Macecha

Sbírka: Povídky z věže

„Prosím, sněz to,“ snažil se přemluvit černovlasou dívku její nejlepší kamarád. „Rone, sám víš, jak to skončí, pokud to sním,“ zadívala se smutně na modrovlasého chlapce, který seděl vedle ní ve školní jídelně. „Bohužel to vím a ty moc dobře víš, že to je špatně,“ povzdechl si a pustil se do svého jídla před sebou. Měl o svou nejlepší kamarádku strach a často jí říkal, ať si zajde k lékaři, ale ona ho nikdy neposlechla. Raději se trápila a po každém jídle, co snědla se vyzvracela, přestože to nebyla její chyba. Nevěděla, co to způsobovalo, ale měla svůj typ.
Její otec se před půl rokem oženil se známou herečkou, která měla dva syny. Macecha jí neměla ráda a dělala si z ní otroka, ale před otcem se přetvařovala a každé ráno jí dávala pití do školy. Jenže to mělo háček. Přidávala do něj speciální prášek, po kterým se nemohla najíst, a když už do sebe nějaké jídlo dala, hned letěla na záchod ho vyzvracet. Kluci o tom nevěděli, ale všimli si, že za tu dobu, co tam bydlí, dívka hodně zhubla.
„Jak dlouho už nemůžeš jíst? Půl roku?“ zamyslel se nahlas modrovlásek, protože chtěl přijít na záhadu, proč Mia nemohla jíst a po celý den byla unavená. „Máš pravdu. Je to půl roku a taky to trvá od přistěhování se macechy a dvojčat,“ potvrdila mu dívka a položila si hlavu na stůl. „Něco mě napadlo, ale povím ti to až zítra. Teď už bychom měli jít na přednášku,“ řekl chlapec a zvedl se od stolu, aby odnesl svůj i kamarádky tác.
Mia se zvedla a pomalu se vydala ke vchodu do jídelny. Bylo jí špatně a nejraději by spala, ale do školy musela chodit za každého stavu kvůli maceše. Kdyby mohla, zůstala tento týden doma.
V půlce cesty se jí udělalo více nevolno, zastavila se a chytla se opěrátka nejbližší židle, aby se pořádně nadechla a vydechla, ale nepomohlo jí to. Chvíli zůstala stát, ale to také nepomáhalo. Měla pocit, že každou chvíli omdlí. Zavřela oči a snažila se myslet na něco pozitivního, bohužel to nestačilo a dívka omdlela.
První k ní přiběhl její nejlepší kamarád a hned po něm dva hnědovlasí mladíci, kteří na škole byli pouze půl roku, ale i za tu dobu se dostali do hokejového týmu a stali se oblíbenými na celé škole. Hnědovlásci jí popadli a v doprovodu Rona jí nesli na ošetřovnu.
„Kdo jste?“ zeptal se Ron, když dívka ležela na lehátku a doktorka je vyhnala na chodbu. „Jsme Mii nevlastní bráchové. Naše máma si vzala jejího taťku. Já jsem Mike a ten druhý je Luk. Mia je skvělá holka, bohužel se s ní nemůžeme bavit, protože nám to máma zakázala,“ představil oba chlapce vyšší z dvojčat. „Rád vás poznávám. Já jsem Ron, nejlepší kamarád Mii. Nevíte, proč tak najednou zhubla a vypadá jako tělo bez duše?“ zeptal se jich Ron, protože ho to vážně zajímalo.
Dvojčata se na sebe podívala, protože si nebyly jistý, jestli vážně Mia tolik zhubla nebo se jim to zdálo. Když to ale slyšeli od Rona, přesvědčili se o pravdě. Tušili, co za to mohlo, protože stejnou věc zkusila i na jednu kamarádku chlapců na střední škole.
„Možná víme, jak je to možný. Mohl bys nám dát Miino pití?“ promluvil poprvé Luk. Ron jen přikývl, došel k Miině skříňce, zadal správný kód a vytáhl láhev s pitím, kterou hned odnesl dvojčatům.
Vzal si jí Mike, otevřel a přičuchnul si jí. Dal jí Lukovi, který taky přičichnul a potvrdil to Mikeovi kývnutím. „Máma dělala Mie každý den pití a dávala do něj prášek, který tělu zabraňoval přijmutí jakékoli potravy. Pokud něco snědla, hned to ze sebe musela dostat a jinak, než zvracením to nešlo. Od zítřka jí to pití budeme měnit a dohlédneme na Miu, aby jedla,“ usmál se Mike.


O měsíc později

Už to je měsíc, co dvojčata mění pití Mie a nutí ji jíst. Ze začátku to bylo těžké do ní něco dostat, ale nyní už na ní ani nemusí dohlížet. Stala se z ní zase ta veselá holka, co byla před svatbou svého otce. Veselá dívka rozdávající úsměv na všechny strany a milovnice sportu.