem něj se prohnal jezdec na grošákovi a pak se k němu vrátil. Etü si všiml, že na uzdě vede druhého koně, plaváka.

„Doktor Etü?“ zeptal se jeho směrem.

Etü zaraženě kývl, byl tak překvapen, že se nezmohl na nic jiného. Rychle si prohlédl muže před sebou. Byl menší postavy, měl bujné šedé licousy a podstatně řidší vlasy, které místy odhalovaly holou kůži. V obličeji vypadal jako nějaký skřet, jinak ho lékař popsat nedovedl.

„Co si přejete?“ zeptal se vstřícně.

„Můj pán si vás žádá.“

Zlatovlasý muž pozdvihl obočí. „Konkrétně mne? Vím nejméně o jednom starším a více známém lékaři tady v Ykkhó.“

„Konkrétně vás,“ kývl muž skřetího vzhledu. Pak se zatvářil mírně rozpačitě. „Ehm… Umíte jezdit na koni, že ano?“

„Snad si to ještě pamatuji,“ odtušil Etü. „Ale já přeci nemohu jen tak nasednout a jet s vámi. Musím si vzít alespoň brašnu s věcmi…“ zdráhal se.

„Nemusíte. Na zámku budete mít vše potřebné.“

Etü se na něj podíval s úžasem ve tváři. „Na zámku?“ zopakoval mechanicky.

Jezdec přikývl. „Na královském zámku,“ dodal pak.

Proboha, snad nejde o samotného krále, zděsil se Etü v duchu. Vůbec si nedokázal představit, co by dělal, kdyby ho předvedli před samotného panovníka… Vlastně, pousmál se nenápadně, si to trochu představit umím. Samozřejmě bych ho ošetřil nebo co by bylo potřeba… ale… byl bych v hrozném pokušení. Doslova. V takovém pokušení, v jakém jsem byl, když jsem se staral o… Stiskl rty. Opět v něm vzkypěl vztek, jako vždy, když v poslední době slyšel o La Fargovi, vzpomněl si na La Farge nebo se ho někdo zeptal na La Farge. Ta potupa, kterou jemu a jeho sestře způsobil…! Ani ho nemrzelo, že o pohybu, bydlišti nebo čemkoli jiném týkajícím se bývalého novináře od chvíle, kdy od nich utekl, neslyšel. V novinách, jak ostatně napůl očekával, neviděl od jeho zranění jediný jeho článek. Ovšem… kdo ví. Ze strachu, že by mu článek od La Farge jen znova pořádně hnul žlučí, po jeho útěku raději přestal číst noviny Ykk.

Uvědomil si, že se nechal unést myšlenkami. Vzhlédl k muži v sedle. „Smím vědět, kdo je váš pán?“

„Monsieur Erää,“ odvětil muž. To jméno bylo Etümu velice vzdáleně povědomé. Zprvu si pomyslel, že to bude tím, že zní podobně jako jméno jeho kamaráda Öörra, ale pak si uvědomil, že to není ono. Znal přímo tohle jméno, ale nemohl si vybavit, odkud. Přísahal by, že od svého příjezdu do Ykkhó o něm neslyšel. A že by o něm byl slyšel na vzdáleném severu v zapadlé bezvýznamné Soix, se mu nezdálo právě pravděpodobné.

Jezdec jako by vytušil jeho myšlenky. „Nejspíš ho neznáte, nepřekvapilo by mě to. Není to právě důležitý rod.“

„A že je tedy váš pán na královském zámku,“ chtělo se zabručet Etümu uštěpačně, ale ovládl se. Přikývl, přešel k volnému koni a nasedl.

 

V La Maison du Roi, jak se jednoduše jmenoval královský zámek, zavedl mladého lékaře do jedné kanceláře. Za stolem seděl muž okolo čtyřiceti let, i on měl licousy a blonďaté vlasy. Oči měl ale hnědé, jako převážná většina Goňanů. Když zhlédl svého služebníka a jeho doprovod, vrhl na šedovlasého muže se skřetím obličejem trochu překvapený pohled. Pak se obrátil na druhého, blonďatého světlého muže s licousy a úspěšně zamaskoval nedůvěřivý tón, když se otázal: „Vy jste doktor Etü? Alexandr Daniel Etü?“

„Ano,“ přitakal on.

Erää si ho zamyšleně prohlížel. „Znal jsem vašeho otce,“ řekl nepřítomně. „Vůbec se mu nepodobáte.“

Etü se slabě usmál. „Máte pravdu, můj pane, oba jsme se sestrou zdědili z otcova zevnějšku pramálo.“ A když se to tak vezme, z jeho povahy taky, doplnil v duchu.

Muž za stolem přikývl. Už tomu rozumím… Proč jsem se vůbec divil? Vždyť i můj syn po mně nezdědil nic. Vůbec nic, natož zevnějšek. Někdy vlastně přemýšlím, jestli je vůbec můj… Já mám světlé vlasy, i Oktávie byla blondýnka. Tak kde vzal můj syn ty své černé kadeře? Nahlas se představil: „Já jsem Vincent Erää.“

„Rád vás poznávám, pane,“ odvětil naprosto neproniknutelným způsobem lékař. Jen jeho oči Eräämu prozrazovaly, že by byl raději někde jinde.

