Cesta labyrintem světa 3

Anotace: Třetí díl mé povídky

3.
      Jsou první školní prázdniny. Jsi u babičky a dědy Holých. „Nebojte, dáme na něho pozor“, říká děda. Máváš rodičům a máš smíšené pocity. Poprvé na několik dní sám a mimo domov, tedy krom nemocnice. Ale na to jsi zapomněl. Cítíš se trochu nejistě, ale zároveň krásně. Ta venkovská atmosféra. Vůně a barvy venkova, prastará bezzubá babička na lavičce na zápraží, slepice, husy a pes, hlavně ten tě přitahuje. Jeho nekonečná láska jako by tu byla jen pro tebe. Vedou tě dovnitř. Starý dřevěný stůl a lavice, v oknech krajkové záclonky, obrázek Panny Marie na zdi. Bzučení much. „Jedete, potvory“, odhání je babička od mísy buchet a staví před tebe talíř. „Dej si, hochu, to je dobrota“, pobízí tě děda. Je to tu jako v pohádce. Jsi okouzlen. Ta vzpomínka se ti bude mnohokrát vracet.

     Jedete s tátou tramvají. „Tati, znal jsi Lenina?“, zeptáš se náhle. Táta sebou trhne. V tramvaji to zašumí. „Proč se ptáš?“, říká táta nervózně. „Paní učitelka nám o něm dnes vyprávěla. A taky říkala, že je vystavený, aby si ho mohl každý prohlédnout. Já bych ho chtěl vidět“, dodal na závěr prosebně. „To je opravdu zajímavý nápad“, říká táta a rozhlíží se. „A máš ve školce nějaké kamarády?“, dodává. Ty se ale nedáš odradit. „Tati, on je vycpaný jako papoušek, co ho má babička na skříni?“ V tu chvíli tě táta táhne za ruku ven z tramvaje.

     Je krásný slunečný den. Jsi ve školce. Ležíš na zemi v písku a svíjíš se. Běží k tobě paní učitelka a chvilku na tebe zírá s otevřenou pusou. „Pane bože, Marie, volej pohotovost, Matěj má nějaký záchvat!“, křičí na svou kolegyni, která utíká do budovy školky k telefonu. Otevíráš oči a nevíš, co se stalo. Nad tebou se sklánějí dva muži v bílých pláštích. „Kamaráde, pojedeš s námi“, usmívá se na tebe ten starší. A jsi zase v nemocnici. Odněkud se zjevuje maminka a bere tě do náručí. „Hoch prodělal epileptický záchvat. Neměl nějaký vážný úraz hlavy?“, ptá se lékařka tvé matky. Máma kývá hlavou a pláče.

      A jsi zase doma. Rodiče tě pozorují, cítíš jejich zkoumavý pohled. Proč se bojí, jsi už přeci v pořádku. Ve vzduchu je napětí. Jdeš k sobě do pokoje. Potichu, abys nevzbudil sestru. A pak slyšíš, jak se v kuchyni rodiče polohlasně dohadují. „Tys ho měla připoutat“, říká hněvivě táta. „Ty jsi měl jet pomaleji“, nešťastně odpovídá máma. „Já tu nehodu nezavinil“, odpovídá táta. „Já měl přednost v jízdě. Jel jsem rychle, ale on jel jako šílenec, copak jsi to neviděla?“, dodává. „Viděla“, říká tiše máma. Nastává ticho. Slyšíš mámu, jak jde do koupelny, slyšíš téct vodu. Oni se hádají kvůli mně, uvědomuješ si a pláčeš. Slzy si utíráš do plyšového medvídka, kterého svíráš v náručí.

     „Těšíš se na Ježíška?“, ptá se babička Divišová, když ji vítáš. Je Štědrý den. V bytě voní bramborový salát a všechny ty vůně českých Vánoc, které budeš mít tak rád. „Babi, jak dá Ježíšek dárky pod stromeček?“, zajímáš se. „To je tajemství“, říká babička a jemně se usmívá. Za chvíli večeříte u slavnostně nazdobeného stolu, na němž hoří rudá svíce. Atmosféru trochu kazí sestřička, které se pokouší utéct ze své židličky. A pak jdete k rozzářenému stromečku. Dlouze se díváš na tu nádheru. Velké a malé dárečky a nad nimi rozzářený stromeček. Světla elektrických svíček se blyštivě odrážejí od barevných skleněných koulí.

