Narozeninový den

Anotace: .....Souznění na "hranici".....

 

Neviděl jsem do jejich přimhouřených očí,bylo to celé takové zvláštní,to

místo,setkání,vše,co se dělo....

Připadalo mi,jakoby tmu naporcovala do úhledných,kulatých dortových forem

a místo krému přidala neonové,"živé"světlo,které po nakrájení vytékalo z talířků

a tím prosvětlovalo prostor všude kolem.Vlastně se asi nepřetržitě hýbalo,v nádobě

se nerovnoměrně zvedalo a zase klesalo a kromě záře z něj šla vůně,kterou

nebylo možné jakkoliv popsat,k nějaké jiné přirovnat.

Oči se mi rozsvítily zvědavostí a údivem,lízl jsem si,protože to ve mně vyvolávalo

touhu ochutnat,co jsem ještě nikdy neokusil.Lízl jsem si ještě jednou a ona se

najednou, naprosto

spontánně rozesmála.Zprvu jsem nechápal,proč.Smíchy nemohla mluvit,ale pohotově

z batůžku vytáhla malé kulaté zrcátko a v tom svém záchvatu smíchu mi ho

narafičila před obličej.Uviděl jsem svá, v úsměvu rozevřená ústa,ve kterých

každý zub svítil do tmy,obalený světélkující hmotou.

Vypadal jsem jako někdo v půlnočním reji strašidelných masek.

Rozesmála se ještě víc,pitvořila se přede mnou a já to nevydržel a smíchy

jsem doslova vyprskl,světelkující hmota z mé pusy v gejzírech vylétávala

jako takový malý ohňostroj světlušek,který osvětloval naše vysmáté obličeje.

Představoval jsem si,jak jsem celý zevnitř "osvícený",jak mé utroby fosforeskují,jak

se tím hojí a znovuobnovují,jak je to tam, jak v nějakém slavnostně osvětleném

chrámu...

I ona,dárkyně,si ukrojila a vypouštěla nad sebe svůj světélkující proud světlušek.

Čím víc jsme se chichotali,tím to bylo silnější,a tak jsem si připadal,jak na

podivuhodné, opravdu speciální slavnosti.

Nevím,jak to udělala,protože jako když utne,zatvářila se jakoby nic,poté zmlkla

a zvážněla.Má ústa,jak jsem vše polkl a pozřel,už nesvítila.

Stáli jsme společně na takovém malém paloučku,sevřeném okolním hustým lesem

a i když byla noc,zřetelně jsme si viděli do očí, protože větve kolem nás byly

poseté světélkující hmotou tak živou,jakoby to byly opravdové světlušky.

Měl jsem pocit,že hvězdy sestoupily z oblohy mezi nás,obklopily nás svým

vyzařováním,obsypaly blízký porost jako zrnka máku čerstvé pečivo.

Mihotaly se před naším zrakem a pohybovaly se jak neposedné ohňové jiskřičky

s tím rozdílem,že při náhodném doteku nepálily,ale měkce chladily.

Přeskakovaly z větve na větev,ze stromů na nás,přemisťovaly se mezi

námi,poletovaly s vánkem,kroužily,vířily,tvořily obrazce,shlukovaly se a oddělovaly.

Pohybovaly se kol kolem,ulpívaly ve vlasech,na oblečení,v trávě,zkrátka všude v

našem dosahu.

V temné teplé noci stali jsme se hraničním ostrovem Světla.

Díval jsem se s úžasem na vše,co se právě teď dělo,pozoroval jsem ji,dárkyni,

a v jejich očích ševelil odlesk toho všeho,čirá radost,že mě opravdu překvapila,

že jsem byl sám o sobě nepokrytě tryskající radostí,čirou a čistou,jak dětské

rozzářené oči.

Vzal jsem ji v tom momentálním rozpoložení za ruce a roztočil ji.

Točili jsme se uprostřed osvětlené loučky a s námi celý svět,vír z našeho pohybu

stoupal od země k nebi.

Roztočili jsme se tak,že jsme se v jednu chvíli znenadání odlepili od zemského

povrchu,stoupali výš a výš skoro až nad okolní stromy,vířili jsme prostorem

obklopeni světelným rojením,které se točilo s námi.

Zavřeli jsme oči,pevně se drželi a naše plynutí bylo dokonale harmonické.

Když jsme si uvědomili,že nemáme kontakt se zemí,tak už jen ten letmý pocit,

jemné zaváhání,nás dostalo zpět na zem.Ovšem dopad byl ve zpomalení

měkký,jakoby nás zbržďovala neviditelná síla.

Zadýcháni po to všem,s divoce tepajícími srdci,jsme již nemluvili,nechtěli jsme

svým hlasem vstupovat do oné chvíle,abychom byli tím vším,co jsme prožili, dokonale

prosyceni.

Bezeslovně jsme se na sebe zadívali,upřeně jeden na druhého, a spočinuli v objetí.

V Tichu a klidu nás světlušky pomalu a jistě obklopily a jedna za druhou na

nás nasedávaly,obalily nás,že jsme se stali pro okolní svět jednolitým zářivým

objektem.Zasvítili jsme do prostoru,samotné nás to prostoupilo,hojivě a navždy,

ztratili jsme pojem o čase,vteřina byla věčností a věčnost vteřinou

a když jsem se opravdu probudil,věděl jsem že jsem "jiný".

Sklidil jsem talířky s drobečky po dortu,umyl je s ostatním nádobím,

usmál se na svoji ženu a přimhouřil oči s laškovným mrknutím.

Pochopila a úsměv mi opětovala.

Vyšli jsme společně na zahradu a hvězdy byly na svém obvyklém nebeském místě,jen

v koruně staré jabloně cosi zazářilo.............