Erää se nepatrně usmál a pohlédl na služebníka. „Nech nás o samotě,“ požádal. Jakmile muž odešel, obrátila se úředníkova pozornost plně na lékaře. „Když už jste předtím zmínil sestru,“ promluvil, „je to vlastně ona, o kom jsem s vámi chtěl mluvit.“

Etü na něj zvědavě pohlédl. Když muž za stolem řekl, že zná jeho otce, vybavilo se mu, že jméno Erää skutečně už slyšel a že je slyšel v Soix, protože několikrát padlo u nich doma. Zauvažoval, jestli by si vzpomněla i Liesa… Byla tehdy určitě ještě malá holčička… Liesa… ano. Etüho občas napadalo, jak jinými cestami by se mohl ubírat jeho život, kdyby neměl sestru, nýbrž bratra… O Liese se však zmínil i ten muž, který tu sedí naproti němu. Cože to o ní říkal? Ach, ano! Že ho sem zavolal kvůli ní. Ano. Teď už Etü nepochyboval, že jeho lékařských znalostí tady zapotřebí nebude. Byla to jen léčka, jak ho sem dostat. Léčka… to je tak… zlé slovo. Zní tak nebezpečně, úskočně. A já si přitom budu rád o Liese povídat, usmál se pro sebe Etü. Prohlížel si muže před sebou. Že by chtěl Liesu za ženu? Nevěděl, jak ho to napadlo, snad v něm samovolně vzplála slabá naděje. Rychle zvažoval, jestli by byl ochoten mu ji dát. Znal ho jen několik málo minut, ale… něco na něm mu bylo sympatické. Způsob, jakým s ním ten muž jednal, jeho klid a vlídnost. Evidentně měl nějaké postavení. Celá věc měla jediný háček. Pravděpodobně byl roajalista. Ale co na tom, pokrčil Etü rameny. Až vyhrají svou válku proti monarchii, on už se postará, aby se manželovi jeho sestřičky nic nestalo. Jeden roajalista republiku příliš neohrozí…

Vincent Erää vlídně pokračoval, jako by hovořil se starým známým: „Vaše sestra…“

„Liesa,“ ovyklouzlo Etümu. „Sestřička se jmenuje Liesa.“ A chvatně dodal: „Pane.“

Muž se na něj usmál. „Tak tedy Liesa už bude slečna navdávání, nemýlím-li se… Je tu s vámi v Ykkhó, nebo je stále v Soix?“

„Je zde, pane,“ vypravil ze sebe trochu netrpělivý Etü.

Erää se usmál ještě srdečněji. „To je báječné,“ pronesl a vstal. Přešel k sekretáři vedle okna a podíval se přitom do okolního světa. „Letos je překvapivě mírná zima,“ utrousil spíš pro sebe. „V Agoulle musejí mít stále léto,“ slabě se pousmál. Pak odtrhl zrak od okna a najisto sáhl po jedné ze zásuvek. „Dáte si vodku, monsieur le docteur?“ Při té otázce si opět vzpomněl na svého vlastního syna, který mu ležel v žaludku. Ani v pití si s ním nerozumněl. Syn nemohl vodku ani vidět.

Etü na nabídku energicky zavrtěl hlavou. „ne, děkuji,“ sdělil tak jaksi s elánem. „Snad kdybych už měl po práci, ale před ní…“ Nechal větu viset ve vzduchu. Vzápětí si uvědomil, že cestou zpátky asi bude mít sotva stejný doprovod, jako když jel sem, a že si tedy klidně mohl dát, protože alkohol z něj za tu dobu, než se dostane do ordinace, snadno vyprchá.

A proto, když muž nadzdvihl obočí, napůl veden jinou než svou vůlí posunul ruku na jinou zásuvku a zeptal se: „A co kapku portského?“, ochotně přikývl. Teď byl na řadě on, aby zvedl udiveně obočí. Zauvažoval, jaké další alkoholy asi má v těch zásuvkách schované. Náš monsieur Erää, pomyslel si, má zjevně pěkně mlsný jazýček…

Erää nalil do dvou křišťálových sklenek trochu portského a odnesl je ke stolu. Potom přisunul ještě jednu židli, na kterou se mohl Etü posadit.

„Tak tedy vaše sestra…“ prohodil, když si opět sedl a oba upili výtečného nápoje. „Jak už jsem říkal, musí to být děvče na vdávání… Kolik jí vlastně je? Dvacet? Mám podobně starého syna. Uvažuji nad tím, že když jsme s vaším otcem dlouholetí přátelé, mohly by se naše rodiny stát jednou.“

Mladý lékař zamyšleně cumlal část obsahu sklenice. „Takže má sestřička by si měla vzít vašeho syna…“ broukl.

„Ano! Emile ji nebude příliš omezovat, většinu času bude upřímně pravděpodobně pryč, je poručík dělostřelectva a bojuje proti Guille, což, jak jistě víte, je vojenský konflikt, který zjevně hned tak neskončí.“

„Je dobrý?“ zajímal se zvědavě Etü.

„Výtečný!“ zvolal Erää. „Aby ne! Vystudoval Vyšší vojenskou školu zaměřenou na gardu – měl tak skvělé výsledky, že ji ukončil dřív. Jistě by byl prošel i závěrečným dvouletým výcvikem, o tom jsem přesvědčen… Mohl být u gardy, ale rozmyslel si to. Dal se k běžné armádě. Ale je schopný. Před sedmi lety, a to byl ještě skoro dítě, pomáhal potlačit povstání. Tehdy poprvé ukázal své nadání a schopnosti. Proto pak šel studovat Vyšší vojenskou školu zaměřenou na gardu.“

Etü pokyvoval hlavou.

„Měli by se napřed ale poznat,“ pokračoval vemlouvavě Vincent Erää. „Můj Emile a vaše sestra.“

Etümu zrudly tváře. Vstal z pohodlné židle a v očích mu blýsklo. „Nevěříte, že je Liesa dost krásná, aby pro něj byla dobrá?!“ skoro vykřikl.

