Sbohem, pane Drboto

Sbohem, pane Drboto

Anotace: Byl jsem s publikováním na pochybách. Ale nakonec jsem usoudil, že mám dluh se s předsedou spolku "Geist aus Teplitz" J. Drbotou, důstojně literárně rozloučit. Jistě z jeho génia by měl Jára Cimrman radost. Čest jeho památce!

 

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 

Po pohřbu předsedy spolku J. Drboty, vstoupilo do opuštěné kanceláře v Hedvábné ulici zbylé osazenstvo spolku. Na všech byl zřejmý smutek a sklíčenost. Expert přes modré duše Hopdopole, zahledl pod otevřeným oknem na podlaze bělavý předmět. Shýbl se a k udiveným zrakům okolí pozvedl velikou papírovou vlaštovku. Už na prvý pohled bylo zřejmé, že její povrch je popsán nahuštěným písmem. Paní Felície rychle zareagovala. Uchopila energicky předmět a třesoucíma se rukama vlaštovku chvatně rozebrala. Hřbetem ruky na desce stolu vyhladila list papíru, nasadila si brýle. „Je to vytržené z nějakého velikého bloku.“ vydechla rozrušeně a začala nahlas předčítat obsah „letecké pošty.“

„Všude je něco! Také v našem spolku „Geist aus Teplitz“ jsou občas mezilidské vztahy napjaté. Odpověděl jsem – jako předseda jmenovaného spolku, jednomu z našich tisíců tolik zvídavých příznivců na otázku. „Jak to tam děláte, že u vás panuje tak kolosální harmonie? I tu organizaci práce máte ještě lepší, nežli ve Scotland Yardu!“

„Abych již konečně pokročil k praktické záležitosti pracovního zápisu, musím teď účinně osvětlit svůj názor k naší člence spolku, pí. Felícii Akurátové. Ano, je až toxicky pohledná! Svůj šarm aplikuje k infikování naší zranitelné mužské duši s jistým cílem. Zaútočit, zdolat a okouzlit k nepříčetnosti! Válčil jsem s ní. Ale co horší! Bojoval i sám se sebou tím, že unikám jejím svůdným očím. Jejímu sladkému hlasu. Je kariéristka a chorobně aktivní. Rozšiřuje svůj vědní obzor studiem limitované scientologické a filozofické literatury, například: Konverzujeme se samomluvou snadno a rychle, Buddhismus od A až do B, Cimrmanova encyklopedie uzlů na tkaničkách. Dále, Jak včas - nemít čas. A konečně poslední, Luštěniny a zavádějící nadýmání duchů.

Lpí žárlivě, aby (byť jen trochu) si z jejích knih mudrců někdo neuloupl! Knihy mi nepůjčí a nepůjčí! A tak není divu, že jsem plný hořkosti. Odmítl jsem s díky její spoluúčast na průzkumu osídlení duchů, v malebném a léty zchátralém nedostavěném objektu. Tj. kdysi v nově zamýšleném lázeňském komplexu v Mlýnské ulici. Jdu do toho sám!

 

Akce!

  1. prosinec 2021. 23:26:16 hod.

Prolézám za nočního šera do objektu dírou v poničeném plotu. Po vizuální prohlídce vstupuji otvorem původně zamýšleném portálu do budovy. Svítím mohutnou baterkou kolem sebe. Všude pusto kolem se šklebí stíny. Pomalu se sunu halou ke schodišti, za hlasitého šelestu pod nohama poházených pet lahví, injekčních stříkaček i papírových krabic od laciného „hranatého“ vína. Bravurně se vyhýbám šlápnutí do zde zadumaného a páchnoucího lidského výkalu. Již opatrně stoupám vzhůru po torzu betonového schodiště. V hlavě mi běží představa, kde si v patře udělám stanoviště z kterého nerušeně vyčkám příchodu mých spřátelených duchů. Asi v druhé třetině jsem zbystřil. Ozval se jakýsi útržek lidského hovoru!

