Cesta labyrintem světa 2

Anotace: Druhý díl povídky

2.
      Vcházíš s mámou do nějaké budovy. Všude lidé, malí a pár velkých. Máma ti za chvíli mává a odchází. Pláčeš. „Nebojte, maminko, brzy si zvykne“, říká jakási paní. A má pravdu, zvykneš si. Člověk si zvykne na všechno. To jsou jesle, Matěji. Tady začíná tvoje samostatná cesta životem. Právě vstupuješ do velkého labyrintu světa. Dva roky jsi byl malou oběžnicí svého slunce, svojí mámy. Od teď už se budete jen setkávat. S ní, i s každým člověkem. Setkávat a rozcházet, na chvíli nebo na vždy. Jediný, kdo tě nikdy neopustí, bude tvá duše. Tvá probouzející se duše. Stále pláčeš. Malé velké utrpení, na které brzy zapomeneš. Zítra to bude lepší a za týden ještě lepší.

      Tvá probouzející se duše dostala nový impuls. Objevil jsi kouzlo řeči. Mluvíš. A mluvíš pořád. Jsi k nezastavení. Mámě jde hlava kolem. Kouzlo otázek. Zeptáš se a velcí odpovídají. Proč je nebe modré? Proč má pejsek ocásek? Maminka trpělivě odpovídá. Tatínek to dlouho nevydrží. Jdi si hrát, posílá tě za chvíli pryč. Někdy ale řekne, pojď si házet míčem, a pak je to legrace. Jsi rád, když jsi doma. „Umí si hrát sám“, chlubí se máma na pískovišti. Máš svůj pokojík, své malé království. Ale brzy se to změní.

     Jsou ti tři roky. „Po prázdninách půjdeš do školky“, říká máma. „Co to je?“, ptáš se. „Uvidíš“, říká máma. A opravdu, budeš koukat. Ve školce je mnohem víc dětí než v jeslích. A taky velké hřiště. A taky velké děti. Velcí kluci se honí, až do tebe strčí a ty si natlučeš. Stydíš se plakat. Už ses naučil stydět. Paní učitelka je hubuje a tebe s povzdechem odvádí. Zjišťuje, že ses počůral. Dává ti náhradní tepláčky, které jsou ti velké a trochu ti padají. Máš pocit, že se na tebe všichni dívají a smějí se ti. Sedáš si ke stolku do koutku a maluješ si, hlavu skloněnou nad papír. Maluješ sluníčko a maminku s tátou. A potom dům, dům dědy a babičky Holých, kde jsi trávil kus léta. „To je pěkné“, říká paní učitelka.

     Ale pak vtrhne do tvého života změna. Mámě roste bříško. Nevnímáš to. Řeči o sourozenci tě nezajímají. Velký tajemný neviditelný osud rozhodl, že budeš mít sestru. „Maminka je v porodnici“, říká tatínek. „Odvezu tě k babičce“, říká. „Já nechci“, fňukáš, „já chci mámu“. Táta neříká nic a balí ti věci do velké tašky. Za chvíli nastupujete do tramvaje. Tramvaj máš rád, to její veselé cinkání. Vystupujete. Stoupáte po starých schodech. Držíš se táty pevně za ruku. Vstupujete do dveří. Jde vám naproti babička. Ta se změnila! Ale ty to nepoznáš. Tatam je její sebejistota. Co se asi odehrálo v její duši, v jejím životě? V obličeji jí přibyly vrásky. Sklání se k tobě bez úsměvu. „Ahoj Matěji“, říká. „Tak ty máš sestru. To ti gratuluju. Janička, to je pěkné jméno“, říká pak tátovi. Aby ne, vždyť obě tvoje babičky jsou Jany. „Jak je tátovi?“, říká tvůj táta. „Není to dobrý“, říká tiše babička. Dědu už nikdy neuvidíš. Do nemocnice tě nevezmou.

    A jsi zase doma, ale skoro to tu nepoznáváš. Tohle je tvůj pokoj? Co tu dělají všechny ty věci? „Budeš tady bydlet se sestřičkou“, říká máma. „Zatím bude spát u nás v ložnici“, dodává po chvíli. Díváš se na svou sestru. Prohlížíš si to podivné stvoření. „Proč nemluví?“, ptáš se mámy. „Je ještě malá“, říká máma. Tuhle odpověď budeš slyšet denně stokrát. A pak ještě větu: „Nemám na tebe čas“. Vlastně ti nevadí být často sám, ale chtěl by sis povídat. Ptát se, svět je takový složitý. Ale není s kým. Máma pořád něco dělá a táta je celý den v práci. A večer je unavený. A tak si povídáš s medvídky. Mlčí, ale rozumějí. A můžeš se s nimi pomazlit, když nikdo jiný na to nemá čas.