„Jen klid,“ usmíval se vlídně a dokonce snad mírně pobaveně úředník a gestem ho vybízel, aby se zase posadil, což lékař neochotně udělal. „Nemyslete, že vám nevěřím. Jde o Emila.“ Úsměv na jeho rtech se prohloubil. „Když uvidí, jak je vaše sestra krásná, třeba mu to vezme dech natolik, že se pak nebude tolik zpěčovat, až ho budu nutit, aby si ji vzal.“

Etü se uvolněně usmál také. Ten muž mu byl sympatický víc a víc. Líbilo semu, jak diplomaticky právě vyřešil situaci. Mírně sklonil hlavu a po několika vteřinách ji zase napřímil. „Bude mi ctí, když se staneme jednou rodinou, monsieur Erää. Kde by se podle vás mělo uskutečnit ono jejich setkání?“

„Navrhuji ples, který se má konat zde v La Maison du Roi na Štědrý den. Dám vám doručit pozvánky. Přiveďte sestru. Já přivedu Emila.“

 

  1. prosinec, léta Páně 1840

 

Vojenské ležení proti Guille, východní pobřeží Gon

 

Jsou těmi nejlepšími přáteli. I ti, kteří na sebe jindy ani nepohlédnou... Zajímavé, jaká proměna mezi nimi nastává. Rád je pozoruji... Rád... i nerad. Několik z nich zítřek určitě nepřežije. Zůstává to pravdou, trpkým faktem, jakkoli se snažím na to nemyslet. Cítím za ně určitou zodpovědnost. Přeci jen těm osmačtyřiceti mužům velím. Měl bych se k nim přidat... Koneckonců jsme dnes nejspíše naposledy v této sestavě... Ano, nejvyšší čas se přidat. Zítra v tom taky budeme všichni spolu... Napřed se ale pobavím po svém.

Poručík Erää vstal z polního lůžka, na němž předtím zadumán seděl, a vyšel ze svého stanu. Přitiskl paže k tělu. Foukal teplý větřík, ale jinak bylo velmi chladno. Také na zemi ležel poprašek bílého sněhu, mezi jehož hrudkami se však ještě zelenala tráva. Pečlivě volil Erää své kroky, pečlivě studoval zem. Náznak sněhu byl sešlapaný stovkami bot, tu žloutl močí, tu rudnul krví, tu se míchal s blátem a výkaly. Rychle prošel kolem svých vojáků, ani nevnímal okolí. Opojen úlevou po vyprázdnění močového měchýře se pak stejnou cestou vracel a to už se kolem sebe rozhlížel. O vůz se zásobami byli opření dva vojáci, kteří nepatřili k jeho baterii, a milovali se. Dívka opálené pleti a s ohnivě zrzavými vlasy a náručí plnou po kolena vykasané suknice přebíhala směrem ke stanu generála. Košile se jí lepila na plnoštíhlé tělo. Eräämu něčím připomínala medvídě. Zahlédl další markytánku, tentokrát štíhlou a vysokou, rovněž však s rezavými kadeřemi, která kráčela pomalu a držela se za ruku s vojákem, který byl výrazně menší než ona. Erää je obešel obloukem a namířil si to k jedné mladé ženě, která jako by bezcílně bloumala kolem. Líbila se mu na první pohled. Měla snědou pleť, hedvábné hnědé vlasy ostříhané nakrátko a tmavé oči.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí dřív, než stačila ona promluvit na něho.

„Helena,“ odpověděla trochu zaraženě. „Co si přeješ, vojáku?“ A mírně našpulila rty.

„Tebe,“ řekl prostě. Skoro vždycky šel hned k věci.

Nechala se od něj obejmout. „Jsem jen tvoje…“ zašilhala po rukávech jeho uniformy, kde se skvěl zelený proužek označující hodnost „…poručíku…“ vzdychla teatrálně.

„To si nech pro jiného naivu,“ odtušil suše a jemně do ní strčil. Dosedla na trávu před ním, položila se na záda.

„Tady?“ zeptala se tichým hlasem.

„Klidně. A buď zticha, nemám rád, když se u toho mluví.“ Klekl si k ní, rozepjal padací most kalhot a jemně uchopil její nohy, aby je roztáhl. Cítil, že se nejen že nebrání, nýbrž že mu je dokonce nápomocná při tomto snadném úkonu. Její stehna se od sebe vzdálila, rozevřela se jako vchod do tajemné jeskyně plné pokladů. A Erää do této jeskyně rychle vnikl, pohroužil se tam a bral si ty poklady, jak jen mohl. Helena začala křičet, ale brzy zmlkla a jen se smála, když na ni zmateně zazíral. Poručík dělostřelecké baterie vnímal, jak se čím dál větší plocha jeho těla přímo otírá o plochu těla jejího a tak se pohroužil do toho vnímání, do této vlhké slasti, že ani nevnímal, jak se za jeho zády jeskyně opět uzavírá, zatímco on z ní stále bere další části pokladu. Teprve když cítil, že ten jeho poklad z něj každou chvíli unikne, že už si nabral tolik pokladů, že je neunese a musí tu nějaké zanechat, chystal se jeskyni opustit a shledal, že to nejde. Zkřížila mu za zády nohy a smála se tomu, když se výraz v jeho tváři proměnil ze spokojeného na zmatený a vzápětí na přímo rozzuřený. To už ale cítil, že mu poklad klouže sám v té jeskyni z těla, a to ho dopálilo nejvíce. Hmátl za sebe, hrubě jí rozevřel nohy, které se mu křížily za zády, opustil takto znovu otevřenou jeskyni a sotva se ovládl, aby ji nenakopl.

„Ty mrcho pitomá! Ty děvko!“ rozkřikl se na ni. „Cos to udělala? Proč?!“

Helena se jen usmívala, pro mázdru spokojenosti, která jí clonila oči, ho snad ani neviděla. „No, no,“ konejšila ho vesele. „Snad se tolik nestalo, co myslíš, vojáčku?“

„Stalo se víc, než na co jsem zvyklý,“ odsekl ledově, otočil se a odcházel od ní, vzteklý sám na sebe. Chtěl jsem se pobavit, a zatím jsem se jen rozhorlil… Pitomá Helena! Co tím sakra sledovala?! Tedy… Jistě že vím, co tím sledovala, ale… Proč já?! A proč vůbec chce dítě? Ano, i já chci dítě, spoustu dětí, nebudu jako můj otec, ale… nechci, aby vyrůstaly v ležení!