 Znervózněl jsem a vypnul svítilnu. Hlas se ozval opět!  Teď už spíše šepot i zvuk několika zrychlených kroků. Zpanikařil jsem a pocítil, jak se můj žaludek odtrhl ode dna břicha. Kolébal se sem a tam. Z čista jasna jsem ucítil na levém rameni dotyk čísi ruky. Hrklo to ve mně a marně se snažil v té panice zapnout svítilnu. Před obličejem záludný a čpící závan vzduchu! Reflexivně jsem ukročil vzad a zavrávoral… Dál už jen vnímal svůj tlumený výkřik, náraz s následným plesknutím. A potom už nic. Zhola nic!

 

Rok, měsíc a den netuším – hodinu už vůbec, na vteřiny kašlu!

Ha! Teď bych mohl napsat do zápisu, tu obehranou klasiku. Jako, že se najednou probudím v ložnici z nějakého snu. Nebo nemocnici?  Že pojedu tím pověstně profláknutým, jakýmsi tunelem, ve kterém se ve fofru promítne celý můj život? Ne, nebylo tomu tak! Vše následné proběhlo ve skutečnosti úplně jinak, nežli to má lidstvo tak hezky vymyšlené.

Zřejmě jsem po tom pádu schodištěm dolů ihned skonal. Kupím se, v jakémsi neuspořádaném shluku zmatených smyslů na lesní voňavé mýtině. 

„Když tě k sobě Exita přivine, necítíš již smrtných bolestí.“ ozvalo se za mnou.

Zpozorněl jsem a vidím u černé tůně na žulovém kameni sedět štíhlou ženu, která se dívá mým směrem velkýma, šmolkově modrýma očima. Byla oděna do pestře pruhovaného ponča s výšivkou dvou smějících se obláčků bílé barvy. Zatímco já, na sobě nevidím vůbec nic. Dokonce ani žádné své údy! Plynul jsem povětřím směrem k ženě – vlastně, k dívce.  Zadíval se jí důkladněji do tváře a zatajil se mi dech!

„Jsem podobná Felícii Akurátové, viďte?“ pravila s úsměvem dívka a předlouhým brčkem nasála černé tůně z temné hladiny.

„To tedy koukám, jak umíte číst myšlenky!“ špitnul jsem rozpačitě.

„To ano! A co nevím, mám zde v antracitovém diáři. Udělala jsem se miláčkem, abyste snáze odešel z vašeho bláznivého světa!“ pokývala znalecky hlavou. Zalistovala v diáři, zakleslým mezi štíhlými stehny.

„Tak tady vás má, vaše Exitka. Tedy, nekňuba a pitomeček. Aha! To se podívejme. Máte letitou a všemi opuštěnou matku. To vás nenapadlo ji navštívit?  Podívat se, jak se jí daří a nepotřebuje li něčím pomoci?“

„Bydlí dost daleko. K tomu nemám ani čas. Ale…“

„Nic mi neříkejte. Zanechte výmluv, egoisto!“

Kolem nás zavál vítr. Zacuchal se do větví okolních stromů a travin s kopretinami. Před námi se objevilo jakési „vřeteno!“  V rotaci si navíjelo šedavou přízi do tvaru známé „cukrové vaty“, která se už z podoby kopsu, ze strany druhé, opět odvíjela kamsi do prostoru. Vřeteno zpomalilo a sneslo se před námi do trávy.

„Tak to už na Literárním serveru, v nějaké povídce bylo.“ napadlo mě.

„Teď zrovinka mluvíme o čase.“ houkla Exita, na nově příchozí věc.