     Jak krátce trvají krásné chvíle. Zato čekání u doktora je nekonečné. „Všechno v pořádku?“, zeptá se lékař, když na vás konečně dojde řada. „Ano“, odpovídá tvá matka. A pak oba s ulehčením odcházíte domů. Už víš, že máš epilepsii. Nevíš, co to znamená, ale víš, že spoustu věcí nesmíš. Chtěl bys mít kolo, ale nesmíš na něm jezdit. „Mami, kdy se uzdravím?“, ptáš se. „Snad brzy“, povzdechne si máma. „Mami, prosím, můžu to alespoň zkusit? Péťa mi ho půjčí.“, díváš se na mámu prosebně. „Doktor říkal, že je to nebezpečné“, odpovídá máma ztrápeně.

     Je prvního září. Máš na zádech krásnou brašnu. Jsi pyšný, jsi školák. Máma ti dala pusu a vcházíš do školní budovy. Je to velká budova, cítíš cosi jako bázeň. Zde je to místo, kde se všechno dozvíš, kde se staneš dospělým. Jak velká jsou očekávání prvňáčků. A jak dlouho vydrží. Ani nevíš, jaká očekávání do tebe rodiče vkládají. A jaké trápení tě čeká spolu se špatnými známkami. A ty nekonečné hodiny, kdy budeš muset mlčky sedět a poslouchat monotónní řeč. Ale budou i pěkné chvíle, dozvíš se i spoustu zajímavých věcí.

     Jsou tu první školní prázdniny. K Holým nejedeš. Děda je nemocný a babička se o něj musí starat. Neuvidíš už ani jednoho. Odejdou krátce po sobě oba. Těšíš se, že pojedete na konci léta k moři. Ale do té doby trčíš doma a navíc se musíš starat o sestru. Zlobí jako čert a za všechno, co provádí, se rodiče zlobí na tebe. Měl jsi ji prý lépe hlídat. Občas tě vysvobodí babička Divišová. Pak máš čas pro sebe. Můžeš si v klidu malovat, to tě baví nejvíc. Ale už umíš taky číst. Ještě ti to moc nejde, ale máš spoustu obrázkových knih. Konečně je zde cesta k moři. Nejdřív vzrušující cesta letadlem, a pak vidíš poprvé moře. Ach ten krásný pocit zažít něco poprvé. Stojíš na břehu a před tebou se vlní nekonečná vodní hladina. Jsi nadšen. Ale všechny krásné věci trvají krátce. Čas u moře uplyne jako mávnutí proutku a ty se opět vracíš do školní lavice. A čas zde se líně vleče. Už umíš hodiny. Pozoruješ ručičky hodin na zdi. Opravdu jdou pořád stejně rychle?

     A je tu první láska. Zůstane ti navždy ve vzpomínkách, ta drobná dívka s velkýma očima. Dlouhé vlasy se jí vlnily po zádech. Komu patřil její něžný úsměv? To ses nikdy nedozvěděl. Emigrovali, říkala máma. Ptal ses, co to je. „Prostě se odstěhovali. A jdi si hrát, nemám na tebe čas.“ Stále stejná odpověď: nemám na tebe čas. Přitom se sestrou si povídá. Dobře to víš. Ona je ještě malá, zní stále stejná odpověď. Hlavně otravná, říkáš si. Máte společný pokoj, vše před ní musíš schovávat. Není nic, co by nemohla opatlat, popsat, polámat. Ale ty se na ni zlobíš jen málokdy. Ten její kouzelný úsměv. A jak tě vítá, když tě vidí. Je to živel, říká máma a krčí rameny.

     Čas poskočil o pár let. Pomalu se loudáš ze školy domů. Je krásný den, ale ty to ani nevnímáš. Taška na zádech tíží jako kámen. Doma bude tanec, o tom nepochybuješ. A je to tak. „Ukaž žákovskou“, zazní obávaná věta. Matematika a čeština, to ti moc nejde. Školní rok sotva začal, a ty už máš několik trojek a dnes dokonce čtyřku. Vyjmenovaná slova tě nebaví a sčítání zlomků je zdá se nad tvé chápání. K čemu to vůbec je, říkáš si v duchu. Nikdy jsi mámu ani tátu neviděl, že by potřebovali k něčemu počítat zlomky. Díváš se, jak se máma k tobě blíží s vařečkou. Tyhle vzpomínky z hlavy jen tak nevymažeš. Ale tvoje máma ano. Jednou ti to zapře. Ale ty už budeš vědět, že by tu vzpomínku prostě neunesla. Ale zůstane to mezi vámi. Malá mezera, kousek samoty, který ti nikdo nezaplní.