Vrátil se do svého stanu, postavil se k železnému koši se žhavým uhlím, a hřeje si ruce, pozoroval své vojáky. Tváře měli rudé od pití i světla ohňů, smáli se, blekotali, mnozí se mazlili s markytánkami. Lars Llann zkoušel s dřevěným křesacím kamínkem funkčnost krátké karabiny. Kuchař jednotky s v Gonách poněkud exotickým jménem Stefan obratně rozdával víno. Se dvěma džbánky v rukou se zastavil před Erääho stanem. Poručík k němu přistoupil a jeden džbánek si vzal. Ochutnal a dlouho víno povaloval po jazyku. „Dobré,“ podotkl spokojeně. „Děkuji.“

„Přidáte se k nám, pane?“

„Možná později,“ utrousil.

Stefan to pochopil jako výzvu k odchodu. Srazil paty, narovnal se, obrátil se a donesl druhý džbánek Llannovi. Voják mírně opálené pleti s modrýma očima a měděnými vlasy, kterému jeho spolubojovníci přezdívali Lläle, to jest „Panenka“, nikoli však proto, že by nebyl odvážný a dobře nebojoval, nýbrž pro jeho krásnou tvářičku, si víno vzal a zhluboka se napil. Stefan počkal, až mu džbánek vrátí, taky z něj upil a pak ho postavil do trávy ke svým nohám. Llann zvedl tvář, Stefan se k němu sklonil a Llann se jemně jako kočka otřel svou lící o jeho a jemně ho na ni políbil. Stefan ho na oplátku s mlasknutím políbil na rty. Llann se na něj zašklebil.

„Smrdíš,“ prohlásil Stefan a Llann se srdečně zasmál. „Půjdeme se vykoupat?“

„Proč ne,“ pokrčil rameny on a ještě jednou ho políbil, tentokrát na špičku nosu. Stefan ho propaloval pohledem.

„Jdu s vámi!“ vyskočil Yves, voják s šedýma očima, které byly tak světlé, že v jeho snědém obličeji vypadaly skoro bílé. Dlaní si uhladil matné hrubé černé vlasy a připojil se k Llannovi se Stefanem.

„Mám jít asi trochu napřed, že?“ pousmál se Llann, který už to znal. Když získal náskok několika kroků a druzí dva se vydali za ním, ohlédl se. Nezklamali ho. Čtyři oči se mu upírali na zadek. Opět se zasmál.

Je to taková jeho hra, pomyslel si Erää. Žertuje tak s nimi. Není to poprvé ani naposled, co takhle jdou společně do vody, často chodí i početnější skupinka. Všichni obdivují jeho krásné tělo, ty, kteří chtějí, nechá Llann, aby ho políbili a líbali, ale víc nikomu nedovolí. Ono to za večerů jako tento pomáhá oběma stranám. Stefan, Yves a snad i někteří další se vzruší pohledem a snad i letmým dotykem toho krásného vojáčka (není pochyb, že je Llann nejhezčí z jednotky) a Llannovi aspoň dají pokoj mnohdy až příliš dotěrné ženské… To on má rád ženy, to ano, jen ne tady. Je vlastně jako já… Šlechtic, bohatý šlechtic, bohatší než já, ošklivý taky není a stejně jako já touží po velké rodině. A stejně jako já ji nehodlá zakládat v ležení. Jenže zatímco já si dávám úzkostlivý pozor, takže ke mně mnohdy ani nedojde slastné omámení, neboť se to spolu neslučuje, Llann situaci řeší mnohem prostěji a zkrátka se střeží si markytánek vůbec všímat… Právem zasluhuje můj obdiv… A voják je to dobrý, i když není ze služby nadšený, to já poznám… Docela ho chápu… Měl bych jít spát, ať jsem zítra čilý. Musím ho chránit, a to je v bitvě skoro nadlidský úkol. Ale slíbil jsem to, zapřísáhl jsem se… Do očí jsem jeho otci řekl, že na něj budu dávat pozor… A dostal jsem za to slušně zaplaceno. Nedovolím naši porcelánovou panenku rozbít…

 

Krátce po sedmé hodině ranní, kdy se sotva začalo rodit denní zimní líné světlo, již stála vojska na pláni proti sobě. Jakmile to světlo umožnilo, začal boj. První tanec patřil pěchotě a jejím puškám. Erää napůl sledoval jejich vzájemné přibližování, těla, která za sebou postupující šiky zanechávaly, slabý nářek raněných, a napůl byl pohroužen ve vlastních myšlenkách. Byl nervózní a ano, měl i strach. Dílem o sebe, dílem o Larse Llanna, dílem o každého jiného vojáka z baterie, o Yvese, o Stefana, o Emila, o těch šest vojáků jménem André, kteří se mu sešli v jednotce, o dva Olafy a všechny ostatní své muže, u nichž si stěží pamatoval jména. Trpělivě vyčkával na pravém křídle, než přijde jeho čas. Po úvodní salvě zahajující bitvu si teď mohlo dělostřelectvo oddechnout. Zvedl pohled k nebi. Stejně jako několik posledních dní jej clonily bledě šedé mraky, mraky barvy Yvesových očí. Ani na vteřinu ani jedinou skulinkou neproniklo slunce. Bylo tlumené šedivé šero.

Pěchoty se promísily a do boje vyrazila i kavalerie. Pěchota ostrova Guille se okamžitě rozpadla na skupinky, které utvořily několik karé. Máme sice převahu, byť nepatrnou, uvažoval Erää, ale to neznamená výhru. Naježené bajonety a pušky čtvercových šiků nepřátel hrozily, že po takové hodince bitvy se početní převaha smaže, nepřeklene-li se dokonce na stranu ostrova Guille.

