Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

Anotace: Povídka tentokrát ve stylu sci-fi. Prví díl z devíti.

1.
     Byl krásný letní den. Slunce se odráželo od stěn vysoké budovy Úřadu pro mezihvězdnou spolupráci, která podle mnohých úplně zkazila siluetu Prahy. A podle jiných byla tou nejzajímavější moderní budovou v Praze. Tuc Túcovi to bylo úplně jedno. Měl špatnou náladu. Z neznámého důvodu jej včera přestěhovali z krásné kanceláře v 27. patře, kterou měl sám pro sebe, s výhledem na celou Prahu, do malé kanceláře v prvním patře. Výhled nebyl skoro žádný a ještě byly cítit pachy z kuchyně. Navíc v nové kanceláři nebyl sám. Kancelář patřila do té doby nějaké ženě, která jej od jeho příchodu zvědavě pozorovala. Loudavě se vracel z oběda. Bylo mu trochu těžko. Lidé se snad nikdy nenaučí udělat dobrý marťanský oběd, povzdechl si. No samozřejmě, třeba takoví Lyřané nebo Arkturiáni, pro ty se vyvařuje, ale na Marťany se kašle. Lyřana by si nikdo nedovolil přestěhovat někam ke kuchyni, navíc aby se tísnil s nějakým člověkem. Prý z organizačních důvodů, odfrkl si. Byla to asi ž moc pěkná kancelář pro řadového zaměstnance ze Sluneční soustavy, říkal si dotčeně.

     Linda otevřela okno, hned jak Tuc Túc odešel na oběd. Musela si přiznat, že je ten Marťan trochu cítit. Vlastně to ani nebyl smrad, spíš jakási těžká vůně. Zvláštní, pomyslela si. Nevěděla, že je to na Marsu jedna z nejoblíbenějších voňavek, už několik set marťanských let. Marťané jsou v některých věcech dost konzervativní. Jinak ale byla z jeho přítomnosti nadšená. Sedět v kanceláři s Marťanem, no komu se to poštěstí. Zato on byl vzteky bez sebe, jak si všimla. Zajímavé, jak je to na něm vidět, říkala si. Přitom se v jeho zeleném obličeji nepohnul ani sval. A přesto, bylo v něm cosi komicky lidského. Takoví Plejáďaně nebo Arkturiáni, to byl úplně jiný svět, až jí z nich trochu mrazilo. Někde četla, že Marťané, tedy život na Marsu a lidé, tedy pozemský život, mají společného předka, jakousi baktérii, původem z Marsu, která na Zem doputovala bůhví jak. Bylo o tom sepsáno mnoho knih a obraz té malé potvůrky byl symbolem vzájemného přátelství, které ovšem někteří nesdíleli.
Popravdě Marťané byli mezi lidmi dost neoblíbení. Říkalo se, že nás stojí pěkné peníze. Tak třeba rooming. „Vemte si, kolik stojí volání“, říkala jednou Lindě uklízečka, když objížděla hadrem kouty chodby. „Aby nebylo drahé, když si někdo volá na Mars. Někdo to musí zaplatit, ne?“ Navíc se objevila jakási nová podivná nemoc a říkalo se, že ji sem zavlekli Marťané. Lindě to bylo trochu podezřelé, protože internet byl sice plný děsivých fotek ozelenalých lidí, ale nevěděla o nikom, kdo by ji dostal. Měla podezření, že jsou to fámy, které šíří občanské hnutí s názvem Obroda, jehož volební heslo „Vyčistíme Zem“ se jí vůbec nelíbilo. Lindu Marťané fascinovali. A to natolik, že se naučila docela slušně marťansky. Měla talent na jazyky, ale bohužel ho moc nemohla uplatnit, protože trochu koktala, což se u překladatelství vážně nehodí. A koktající učitelka? To už vůbec ne. Zajímavé bylo, že koktala pouze česky. Na Úřadu pro mezihvězdnou spolupráci jí to docela vyhovovalo, i když sama práce moc zábavná nebyla. Ale bylo tam spousta mimozemšťanů a klidné pracovní tempo.

     Otevřely se dveře a do kanceláře vstoupil Tuc Túc. Vzhlédla a jejich oči se setkaly. Uhnul pohledem a beze slova si sedl ke svému stolu. Linda si opět všimla zvláštní věci. Jak vlastně poznala, že uhnul pohledem, když jeho velké černé oči nemají panenky? Nebo spíš nemají bělmo, říkala si, když ho po očku pozorovala. Tuc Túcovi zazvonil mobil. Byla to kouzelná melodie, která se jí moc líbila. Moc ji zajímalo, co je to za hudbu, ale zeptat se neodvážila. Z Marťana přímo čišel hněv. Evidentně se nechtěl bavit. Vzal telefon a chvíli poslouchal. A pak začal mluvit. Marťansky. „Tút tú tutu týt á tátý tuc muc. Muc cuc á ý cuc…“, znělo vzduchem. Linda potlačovala smích pokaždé, když to marťanské týtání slyšela. Teď jí to přišlo obzvlášť komické, protože Tuc Túc si naříkavým hlasem stěžoval, kam ho to šoupli, a že ho tlačí v břiše oběd.
„Muzu si pucit konef na caj?“, zeptal se jí, když zavěsil. Linda se skoro lekla. Bylo to poprvé, co na ni promluvil, tedy krom pozdravu. A samozřejmě, když se představoval. Toporně se při tom předklonil a řekl jen: „Tobrý ten, sem Tuc Túc a mám tu s tebou sedet.“ Vykání bylo cosi, co Marťané nebyli schopni chápat. Tak jako lidé systém dvaceti marťanských pozdravů, užívaných různě podle nálady a počasí. Linda se marťanskými pozdravy před časem zabývala a zjistila, že jich je ve skutečnosti padesát, ale o těch dalších třiceti se Marťané moc nezmiňovali, aby lidem nepletli ještě více hlavu. Ostatně pozdravy odpovídající lidskému „Ahoj hebká lásko“ nebo „nazdar ty starý tmavozelený troubo“ se v komunikaci s lidmi moc neuplatnili.
     „Sa samozřejmě“, vykoktala Linda. „Vo voda je v ku ku kuchyni“, dodala. Marťan na ni zůstal civět. „Coze?“, řekl pak. Nerozumí mému koktání, povzdechla si. „Duc puc. Tu búk cu tuk“, řekla Linda. Marťanovy, už tak velké oči, jako by se ještě zvětšily. „Ty umis martansky“, řekl zaraženě. Linda na to neřekla nic. Ostatně to nebyla otázka. Tuc Túc si ji zkoumavě prohlížel. Došlo mu, že nejspíš rozuměla jeho telefonátu. „Jsi tu taky za trest?“, řekl pak marťansky. Linda vykulila oči. „Aha, nejsi. Ty jsi tady, protože tě zajímají mimozemšťané“, konstatoval po chvíli marťansky. Pak se ale chytil za hlavu „Pomiň, pomiň, já nechtel“, zvolal naříkavě lámanou češtinou a začal se lehce kymácet. Vypadal úplně zoufale. „Nic se nestalo“, řekla konejšivě Linda, i když ničemu nerozuměla. „Nee?“, uklidnil se Marťan a šel si uvařit čaj.
     Seděli pak v kanceláři tiše a Linda za boha nemohla přijít na to, co ho tak rozrušilo. A proč je tu za trest. Čekala, že Tuc Túc bude nějak pokračovat v konverzaci, ale mlčel. „Můžu se tě na něco zeptat?“, nevydržela to po hodině mlčení. „Nebudes se na me zlobit?“, řekl opatrně místo odpovědi. Linda usilovně zavrtěla hlavou. „Proč jsi tu za trest?“, odvážila se pak marťansky. Tuc Túc chvíli mlčel. Lindě se zdálo, že se nemůže rozhodnout, co má na to říct. „Četl jsem bez dovolení myšlenky. To se nesmí, víš“, povzdechnul si marťansky a u marťanštiny už zůstal. „To je tak vážné, že tě kvůli tomu poslali na Zem?“, podivila se Linda. „A práce na Zemi je u vás za trest?“, zasmála se. „Co znamená, když se tomu směješ? Je to veselé?“, divil se Tuc Túc. „Neber si to ve zlém. Je to prostě legrační“ Pak si uvědomila, že marťanský smysl pro humor je úplně jiný, než lidský. „Je to prostě veselé“, řekla pak s úsměvem. „To je dobře“, řekl Tuc Túc a Lindě se zdálo, že se usmál.
      „Vysvětlím ti to“, řekl Tuc Túc, když se dlouhým srkavým lokem napil čaje. „Je to školní trest“, řekl pak. „Cože?“, zasmála se Linda. „Ty jsi student? Jakou školu studuješ?“, zeptala se. „Jakou školu? Prostě školu.“, odpověděl udiveně. „U nás studuješ jinou školu na lékaře a jinou třeba na kuchaře.“, řekla na vysvětlenou. Tuc Túc vydal zvuk připomínající hru na housle. Linda věděla, že to je marťanský smích. „To je veselé, kolik musíte mít škol. A když tě přestane bavit tvoje práce, tak jdeš zase do nějaké školy?“, usmíval se Tuc Túc. Černé oči mu září jako myšce, uvědomila si Linde. „Co je to myška?“, zeptal se zvědavě Tuc Túc. „Jejda, už ti zase čtu myšlenky. Já se to prostě nenaučím“, řekl zoufale. „Ale naučíš. A mně to nevadí“, řekla pak. „Všichni Marťané jsou na Zemi za trest?“, zeptala se pak zvědavě. Zavrtěl hlavou. Linda si myslela, že tohle gesto mají Marťané stejné. Netušila, že je to učí v základním kurzu lidského chování. „Vlastně tu nejsem za trest“, řekl pak. „Jen mně to tak někdy připadá. Jsme tu prostě proto, abychom se něco naučili, co ještě neumíme. Já se tu mám hlavně naučit nečíst druhým myšlenky bez jejich souhlasu“, pokrčil rameny. „Tak já ti dávám souhlas, jo?“, řekla Linda povzbudivě. A pak ji něco napadlo: „Takže na Marsu máte jen jednu školu. A jak dlouho u vás studujete?“ Tuc Túc se zase zasmál. „No přece pořád. Pořád je co se učit, ne?“