Já už tu nechci být.

„Já už tu nechci být.“
Uslyšela jsem šeptání za rybízovým keřem.
„Kdybych měla křídla, chytil by ses mě kolem krku a letěli bychom na druhý konec světa. Kolem nás by mávali křídly, vrabci, vlaštovky, možná i tryskoví motýli. To jsou ti modří, s dlouhými tykadly a velikánskými křídly s chmýřím.“

Chvíli bylo ticho. Bála jsem se pohnout, zvědavá, co bude dál.

„Myslíš, že by nám nebylo smutno? Možná trochu. Jen kapku…ale představ si moře! Vodotrysky z velryb, delfíni a někde i tučňáci! Jsou moc hodní, všude by za námi chodili. Ťapali a zpívali, jako v tom filmu. Bylo by veselo. A víš, co znamená veselo? No přece smích. Až ze břicha, tam od spodu, kde to bublá a lechtá nejvíc. Líbilo by se ti to! I když jsi plyšová veverka.“

Nedaleko keře zastavila mladá žena kočárek.
„Vendulko, jdeme domů. Zítra končí týden, bude střídání.“

Za keřem se ozvalo:
„Já vím. Ale nikdo se mně neptal, jestli to tak chci.“

Ten hlásek byl smutný.
Mně z něho bylo smutno.

A to je tak všechno.