V trávě a sněhu ležela těla. Některá se ještě hýbala, některá se zatím úspěšně plazila nebo skrčená klopýtala k mateřskému táboru, některá jen sténala a některá ležela naprosto bez hlesu, buď v bezvědomí, nebo po smrti. Erää slyšel rozkaz kapitána, mávl na posla, který k nim jel, že slyšel, a pak dal sám rozkaz svým mužům. K dýmu střelného prachu z pušek se přidala mračna dýmu z děl. Proti dělovým koulím, které jako sliny odletovaly od tlam kanónů, která je s hlasitým štěkáním vysílala do nepřátelských řad, byla karé bezmocná. A okamžitě došlo na změnu taktiky. Karé zmizela stejně náhle, jako se objevila, a vojáci začali zabodávat bajonety do těl koní nebo nohou vojáků, kteří na nich seděli. Bolestné výkřiky, ržání koní, puch střelného prachu, clona dýmu a mlhy. Ohlušující ryk děl. Náhle jeden výkřik zazněl blíž než kdy předtím. Bože, snad ne Llann… Erääho polil pot. Ne… Emile. A další… jeden z Olafů… Llann je v pořádku, už ho vidím… Jde k Olafovi, kterému se z rány valí krev… spousta krve… za takovou chviličku… A Llann k němu přistupuje zezadu, jako by ho chtěl obejmout… ne, ruce má výš, klade je do předem bezpochyby promyšlené polohy… a zlomí Olafovi vaz.

Bez hlesu klesne tělo do trávy, ale to už je Llann zpátky na svém stanovišti.

„Poručíku, míří sem!“ ozval se Stefan, jehož drsný hrubý hlas Erää snadno rozpoznal od ostatních. Podíval se… a skutečně. Skupina vojáků se na ně přímo řítila. A jaká skupina… kolem tří set mužů, pěších i jezdců. Panebože…

„Nabijte… kartáč…“ chtěl zakřičet, ale oni už to udělali. Slova mu odumřela na jazyku. Jsou skvělí, pomyslel si. Ohlušující třesk… a krev. Křik, řev, steny… a krev, všude krev. Erää měl pocit, že snad i dým střeliva se kolem oddílu, který se k nim hnal, zbarvil šarlatově. Ale pořád řada mužů zbyla, a těch už se nezbaví pomocí děl. Tasil šavli. Llann se snažil ještě střílet, ale sotva viděl pro samý kouř. „Nech toho!“ okřikl ho Erää. „Zahoď tu pušku, použij šavli!“ A Llann ho poslechl, zahodil pušku i s tělem vojáka, kterého stihl nabodnout na bajonet, a už se mu v pevné ruce blýskala šavle a už se ostří komíhalo sem a tam, už byli pod náporem nepřátel. Také Erää zkřížil svou zbraň s šavlí vojáka z Guille. Všiml si přitom, že kromě gonských černé a zelené přidalo vojsko Guille, aby se odlišilo, na uniformu modř, hlubokou, oslnivou modř Severního ledového oceánu, Severního moře, které je dělilo od nenáviděných Gon. Přeťal modrou část uniformy, když zasekl šavli hluboko do vojákova boku. Voják na něj vyprskl krev a Erää ustoupil, aby se tělo mohlo zhroutit do trávy, a otíral si krev z obličeje, rozhlížeje se, zda se k němu neblíží další nepřítel… a najednou místo nepřítele zazněl hlas. Erää si ani nestačil uvědomit, komu patří, slyšel jen to slovo, které bylo vyřčeno.

„Granát!“

O zlomek vteřiny později ho uviděl. Bez rozmyslu se dal na bláhový úprk směrem od něj. Příliš pozdě. Třesk, pak na vteřinu ticho, mrazivé, trýznivé ticho, a pak ještě ohavnější a protivnější táhlý monotónní zvuk, hvizd, který jako by nikdy neměl skončit. V téže chvíli si Erää uvědomil, že leží na zádech na vlhké zemi. Bezděky sevřel pravou ruku v pěst… a pocítil, že už v ní nedrží šavli. Otevřel oči… a spatřil výjev, ze kterého se mu zastavilo srdce. Tvář viděl naprosto nezřetelně, skoro ji neviděl, tvořila ji rozmazaná skvrna pod jinou, zlatou skvrnou, což byly patrně vlasy vojáka… ale co viděl poručík zcela zřetelně a ostře, byla šavle. Šavle, která se blížila k jeho hlavě. Zoufale zamáchal rukama, nemohl nic dělat, nijak se bránit… Zavřel oči. Matně zaslechl výkřik překvapení, nikoli však z vlastních úst, a vzápětí ho zachvátila pekelná bolest nad levým okem. Matně slyšel další, tentokrát jaksi bublavý výkřik nepřátelského vojáka, a něco žuchlo na zem vedle něj. Pak vše přehlušila bolest hlavy, bolest lebky, do kterého udeřila šavle… ale neudeřila ho tak tvrdě, jak čekal. Podivné… A najednou cítil, jak ho někdo bere za ruce a táhne ho pryč. Jako by z velké dálky slyšel hlasy, nerozuměl, co říkají, jen se značnou námahou přiřadil k hlasům vojáky. Yves a Olaf. Vzápětí se mu zvedl žaludek, protože se celý zhoupl, když ho někdo uchopil i za nohy. Poprvé se přinutil otevřít oči. Pravým okem viděl, že ho za nohy drží Lars Llann. Byl špinavý od trávy, sněhu i bláta a zamazaný krví. Uniforma se mu na břiše lepila ke kůži… uniforma… mokrá krví, uvědomil si matně Erää. To tedy poznal pravým okem. Levým okem neviděl nic, přesněji řečeno viděl jen… co to je? Měsíček chloupků… Zalapal po dechu. Obočí, uvědomil si jeho zpomalený bolavý mozek. A potom se zachvěním dodal: moje… obočí… A jak ho jeho vojáci nesli mezi sebou a klopýtali a on se různě houpal a nadskakoval, houpalo se a nadskakovalo i to obočí, lehtalo ho přes oko a komíhalo se sem a tam.

Na ošetření musel Erää dlouho čekat. Když ho odnesli na obvaziště, většina chirurgů měla tolik práce, že si ho skoro ani nevšimli. Pak se na něj jeden přišel podívat a poručíkův stav zhodnotil dvěma krátkými slůvky. „To počká.“ Potom upřel oči na Llanna. „Ty jsi zraněný. Svléknout.“

„Můj poručík je na tom hůř,“ protestoval on, ale chirurg ho zpražil pohledem.