     „Vstávej“, říká máma. Ale tobě se nechce. Nikdy se ti nechce, ale teď je to nějaké jiné. Tělo máš jako z olova. „Copak je“, říká máma a dává ti ruku na čelo. „Vždyť ty hoříš“, zvolá. „Změřím ti teplotu.“ Malá studená věc ti putuje pod rameno. Drž pevně, přikazuje máma. „Máš horečku. Musíme k lékaři.“, říká po chvíli stísněně. U doktorky je plno dětí. Mluví nebo pláčou. Janička taky pláče. „Co mi budou dělat?“, ptáš se v obavách mámy. „Nic“, říká máma a houpá sestřičku. „Vyplázni jazyk“, říká doktora. „Angína“, dodává po chvíli. „Teď je toho hodně. Musí to vyležet, žádné běhání“, dodává. Máš radost. Svou postel máš rád. Je to tvoje nejmenší království. „Ty se do té postele ani nevejdeš“, říká máma, když ti rovná plyšáky vedle polštáře. Těšíš se, že si hupneš do svého království a nebudeš muset do školky.

     Zase jedete autem. Jedno kam, už tam stejně nedojedete. Skřípění brzd, křik mámy, náraz. Pak už si nic nepamatuješ. Bílé světlo. Bílí lidé. Zmámeně se rozhlížíš kolem. „Probudil se“, říká laskavá paní a hladí tě po vlasech. „Kde je máma?“, ptáš se. „Přijde, brzy přijde“, konejší tě bílá paní. A zase upadáš do mlhy. A další probuzení. Máma je teď vedle tebe. „Já chci domů“, zaprosíš. „Já vím“, říká tiše máma. „Půjdeš, brzo půjdeš.“ Díváš se na ni a vidíš jí starost ve tváři. „Mami, neboj“, říkáš a bereš ji za ruku. Máma se usměje a v očích se jí lesknou slzy.

     A jsi doma. Ale všechno je jiné. Tvůj svět zmizel. Rozhlížíš se po pokojíku. V koutě stojí dětská postýlka. „Teď tu už nebudeš sám. Janička tu bude s tebou“, říká máma s úsměvem. Nejsi rád, ale mlčíš. Některým věcem už rozumíš. Víš, že to tak musí být. „Budete si spolu hrát, uvidíš“, dodává povzbudivě máma. Po čtyřech k tobě leze tvoje malá sestřička a sedá si. Začneš ji škádlit. Směje se na celé kolo. „Je to naše sluníčko, viď?“, říká zase máma. Vážně přikývneš hlavou. Zadíváš se sestře do očí a uvidíš tam malá jiskřící světélka. Právě taková jsi měl ty. Je to krásná chvíle, ale upadne v zapomnění. Za nějaký čas se budete přetahovat o každou hračku. A pak zjistíš, že máma se bude zlobit jen na tebe. Jsi přece starší, musíš mít rozum, budou ti říkat. Ach ty řeči dospělých, jak málo těm malým pomohou.

     Máma je doma se sestrou a ty jsi ve školce. Už sis tam dávno zvykl, máš tam kamarády. Ani se ti odsud nechce domů. Tady si můžeš v klidu malovat nebo si hrát s kamarády. Je tu trochu hluk, ale nikdo ti nebere hračky, natož pastelky. Zato doma, ach ta sestra. Vrhá se na tebe s jásotem a s bezelstným výrazem, jak přijdeš domů. „Hraj si s ní chvíli“, říká máma prosebně. „Potřebuji uvařit a s ní to jde těžko. Až bude větší, bude to lepší, uvidíš.“ Máma má štěstí, máš se sestrou trpělivost. Ale někde v koutku duše toužíš po klidu. Táta přichází a bere si malou k sobě. Konečně chvíle pohody. Prohlížíš si obrázkové knížky. Už se těšíš, až se naučíš číst. Příští rok jdeš do školy, říkala máma. To bude věc!