..Plakát..

Anotace: Jen oddechovka mezi psaním dvou povídek /neberte to příliš vážně-nejlépe ani trošku/...hodnocení potěší a na komentáře se předem těším!:o)

Je pozdní odpoledne, třicátého dubna.
Jdu právě domů z kina, když v tom ji zahlédnu. Přidám do kroku, abych se na ní podíval z blízka. Kupodivu ji zastihnu na tom samém místě, odkud jsem jí z dálky spatřil. Nepohnula se ani o centimetr. Stojí, jako přibitá. Je jí zhruba dvacet, možná víc, ale vypadá tak mladě. Úsměv od ucha k uchu, že i já se pozastavím nad bělostí jejích zubů. Pokusím se taky usmát, na mé tváři se však vykreslí spíše škleb. Tak nic, nevadí. Má krásné modré oči/ jak moře po rozbřesku/ a v nich takové malé jiskřičky a havraní vlasy, pěkně upravené do nedbalého rozcuchu. /muselo dát práci vytvořit ho, prolítne mi hlavou/ Upnuté džíny a tak kraťoučké zářivé tričko/ z Kenvela/, až se tají dech. Připadá mi neobyčejná, zvláštní, jiná?. Dokázal bych vyjmenovat tolik přívlastků. Hned jak jsem jí zdálky uviděl, upoutala mě. /na první pohled?/. Vedle ní si připadám vážně malý. Musím k ní trochu vzhlížet. Ale jen trochu. Hezká, milá, chytrá, hodná? Myslím, že k ní sedí všechno. Kdybych nemusel domů, stál bych tam a díval bych se na ní. /snad ne s otevřenou pusou/.
Jaké překvapení/samozřejmě milé/, že jí na tom místě potkávám denně. Že by to nebyla náhoda? Chce mě taky vídat? Naschvál chodím o hodinu dříve. A ona tam stále je. Zrovna v noci se mi o ní zdálo, představy, sny a touhy?/ všechno dohromady, blázním/
Zjistil jsem, že splňuje moji představu dokonalé ženy. Nekouká na to, co mají lidé na sobě, kolik toho nosí v taškách. Stále se tak krásně usmívá a nutí všechny, co jdou kolem ní, k zamyšlení. Vážně, mně můžete věřit. Po tolika dnech, co jsem na ní jen tak koukal, jsem si uvědomil, že zahořel jsem láskou. Vážně. /skutečnou?/
Jenže nastal problém, řeč je vymyšlená /ani to nedalo moc práce/- zkrátka pověděl bych jí vše, co k ní cítím. A že by toho bylo. Jenže smůla. /už je pozdě/
Toho rána jsem si přivstal. Oblékl jsem se svátečněji, chtěl jsem udělat dojem, pokud se tak za tu dobu ještě nestalo./ začal jsem si věřit, neodbyla mě hned na začátku, tak proč nyní?/ Vzal jsem do ruky jednu růži a vyšel. Můj veselý úsměv však ztuhl. Hned, jak jsem jí z dálky nepoznal. Rozběhl jsem se, jako kdyby mi ujížděl jediný vlak/ a jiný nejel/ a zadýchaně doběhl až na místo našich denních schůzek. A co nevidím? Moji vysněnou dívku/z plakátu, která propagovala značku Kenvelo/ vystřídala velká skleněná láhev Coca- coly s nápisem-BERTE ŽIVOT S RADOSTÍ!:o)