„Já mám vyšší hodnost, vojáku, já posoudím, co je horší,“ oznámil mu stroze chirurg a zaluskal prsty, aby se už svlékal. Llann si líně rozepjal uniformu a vyhrnul košili. „Jen škrábnutí,“ konstatoval chirurg a pokývnul mu, aby se zase zapnul. Když se otočil, Llann obrátil oči v sloup.

Erää pro bolest hlavy, pro bolest lebky, kam ho zasáhla šavle, ani necítil, jak mu přišívají obočí. Dostal nařízeno raději ležet a přes noc být v lazaretu, ale ráno ho nechali jít. Erää si přečetl dopis od otce, který mu večer přišel, šel s ním za kapitánem a rovnou se šel sbalit, strhl svůj stan a za tři hodiny už seděl ve vlaku směrem do hlavního města.

 

  1. prosinec, léta Páně 1840, sídlo rodu Erääů

 

Rodina Erääů, stejně jako Llannů a dříve také Alainů nebo Öörrů, patřila k méně významným a méně zámožným rodům v zemi. (Jen tak na okraj, osudy posledních dvou zmíněných rodin se od sebe naprosto liší; zatímco Öörrové, kteří stáli roku 1819 na straně Damona II., přišli o všechno, Alainové podporující Olbrama I. naopak na moci a vlivu nabyli.) Jenomže Erääové se od ostatních poněkud lišili. V Gonách bylo odnepaměti běžnou vlastností budov, že se do nich vstupovalo z druhého patra, nikoli z prvního. Vincent Erää byl nicméně jediným ze šlechticů, který si nechal v tomto duchu postavit své sídlo. A tak, přestože nebylo rozlehlé ani jinak příliš výstavné, jak by se snad na sídlo šlechtice pohybujícího se u dvora slušelo, proslavilo a vyzdvihlo rod svého majitele.

Na dveře pracovny Vincenta Erääho kdosi zaklepal. Muž zvedl hlavu a jasným zvučným hlasem pronesl: „Dále.“ Dveře se rychle otevřely a dovnitř vstoupil jeho syn. Hezký mladík, pomyslel si Vincent Erää. Bronzově opálený, s černými kadeřemi, černými, právě upravenými licousy, pečlivě udržovaným knírkem a velkýma hnědýma očima. Tak proč… Tok jeho myšlenek přerušil synův hlas:

„Vzkazoval jste pro mě, pane?“

„Ano,“ přikývl vážně on. Zahleděl se na obvaz na jeho hlavě. „Jste zraněný…“ Z tónu jeho hlasu nebylo poznat, zda se jedná o otázku nebo jen prosté konstatování faktu.

Důstojník pokrčil rameny. „Poslední bitva… byla náročná. Ztratil jsem šestinu své baterie… ale vás to stejně nezajímá…“ zašeptal pro sebe sklesle. Nahlas řekl: „Proč jsem tady, pane?“

Vincent Erää udeřil pěstí do stolu tak nečekaně, až sebou poručík nepatrně škubl. „Dobře víte, proč. Dosud jsem vám dával volnost, a k čemu to bylo.“

Velitel dělostřelecké baterie bezděčně povytáhl obočí a tiše zasykl bolestí.

„Nedělejte, že nevíte, o čem mluvím. Hovořili jsme spolu na toto téma už několikrát. S vaším povoláním jsem se už smířil, budiž. Ale z jiných svých požadavků neslevím. Chci jen to, co každý otec. Vnoučata. Pořádná vnoučata, ne pancharty z ležení…“

„Žádní nejsou,“ prohlásil pevně mladý Emile. Vzápětí se mu v očích mihla pochybnost a znejistěl. „Tedy… možná jeden… ale snad ne. Věřte, že o to sám nestojím.“

„Přesto,“ přešel to bez povšimnutí Vincent Erää. „Chci snachu. Chci vnoučata. A čekal jsem už dost dlouho, Emile. Moje trpělivost došla. Zítra se má konat ples. Bude tam jeden můj známý se svou sestrou. Přihlásíte se k nim a budete si Liesy Etüové hledět. Je to rozkaz.“

Srazil paty. „Jak poroučíte,“ řekl prkenně. Ve tváři se nehnul ani sval, ale oči prozradily víc, než nejspíše sám Emile chtěl. Jeho otec tam spatřil jiskřičku vzdoru, která ale postupně pohasla a byla nahrazena rezignací a… ano, ještě něčím. Dokonce zvědavostí. Pokynul mu rukou.

„Běžte. Odpočiňte si po cestě. Očekávám vás na večeři.“

Napřímil se ještě víc, zase srazil paty, rázně se otočil a odešel. Dveře za sebou nechal otevřené.