„Tsse, už jsem ti jednou Exito vyčinila. Nejsem čas, ale Časomila. Jsem jednou a provždy sourozencem jsoucna, jako jsi ty. Přistrč mi, prosím, tvé brčko! Jsem dnes tak utrmácená a žíznivá. To z té účasti na jedné povídce o nějaké Drychové.  Chtěla bych se konečně napít.“

Smrtka, tedy Exitka, poslechla. Její „kolegyně“ si mohutně usrkla s černé tůně, až celá zčernala - aby v zápětí, opět nabyla své původní barvy.

„A já jsem tedy čím?“ nesměle jsem zaskřehotal, už do mírně zředěné tmy.

„Byl jste lidomasem! Záleží teď na naší Exitě, jak vyhodnotí váš zdejší pobyt. V koho se nakonec transformujete.

„Prolétlo mě hlavou, jakou tu posmrtnou nabídku dostala tenkrát ta Drychová? Ale v paměti průvan a vymeteno!“

„Nepospíchejte, nebuďte do toho tak hrr! Za okamžik se to dozvíte, pane Jaroslave Drboto.“ odbyla mé úvahy zamyšlená Exita.

„Cože jsem to po příchodu tady zaslechla, Drboto? Že nemáte čas? Když už pominu „tu větu“, kterou nemohu ani vystát, tak co vy, lidomasáci, tady v kosmu hrajete za nelogickou taškařici?“

Sklesle ukončila svůj monolog a její vřeteno těla zdrceně ochablo. Usrkla opět mohutně brčkem z černé tůně tmy tak, až se v dáli zlehka rozbřesklo. Ptáci ze spánku poskočili v hnízdech.

„Apropo. Musím se už zavíjet a odvíjet! Dám se ti Exito, abys už tady toho Drbotu někam transformovala!“

Exita na mě zamodřila své oči a pokynula, abych k ní připlynul.  Bázlivě jsem tak učinil a ona pravila.

„Jaroslave Drboto! Váš stupeň zdejší lidomasé zbytečnosti je vysoký. Sice žádný velký hřích, ale co ty stovky drobných lží! Inklinoval jste k naprosto odlišným představám o ženách, nežli byste původně chtěl. Zejména v osobních partnerských vztazích - jste vůbec normální, pitomečku? Byl jste obětí vaší naivity i dezorientován ženskou přitažlivostí. Jste alibista, zbabělec, požitkář, ale také estét, poeta a nadšený ducholog. Ale to jsou chabé klady! No, abych to tedy nějak uzavřela. Jako škodná to máte za šest stupňů. V této kategorii nemáte moc k transformaci na výběr: Tedy liščí blechu, škebli, ducha juniora, trubce, nebo poslední, brouka v hlavě?“

„Ducha!“ vzkřikl jsem bez váhání. „Chtěl bych být duchem juniorem!“

„Rozmyslete si! Takové jen začátečnické nic? Třeba takový trubec by vám slušel…

„Jo, to by tak scházelo! To si mám bzučením v grupě zatokat s rojem a potom se nechat ubodat od včel, jako darmožrout a vyvrhel? Tak to tedy mockrát děkuji!

„Věřte mi, Drboto, že každý z těchto tvorů přispívá a roztáčí věčný koloběh kosmu. Žádný tu není zbůhdarma. To jen tvor lidomasí, vůbec ničím jsoucnu nepřispívá, jen kořistí a přiživuje se na úkor planety. Proti němu je trubec významným tvorem… vím, trochu smutné. Že?

Časomila naslouchala a vzrušeně pokyvovala hlavou. Z tůně usrkávala tmy již ze samého dna. Ptáci tím vyhlíželi jitro a dávali zpěvem o sobě vědět.

„Dobře tedy, Drboto. Budíš!“

 

Já stál němý, jen zíral, jak vztáhla Exita ke mně ruku a vložila ledově studenou dlaň do mého zmateného shluku smyslů. Druhou rukou srovnávala na klíně antracitovou knihu. Konečky prstů několikrát poklepala na desku knihy.

 A stalo se!

 Nadýmal jsem se a pocítil pnutí. A potom… pocit velké tělesné úlevy. Vypoukl se do tvaru balónku s  cancourem! Pode mnou se vzedmula obrovitá a nefalšovaná vlna světla, která mně pozvedla na její samotný vrchol.

Během několika okamžiků mě vyvrhla do vlhkého a zatuchlého pološera! Do jakéhosi sklepení, které napříč půlil masivní stůl s lavicemi, na kterých mlčenlivě sedělo asi na tucet duchů!  Poklidnou tváří si mně prohlíželi. V čele stolu se z lavice povznesl duch s plavou vlásenkou na hlavě. Italským akcentem pravil.

„Vítej novici Drboto, mezi námi! Jako vedoucí člen, jsem zmocněn protokolem nově ustaveného klubu DéDéTé – což je ve zkratce Dobří Duchové Teplic, tě uvést do klubu. Stávám již třetím měsícem v jeho čele, jako jmenovaný president. Jmenuji se Giacomo Casanova… „

 

 

„Vážení, zde zápisky z pozůstalosti končí.“ konstatovala  Felície. „Dále už se chaoticky kupí útržky vět jako: Kde je Slavoj Štokrdle? Felície je anděl, nebo vamp? Zima, je mi zima! To jsem blázen, čím budu konat tělesnou potřebu?

Paní Felície, prsty křečovitě svírala Drbotův text z duchovního světa. Počaly se jí z očí řinout slzy a propukla v nezkrotný pláč. „Myslí na mě drahý. I jako duch!“

Ing. Poletucha s Kamilem Hopdopolem a denaturalizovaným indickým fakírem Kombuchou Propan Butánem, stali ve smutném rozjímání u Felície. Inženýr s obřadností, obezřetně odebral listinu z jejích chvějících se rukou. Zřejmě aby hrachy slz nerozmočily poslední a očité reportované svědectví, jejich odchozího předsedy na onen svět.

„Pil tou toblej šivočích, ten naš Trýbota. A je pšebornik na ten duch!“ znalecky, in memoriam, Kombucha demonstroval velikost zející díry, kterou ve spolku Jaroslav Drbota po sobě zanechal.

 “Taky měl předseda zaslouženě pompézní a důstojný pohřeb! A těch růží a karafiátů. Člověk by až řekl, že jich bylo tolik, že snad ten zahradník Blizna, musel květiny nasekat kombajnem?“ pronesl s provonělým akcentem Kamil Hopdopole.

„A ty zástupy občanů všech generací i vzdělání. I dětí! Symbolicky měly na provázkách nafouknuté balónky ve tvarech duchů… „

„A pili natýmány thaky propan butánem!“ hrdě skočil do Poletuchovo řeči, Kombucha Propan Bután. Ale inženýr si nenechal vzít slovo, odkašlal a pokračoval.

„Viděli jste, přátelé? I náš starosta a senátor mu přišel na pohřeb! Měl truchlivej výraz, který mu nepotlačil ani jím nasazený klaunský nos. Kvůli nezbytnému zviditelnění se, před televizními kamerami. I všudybyl a bývalý President Klaus, šarmantně přikráčel. Byl pozorný a pečlivý, když položil k náhrobku věnec se stuhou a  nápisem. „Na Tebe snad lid někdy vzpomene Drboto. Ale na mně, ani bohové nikdy nezapomenou!!“

„I pan Václav Klaus přišel?“ hlasitě zasténala plačící Felície a zalomila rukama.

„On je pořád tak krásnej!“

„Ach jo!“ zabručel ing. Poletucha. A vůbec nebylo zřejmé, jestli ten povzdech byl součástí piety, či nebyl k účtu věčně „nabuzené“ Felície.

„Takže toho Štokrdleho, jako Presidenta v tom klubu DéDéTé, si nakonec nezvolili? Vlastně, nás taky ve spolku budou čekat nové volby, když nám Jára Drbota byl odejit?“ Hlasitě popřemýšlel Hopdopole a významně prsty poklepal na desku stolu. Inženýr Poletucha a Hopdopole se (bez záměru) spolu zhluboka nadýchli ke slovu. Ale o několik desetin vteřiny se opozdili.

„Já bych to teda vzala!“ rázně ten mezičas rozetnula Felície Akurátová. Všichni tři k ní udiveně pohlédli! Kombucha cosi indicky zadrmolil a světáckou angličtinou artikuloval: „She is crazy diamonds!“

Což naopak, Poletuchovi, ani Hopdopolemu, to neznělo výstižně.  Vrhli na Kombuchu zlý pohled!

„Tedy-samozřejmě, až po demokratických volbách!“ dodala kvapně Felície. A strategicky vrhla na přítomné ten nejsladší úsměv, ze zbrojního arsenálu pohledného obličeje. Zadkem zavlnila až k prvnímu žebru a pohrála si s dlouhými vlasy. 

Je to nepochybné. Favorit se rýsuje. Vnitro – spolková volební „kampaň“ právě započala!

     

    

       

  

 

 

                                                                                  Odejitý předseda spolku

                                                                                         „Geist aus Teplitz.“

                                                                              Toho času, Duch Drbota  z DDT

                                                                                

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor šerý, 30.09.2022
Přečteno 144x
Tipy 19
Poslední tipující: Pech, Kaj, Kubíno, Iva Husárková, Amonasr, Vivien, umělec2, jenommarie, Fialový metal, mkinka
ikonkaKomentáře (16)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Líbí se mi srkání tmy brčkem, občerstvování smrti tmou až do rána, deadlinu vynešení ortelu.

24.11.2022 10:57:57 | Kaj

Pěkné

24.11.2022 10:55:43 | Kaj

Zdravím Káji, a vítej i v mé povídce. No samozřejmě, že mi Tvé přijetí dílka potěšilo a děkuji za počtení* Měj se, a ať dál k tobě chodí múza na rande.

24.11.2022 12:15:37 | šerý

Tep Malé Paříže je nesmrtelný, duch Drbota má v sobě nejenom věčnou paměť, ale i mimořádnou schopnost skloubit všechny své účastné "k jednomu stolu" a vytvořit opravdu živé pitoreskní náměstíčko plné přebarevných lidiček, s humorem a nadsázkou. Tak jestli mu dals milý Kájo opravdu sbohem, přeju mu šťastný let-:) **

03.10.2022 11:19:56 | Vivien

Bingo, Vivien! No však on si s mými příběhy tady žil a trochu souhrnem, jsem ho nakazil. Mordoval jsem se s ním a teď chudák skonal. Ale s "duchovním" životem, se pěkně porval.
Odletěls Drboto tiše - ani nepohnul se vzduch. Však budeš strašit poblíž, jak excelentní duch.
Až mě ve spánku jednou navštíví a hrozitánsky zakvílí... budu ho od tebe, Vivien pozdravovat. On bude jistě potěšen. Je mlsoun a olízne se. On rád takové dušičky - sladké. Z cukrkandlu*
Děkuji Vivienko, že sis našla na jeho funus a transformaci čas*

03.10.2022 19:37:06 | šerý

Oba komentáře jsou trefnější než bych napsal sám a tak se pod ně podepisuji. Psát a vymyslet příběh tedy rozhodně umiš.

03.10.2022 09:43:51 | umělec2

Děkuji ti Tomáši. I mně někdy múza zanáší :-)

03.10.2022 19:13:21 | šerý

Toto jsem si musela nechat na ráno
a řeknu opět, že tvá fantazie je bez hranic:). Stále mi vrtají ty detaily...jako brouk v hlavě..a ono to ducháček zařídí..
např. to brčko, kterým si doplňovala při nasávání ..jistou viditelnost. A pak už význam nás lidských jedinců z pohledu té smrtky...kterou jsi zde přikrášlil a její široký obsah..pracovních povinností..zní skoro jako z jiné dimenze. :)
Některá slovíčka..jako "lidomasem"..to je skvělé.
A něco mi příjde, už použité v jedné povídce..jak zmínila věta uvnitř příběhu.
No..tohle si ještě přečtu, zas mi vrtá ten brouk..mít pak na výběr a směnit se smrtkou se špetkou intuice, co bych jak lidomas si asi tedy přála. Pan Drmota byl vzat za své činy, ach..tak.
A Felícia Akurátová..nelenila.
Ta věta z alba Pink floyd "She is crazy diamonds!“ mě tam sedí.
Jsi si pohrál pěkně milý Šerý**
To jest ještě k prozkoumání:).
Pěknou sobotěnku TI přeji.

01.10.2022 09:56:00 | jenommarie

Se zájmem a soustředěním, jsem si prošel tvůj komentář Marie. Mám radost z pocitů, kterých se zmiňuješ - a vůbec. Že jsem hoden tvého času, kterého jsi mé povídce věnovala. Věř, toho si u čtenáře hodně považuji.*
Jako že fantazie? JO, jo! Té mám docela dost a často se mnou reálně cloumá :-) Kdybych se věnoval žánru science fiction, tak bych zde snad publikoval z kvartýru na Marsu. Tak děkuji Marie, za bezva odezvu*

03.10.2022 12:05:48 | šerý

Já TOBĚ také moc děkuji Šeráčku*.
Však proč bys nemohl i do této sféry přispět, jistě by jsme si rádi početli. U TEBE se jde na jistotu , to už my ..tvý věrní čtenáři víme *:)).
Opatruj se a ať se TI daří mít pohodu a pěkné dny. M.

10.10.2022 00:06:44 | jenommarie

Sci-fi, no nevím! Nikdy mě to moc nelákalo. Ale kdysi by mě bavilo psát texty na hudbu Pink Floyd nebo dřívějších Progres Organization, na velkoformátové plochy s vesmírnou tématikou. Ono jen když té hudbě člověk soustředěně naslouchá, tak se mu zjevují v mysli fascinující obrazy... jak vnuknutí. Nikdy neříkej nikdy. Dal jsem si mezi tvá slova záložku. Díky za slova, Marie.*

24.10.2022 12:56:50 | šerý

To také není špatný nápad. Při poslechu jejich hudby se to přímo samo nabízí. S tím souhlasím Šeráčku*.
Taky jsem se zde v jednom nebo u dvou textů snažila jen dotknout hvězd s odrazem světla..které díky nim ve mě rezonovalo..je to prostě velká síla:))
Jsem ráda, že jsem tě ponoukla a máš záložku.
A děkuji též za TVÁ slovíčka. Měj krásný den.;)

25.10.2022 12:19:24 | jenommarie

I já tobě přeji spokojenost a krásno-pestré chumelení babího léta.
Díky, za vše!*

25.10.2022 12:25:26 | šerý

To i já TOBĚ moc;)*

25.10.2022 21:01:38 | jenommarie

je dobře, že v Tvé imaginativní hravosti lze zahlédnout, byť utajovanou šlupičku po banánu. po níž lze slibně uklouznout a státi se s briskní elegancí sám sobě opičkou, která zcela bez zábran a svobodomyslně /jak ostatně mají opičky ve zvyku/uchopí ulomenou větev ze Stromu Života a běží s ní poškádlit-případně vytřít-řiť vesmírem cloumajícího KÁKOKAKÁ-če****chválím Tě milý brachu konvenčním hříčkařením nezasoplitelný fantaskní mile uvolněný hříčkotepče ST* DÍKY*

30.09.2022 20:56:14 | Frr

Je prima, že mám u Tebe vnímavého čtenáře, který k tomu ještě dokáže tak sugestivně rozvést své pocity v komentu. No jasně, že mám potěchu z Tvých slov Jiří. Díky, že sis u mě pobral.

03.10.2022 11:49:24 | šerý

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí