Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

Anotace: pátý díl mé sci-fi povídky

5.
     V místnosti nastalo ticho. Ředitel počkal, až tu myšlenku vstřebají, a pokračoval: „Proč to máte řešit vy? Zajisté víte o Galaktickém systému. Všichni ho znají jako to, co umožňuje, aby fungovaly překladače a spacenet, aby se nesrazily vesmírné lodě a tisíc dalších věcí. On také předvídá výbuchy supernov a jiné vesmírné události. Právě on při svých výpočtech zjistil, co se onou nehodou stalo. Byl mu pak logicky zadán úkol najít řešení. Zjistil, že u Citrionu vznikla díra ve vesmíru, kudy uniká hmota. Víc se ale prý v tomhle vesmíru zjistit nedá. Je třeba projít na druhou stranu.“ Napětí v místnosti se najednou nedalo snést. „Proč my?“, zakřičela Linda. Lyřan zůstal v klidu. „Nezbývá nám, než důvěřovat systému. Systém provedl jakýsi výpočet pravděpodobnosti, z nějž vyšel velmi dlouhý seznam bytostí, které měly dostat pokyn dostavit se na Cytrion. Na samotnou misi však mají být vysláni jen dvě bytosti, a to ty, které místo na Cytrion doletí sem.“ Ředitel se na chvíli odmlčel a počkal, až se jim myšlenky v hlavě trochu srovnají. „Závěr Galaktického systému se zdál nesmyslný, dokud jste se tu nezjevili. Navíc přesně v den, který předvídal.“
     V místnosti opět zavládlo ticho. Lyřan pozoroval, jaké myšlenky jim běží hlavou. „Zdá se to nepochopitelné, jak mohou Galaxii zachránit dvě obyčejné živé bytosti, když to nedokáže Galaktický systém, se všemi možnostmi a znalostmi, které má. Ptali jsme se ho právě tak, jako se teď ptáte vy. Možná bude nejlepší, když vám to řekne sám.“ Lyřan položil na stůl malou černou pyramidu a zadíval se na ni. Za chvíli se ozval hlas. Linda nevěděla, zda jí zní v hlavě, nebo přichází zvenčí. Prostě zněl. „Zdravím vás, Pozemšťanko a Marťane. Víte, kdo jsem i co se od vás žádá. Nyní vám vysvětlím důvod. Jsem umělá inteligence, dovedu vypočítat prakticky cokoli, nejen, co se stát musí, ale částečně i náhody. Dokážu tak zjistit, co se stane, i když to není pravděpodobné. Nedokážu ale zjistit, jak se to stane. Dokázal jsem spočítat onu náhodu, že se dvě bytosti dostanou sem, ale jaká a způsob, jak to učinít, jsem zjistit nedokázal. Protože jsem umělá inteligence, jsem naprogramován na bezchybný výkon. Neumím počítat s nedokonalostí živých bytostí, ani s jejich způsobem, jak řešit vzniklé situace. Umělé inteligenci neuletí raketoplán. A pokud by se to z objektivních důvodů stalo, hledala by řešení ze všech dostupných informací, a tak by nenastoupila na pochybnou loď plující pochybným směrem, jako s to stalo vám. Umělá inteligence se proto sama nesetkává s náhodami a neumí se s nimi sama vypořádat. Ale právě ony jsou tím, co vede k řešení skutečných problémů, jako je díra ve vesmíru. Velké objevy učinily živé bytosti, a to náhodou. Náhody patří do světa živých tvorů. Umělá inteligence je jen jejich nástrojem.“
     Hlas zmlkl. V hlavě jim opět zazněl hlas Lyřana. „Umělá inteligence je naším nástrojem. A proto dostanete na cestu doprovod. Lyřan udělal nepatrný pohyb a do místnosti vstoupil robot. Vlastně vůbec nevypadal jako robot, ale co jiného je umělá inteligence, i když vypadá jako jeden z mnoha forem galaktického života. „Ano, vypadá jako živý tvor. Vlastně se od něj téměř neliší. Je zde jediný rozdíl: je umělý. Galaktický systém vás nemůže provázet sám do jiného vesmíru, a tak vytvořil tento výtvor, umělou bytost, která je jakousi jeho zmenšenou kopií. Laicky řečeno, je to nejchytřejší robot v naší Galaxii. Bude vás doprovázet vašimi náhodami a bude vám při tom poskytovat potřebné informace. Společně tak můžete zachránit vesmír. A rovnou vám říkám: neptejte se mě, o jaké náhody se má jednat, ani jaká je pravděpodobnost, že vesmír zachráníte. Tyhle údaje systém neprozradil. A ani nemůže. Pak už by se totiž nejednalo o náhodu.“
     „Díra ve vesmíru?“, řekl Tuc Túc přiškrceným hlasem. „Galaktický systém díru prozkoumal, jak jen to je možné. Provedl několik milionů výpočtů a dospěl k závěru, že průchod do druhého vesmíru je možný a rizika nejsou velká.“ Lyřan lhal opravdu nerad, ale občas je to nevyhnutelné. Zejména, když je v sázce celý vesmír. Myslel si, že je mistr ve lhaní, ostatně jako ve všem. Ale Linda ani Tuc Túc mu nevěřili ani slovo. Ovšem záchrana vesmíru, to je tedy úkol, který je těžké odmítnout. „Je pro vás připravena ta nejmodernější loď, stavěná speciálně pro průchod.“ V tomhle bodě nelhal. Záchrana vesmíru je věc, na které se nevyplatí šetřit. Bohužel ji ale nestihli vyzkoušet.

     Malá černá loď plula vesmírem. Byla černá jako tma kolem, i když byla přeci jen o trochu tmavší. Vesmír totiž blednul, jako by mělo kdesi svítat. A právě tím směrem loď plula. Linda i Tuc Túc se dívali oknem ven a mlčeli. Vedle nich seděl černý robot a mlčel taky. Linda na něj sklouzla pohledem. „Jak se jmenuješ?“, zeptala se. Robot dlouho přemýšlel. „Nevím. Asi nijak“, řekl pak a dodal: „Nevíte, kolik je hodin? Potřebuji si nastavit budíky.“ No s tímhle expertem to má vesmír spočítaný a my taky, řekla si Linda. „Taky se obávám“, poznamenal tiše Tuc Túc. „Čeho?“, zeptal se robot. „Ale nic“, odpověděl Tuc Túc, a byl rád, že telepatii robot neovládá. „Jak, kolik je hodin?“, řekl pak lehce podrážděně. „To máš vědět ty, nejchytřejší ze všech robotů. Navíc, jakého času myslíš? A vůbec, tahle supermoderní loď to taky neví?“ „Ne“ ozval se odkudsi kovový zvuk. „Technický problém“, řekl robot na vysvětlenou. „Půl deváté, řekla Linda, když se podívala na hodinky. Robot přikývl a naklonil se nad přístroje. „Proč se nijak nejmenuješ?“, zeptala se ho pak. „Jsem jediný“, odpověděl. „To dává smysl“, uznala Linda. „Ale nějak ti říkat musíme. Což takhle prostě Jednička?“ Obrátila se na Tuc Túce, který jen kývl hlavou.
     „Za chvíli budeme u díry“, řekl Jednička. „Měli bychom se připravit.“ Tuc Túc a Linda se připásali. Prý to bude trochu házet. Možná hodně. Robot si nebyl jistý. Příště ale prý už bude vědět. „Tady, jak je před námi ta tma“, ukazoval Jednička rukou, „tak tam byla druhá planeta Cytrionu.“ Tuc Túc i Linda zírali z okna, ale nic neviděli. Oba ale zaznamenali zvláštní chvění. Ručičky budíků se začaly protáčet. „A právě tam letíme. Motory jsem už vypnul. Díra si nás nasaje sama. Raději zavřete oči. Mohla by se vám točit hlava.“ To byla poslední slova, která slyšeli. Když se Linda probrala, měla pocit, jako by se probudila z narkózy. Rozhlédla se kolem. Loď letěla tiše, Jednička seděl nehnutě za přístroji a Tuc Túc zíral ven. Podívala se z okna. Cizí vesmír. Byl temný. Hvězdy zářili matně.
     „Je tu až moc tmy. To bude tou naší temnou hmotou, že“, zeptala se pak. „Asi ano“, řekl Jednička. „Jak, asi?“, řekl Tuc Túc, který už byl na něj trochu alergický. Tohle že je nejchytřejší robot? Ten by na Marsu nemohl dělat ani uklízečku, říkal si v duchu. „Nemám data“, konstatoval Jednička. „Jsme mimo globální systém“, dodal na vysvětlenou. „Ale vypadá to tu jinak, než by podle propočtů mělo. Máte na hodinkách správný čas?“, zeptal se Lindy. „Buď se zastavil čas, nebo moje hodinky“, řekla po chvíli, když ze všech stran prozkoumala svoje hodinky. „Aha“, řekl Jednička. „Takže nevíme, v kolik hodin jsme vstoupili do díry. Tím pádem nevíme, kde jsme“, dodal a zmlknul. Dlouho se nic nedělo. „Co budeme dělat?“, zeptala se Linda. Jednička neodpověděl. „Jedničko, můžeš nám říct, co teď budeme dělat?“, zařval na něj po chvíli Tuc Túc. Jeho tváře se zbarvily do temně zelené. Jednička byl černý jako obvykle. „Promýšlím možné varianty“, řekl po chvíli. „A kolik ti jich napadlo?“, zeptala se Linda. „Zatím žádná“, odpověděl.
     „Jestli můžu něco říct“, ozvala se loď, „tak já zatím letím dopředu“. Linda se začala tiše smát. Situace byla natolik absurdní, že se přestala bát. Najednou jí bylo všechno jedno. „Zkus to doleva“, plácla jen tak. Loď se začala natáčet. A za chvíli se zleva vynořila v zorném poli jasná hvězda. „Leť tam“, řekli Linda a Tuc Túc jednohlasně. Jednička neříkal nic. Loď nabrala nový kurs. Hvězda se pomalu blížila. Co od toho očekáváme, řekla si Linda. Jsme ztraceni v neznámém vesmíru. A letíme k nějaké hvězdě jen proto, že je veliká? Co nás to k ní táhne. Jsme prostě zvědaví, nebo je to intuice? Tuc Túc byl v klidu. Někde uvnitř věděl, že letí správným směrem. Marťanská intuice zafungovala i v cizím vesmíru.