Emile Erää vyšel na pavlač a zamířil ke své komnatě. Připadalo mu to jako desítky let, kdy tu byl naposledy. Místnost byla tmavá, to mu ale nyní vyhovovalo. Zul se a natáhl se na lůžku. Nějak se mu nedařilo srovnat si myšlenky. Chaoticky se mu proháněly hlavou, křížily cesty jiným myšlenkám a ty pak zanikaly. Neustále se rodily nové a nové a mladý důstojník se v nich sám vyznal čím dál méně. Otec… Nějak se v něm nevyznám, nerozumím mu, nechápu, co mu vadí. Bojuji přeci za svou zemi. A zatím jsem se vždycky vrátil… kdybych měl sedět v jedné místnosti jako on, unudil bych se k smrti! Lituje otec, že má jen mě? Nikdy jsme o tom spolu nemluvili… Jako i o jiných věcech… Celý dosavadní život se mu snažím zavděčit, a k čemu to je? Každý otec je přeci hrdý na syna vojáka! Jenom můj ne. Jen můj otec se musí tvářit, jak moc jsem mu ukřivdil, když jsem nešel v jeho šlépějích úředníka… Ani nevím, co vlastně dělá. Nezajímá mě to. A jeho taky nezajímá, co dělám já. Do rodiny, do manželství, to se ale míchá rád! A možná je to dobře… V ležení prostě na takové věci nemám čas ani prostor myslet. Jakmile přijedu sem, mám to tu stále na talíři. Musím se dát dohromady, vzpamatovat se… Uvědomit si – pořádně a důsledně si uvědomit – kde jsem. Teď nejsem v ležení. Musím se přepnout a chovat se… jako doma. Zítra jít na ples, pít, tančit, bavit se… tančit s Liesou Etüovou, bavit se s Liesou Etüovou, bavit Liesu Etüovou… Proč? Proč je otec takový? Ještě si velkoryse všimne, na můj vkus příliš okázale, že jsem zraněný, a v následující chvíli mě bez ohledu na to posílá na nějaký bál. Mezi nejurozenější smetánku. Kdo ta Liesa Etüová musí být? Jak to říkal? Sestra jeho známého? Kolik jí proboha bude? Když budu mít štěstí, nějakých pětatřicet, spíš víc. Na druhou stranu, té Heleně taky nemohlo být méně než třicet…

 

Vincent Erää seděl v malé jídelně, maličké prostoře se stěnami obloženými tmavým dřevem. Míchal se tu chlad s horkem, protože okno bylo otevřené a vanul sem ledový vítr, zatímco ve dvou velkých krbech plál oheň. Přesněji řečeno seděl Vincent Erää v jedné ze dvou malých jídelen. Druhá jídelna sousedila s první a zdálo se, že nemá žádné dveře. Z pavlače byla nepřístupná. Bylo do ní lze vstoupit jen tehdy, otevřely-li se dveře v první jídelně, které zabíraly celou jednu stěnu. Obě místnosti se tak staly jedinou, velkou jídelnou. Stoly se v případě nutnosti srazily k sobě, případně se dal přinést ještě třetí stůl. Za života Emila Erääho k tomu došlo jen jednou. Byl ještě dítě, když se Vincent Erää rozhodl, že se možná znovu ožení. Uspořádal proto ples a banket a jedlo se tehdy ve velké jídelně. Pán domu a jeho syn seděli naproti sobě na užších koncích tabule… Ale nic z toho nebylo. Starší Erää si druhý sňatek rychle rozmyslel. Oktávii, svoji zesnulou ženu, stále příliš miloval… Mám vůbec právo nutit do sňatku Emila? Třeba má také nějakou lásku, zauvažoval. Ale skoro ihned to zavrhl. Nedokázal si představit, že by se jeho syn dokázal zamilovat. A do koho taky? Není nikde jinde než v ležení nebo doma… odjede do ležení, tam bojuje, když ho zraní, vrátí se domů, tady se léčí, a jakmile se zotaví, hned sedá na koně a zase odjíždí… Zvedl oči ke stropu. Ach, Oktávie, po kom to dítě jenom je? Zeptal se v duchu, jako už mnohokrát.

Hladem mu zakručelo v žaludku. Zlostně uhodil pěstí do stolu z ebenového dřeva. „Gabrieli, běž laskavě promého syna, když neumí přijít sám,“ obrátil se na sluhu. Gabriel se mlčky uklonil a odešel. „A přiveď Andreeho!“ křikl za ním ještě pán domu.

První přišel Andree, uklonil se, a vědě dopředu, co bude mít uloženo, přešel místnost, vzal mandolínu a posadil se na židli, kde prve nástroj ležel. Chvíli líně ladil a pak začal hrát Vivaldiho. V tu chvíli se dveře znovu otevřely a z pavlače, která byla výš než podlaha jídelny, sestoupil mladý Erää s petrolejovou lampičkou v ruce. Delší dobu tu nebyl a potřeboval si na cestu svítit.

„No,“ prohodil Vincent Erää a změřil si ho pohledem, „dal jste si načas.“ Nesnažil se o přívětivost. Emile se ve dveřích zastavil, rozhlédl se, nepatrně se zamračil na Andreeho. V jeho očích bylo pohrdání. Hudbu považoval za ztrátu času.

„Nic mi k tomu neřeknete?“ dorážel Vincent Erää.

„Spal jsem,“ opáčil bezstarostným tónem důstojník. Koutky úst se mu sotva postřehnutelně zvedly v jízlivém úsměvu. „Říkal jste přece, abych si po cestě odpočinul.“

Vincent Erää si ho měřil. Nesnáším vojáky, nesnáším mít jednoho doma! I když na sobě nemá můj syn uniformu, je voják, v každém jeho pohybu je voják. Když na něj někdo promluví, napřímí se a ruka mu bezděčně udělá pohyb, jako by chtěl salutovat. Silou vůle ji vždy zadrží. Leze mi na nervy, jak tu chodí, vždycky vzpřímený, vojenským rázným krokem, jen břinkat ostruhami. Vždycky poslechne na slovo, jako pes. Jako by neměl vlastní vůli. Odpoví na otázku, vykoná rozkaz nebo přání, které také považuje za rozkaz a já mu nejsem s to vysvětlit, že v tom je rozdíl. A chci-li, aby se u Emila projevila jakákoli vlastní vůle, nesmím mu říct jediné slovo, protože jakmile na něj promluvím, už to není můj syn, ale zase jen voják… Bože, jak je to možné? Jak se mi může hnusit vlastní syn?!

„Sedněte si!“ skoro odplivl. Jak očekával, Emile mechanicky přešel místností ke stolu a usedl proti němu na židli. Pán domu pohlédl na sluhu. „Můžeš jít, Gabrieli. Když bude potřeba, obslouží mě Emile.“

Sloužící se uklonil a odporoučel se.

„Proč musel odejít, zatímco Andree tu může zůstat a hrát, pane?“ podivil se mladý důstojník.

„Andree si všímá hraní. Gabriel by si všímal nás,“ řekl Vincent Erää tónem, který naznačoval, že se mu téma nelíbí. Rychle je změnil: „Povězte mi o té bitvě. Co je nového? Kdo vyhrál?“

Rty jeho syna opět získaly ten lehce jízlivý vzhled. „Kdo vyhrál, pane? My, samozřejmě. Jinak bych tu s vámi nevečeřel.“

„Nevečeříte se mnou ani teď. Ještě jsme nevzali do úst ani sousto. Tak to pojďme napravit.“

Večeře byla studená a prostá. Chléb, sýr, mléko, studené maso. Chvíli jedli mlčky, pak Vincent Erää významně pozvedl obočí a zadíval se na syna. Poručík si líně vzal sušený plátek hrušky, smočil jej v medu a vložil do úst. Pomalu žvýkal a na očích mu bylo vidět, jak u toho přemýšlí.

„Pokud jde o mne, domnívám se, že válka potrvá ještě dlouho, pane,“ prohlásil sklesle, když polkl sousto. „Naši nepřátelé mají výtečnou taktiku, proti které je naše přesila k ničemu. Navíc teď bojujeme na dvou frontách.  Teď je ovšem nejdůležitější zabránit katastrofě. Katastrofa, ta by nevyhnutelně nastala, kdyby se povstalcům z Gon podařilo přimět Guillany, aby je plně podpořili. Zatím se mi nezdá, že by se k tomu schylovalo, Guillané se soustředí výhradně na svůj zájem a řekl bych, že možná ani netuší, že i tady je nějaké povstání. Je to ale jen můj názor. A… jeden nikdy neví.“ Natáhl se po krajíci chleba a další hrušce.

„Dovoluji si nesouhlasit,“ řekl hloubavě Vincent Erää.

„S čím, pane?“ zvedl obočí syn a zkroutil rty.

„Katastrofa by nebyla, kdyby se Guillané a naši povstalci spojili. Katastrofa už dávno nastala. Nastala v okamžiku, kdy jsme začali bojovat na dvou frontách. Ať už vědomě, nebo nevědomky, podařilo se jim rozdělit naše síly. Bude to vleklý boj.“

„Bojím se ještě jedné věci, pane,“ řekl důstojník za slabého cinkání, když si míchal med v mléce. „Co když prohrajeme? Tedy… když prohrajeme, přijdeme o Guille, to je jasné, ale… Co se tam bude dít dál? Co když si tam vyhlásí republiku? Jen to povzbudí naše povstalce.“

„Tak prohrát nesmíme,“ pevně se mu podíval do očí Vincent Erää.

Syn se trpce zasmál. „Zní to tak jednoduše… Prostě neprohrajeme, je to pevně dané… Jenže vy při tom nejste, pane, nejste při bitvách a bojích, nevidíte to… Včera… Napadl nás oddíl guillské pěchoty. Když se rozptýlil dým a nepřátelé viděli, že vyhráváme, hodili mezi nás granáty. Obětovali několik vlastních mužů, aby se nás pokusili zlikvidovat. Přišel jsem kvůli tomu o skvělého vojáka. Jen o jednoho, ale přece.“

„Předtím jste říkal, že jste přišel o šestinu baterie,“ upozornil Vincent Erää.

Důstojník mu věnoval překvapený a mírně uznalý pohled. „Vy si to pamatujete?“ mu připadalo lepší než „Vy jste mě poslouchal?“ Hned však pokračoval: „To je pravda. Předtím padl ještě Olaf. A dalších sedm mužů mám raněných. I já jsem byl raněn…“ Olízl si rty. „Teď marně přemýšlím, jak se jmenoval ten druhý voják, o kterého jsem přišel docela… Olaf a… Jacques? Gerard? Julian? Nevybavím si to jméno…“

„A co mladý Llann?“

Poručík se mimovolně usmál. „Je skvělý. Já prošel výcvikem ke gardě a nepoužívám takové způsoby boje jako on. Zabíjí holýma rukama, nepotřebuje zbraň…“

„To vy byste dokázal taky,“ podotkl Vincent Erää.

„Dokázal,“ přikývl nesoustředěně Emile, „ale nedělám to. Nepomyslím na to, když mám v ruce šavli. A když jsem o ni náhodou přišel, vždycky jsem zatím včas našel jinou. Asi jednou přijde den, kdy nebude zbytí, ale zatím… Jenže Lars Llann… To je něco docela jiného. On má zbraň, bojuje, odzbrojí nepřítele… ale vždycky ho zabije tak, že mu zlomí vaz. Říká, že když bere život, musí to cítit. Musí to udělat rukama a jen jimi.“ Za řeči mazal na krajíc chleba sýr, pak vrstvu sýra překryl plátkem masa,a když domluvil, zakousl se do něj.

Po delším tichu promluvil Vincent Erää: „Přivedete Llanna zase někdy k nám, aby tu bylo trochu veseleji?“

„Snad příště, jestli bude příležitost. Obdrželi jsme poslední platbu od monsieur Llanna?“

„Ano, byl tu před týdnem… Zdá se mi, že chodí dosti nepravidelně. Jak že zněla vaše dohoda?“

„Nikoli jen dohoda, mám od něj podepsanou smlouvu,“ zakroutil hlavou Emile. Vzal si další plátek hrušky, ponořil její část do sýra, pak ji odkousl a zbytek pohroužil do medu, načež si jej vložil do úst. S plnou pusou pokračoval: „Mám od něj dostat pevně stanovenou – prosím pěkně, stanovenou přímo Édouardem Llannem – částku každý měsíc, kdy bude Lars Llann v aktivní službě, naživu a vážně nezraněn. Všechny tyto tři požadavky stále splňuje, pokud jsem si vědom.“

Vincent Erää pomalu přikývl. „Dejte mi tu smlouvu. Až zase odjedete, půjdu mu ji připomenout.“

„Ano, pane."

Autor Rebejah, 22.07.2022
Přečteno 39x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Hodně těžké to muselo být v té době.

28.08.2022 15:50:39 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí