Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

Anotace: sedmý díl mé sci-fi povídky

7.

     Opět letěli vesmírem. „Zapomněli jsme se jí zeptat na to, kým je, krom našeho zrcadla“, řekla Linda. A pak ji něco napadlo. „Vypadala jako Marťanka?“, zeptala se Tuc Túce. Přikývl. Linda se zasmála. „Myslela jsem si to. Já viděla ženu a ty Marťanku. Takže byla opravdu naším zrcadlem.“ Tuc Túc se na ni zamyšleně podíval. „A přitom se jednalo o jedinou bytost. Skutečnou.“ Linda přikývla. „Je to tajemství.“ Pak se ale prudce otočila na Jedničku: „Koho jsi viděl ty?“ „Kde?“, zněla odpověď. „Na té hoře přece“, řekla netrpělivě. „A jestli se zeptáš, na jaké, tak tě něčím praštím“, zavrčel Tuc Túc. „Proč?“, řekl Jednička. Linda i Tuc Túc se dali do smíchu. Jednička těkal očima z jednoho na druhého. Ničemu nerozuměl. Ale vůbec ho to nepřekvapovalo. Měl ve svých obvodech tuto informaci: živé bytosti dělají nelogické věci. Nesnaž se jim rozumět. Plň jejich příkazy.

     Linda a Tuc Túc se na sebe podívali. Význam toho pohledu byl jasný: proč si nic nepamatuje? „Víš, co mu říkala?“ zauvažoval Tuc Túc. „Že nezná náhody, ale jen kauzalitu. Tahle událost byla tak nepochopitelná, že to asi jeho mozek nepobral.“ „To je možné“, reagovala Linda, „ale teď musíme vyřešit drobnost: vrátit temnou hmotu zpět do našeho vesmíru a sebe taky.“ Tuc Túc se podrbal na své lesklé hlavě. „A na závěr tu díru ucpat.“ A dodal směrem k Jedničce: „Zjisti, kde je v tomhle vesmíru největší tma a tam zamiř.“ „Já se potmě bojím“, řekla nečekaně loď. Tuc Túc a Linda se na sebe nevěřícně podívali. „To byl vtip“, řekla loď po chvíli. „Moc se nepovedl“, řekla suše Linda. „Škoda“, řekla loď. „Zkusím nějaký jiný.“ Linda se zašklebila „Až budeme v našem vesmíru, ano? Raději mi řekni, jestli trefíš zpátky.“ „Jasně“, zašveholila loď. „Poslepu. Jinak to stejně nepůjde.“

     Loď konečně zmlkla a všichni se ponořili do svých úvah. Oba intenzivně přemýšleli, jak dostat temnou hmotu zpět do jejich vesmíru. Nejen, že netušili, jak ji tam dostat, ale i kdyby na to přišli, neměli k tomu žádné prostředky. Jen jednu malou ukecanou loď a robota, který nemá data. Chtělo by to zázrak, řekla si Linda. Tuc Túc se snažil naladit na vlastní intuici. Ztišil svou mysl a sledoval, zda se tam cosi neobjeví. Nic se nedělo. Hlavně nebýt nervózní, pak nepřijdu na nic. Ale já nervózní jsem, takže. V té chvíli se ozvala loď: „Slyším signály. Blíží se k nám vesmírná loď.“ Všichni tři zpozorněli. Loď chvíli mlčela, a pak pokračovala: „Už jsem ji zaměřila. Je to reptaliánská loď. Vysílá SOS.“ První reagoval Jednička: „Nepřítel. Nemáme ale žádné zbraně. Je třeba okamžitě zmizet.“ Tuc Túc vytřeštil oči, což v jeho případě vypadalo dost děsivě. „Ne“, řekla Linda. Všechno se v ní vzbouřilo. Někdo volá o pomoc a my utečeme? „Než se domluvíte, budu dělat jako že nic“, vstoupila do toho loď a začala si hvízdat.

     „Je normální si v téhle situaci hvízdat?“, řekl nevrle Tuc Túc. Jeho oči se vrátily do původní velikosti, ale jeho kůže začala opět tmavnout. „Omlouvám se“, řekla loď uhlazeným tónem. „Jsem naprogramována na antistresový mód. Konstruktéři počítali s tím, že posádka bude, tedy pokud vůbec bude, v permanentním stresu. Mám vás proto bavit, když už jsme ztraceni v cizím vesmíru. Co chcete zazpívat?“ Tuc Túc se schoulil do sebe a neřekl nic. Reagovala Linda. „Rušíš nás v přemýšlení. Můžeš se přepnout z antistresového módu do normálního? Teď hned?“ „Ano“, odpověděla loď. „Skvělý. A teď zjisti, co chtějí ti Reptiliáni.“ Loď se odmlčela a promluvila až za delší chvíli. „Jsou prý v zoufalé situaci. Prý se jim rozbil přístroj na výrobu vody. Vyrábí jen přeslazenou limonádu, ze které jim je již opravdu zle, a také by se potřebovali umýt. A také prý vůbec nevědí, kde jsou, a jak se mohou odsud dostat zpět. Podle všeho netuší, že jsou v paralelním vesmíru.“

    „Už jste se někdy setkali s Reptiliánem?“, řekl suše Jednička. „Ještě si to rozmyslete, než je sem pustíte. Upozorňuji, že se loď nedá vyvětrat.“ „Mám v klimatizaci pachový filtr“, bránila se loď. „To byl vtip“, řekl Jednička. „Taky jsi v antistresovém módu? Tak ho taky vypni“, řekl Tuc Túc. Jednička ihned reagoval: „Dobře. Tedy fakta. Reptiliáni jsou nebezpeční. Galaktická konfederace je s nimi de facto ve válečném stavu. Nedodržují žádná pravidla. Kradou, loupí, ničí. Vpustit Reptiliána na vesmírnou loď je nezodpovědné. Celý vesmír je v ohrožení a jedinou možnost záchrany představuje tato loď. Riskujete, že kvůli záchraně několika Reptiliánů zanikne náš vesmír. A možná i ten paralení.“ Linda se zamračila. To jim ještě chybělo, robot kazatel. Chtěla se s ním pustit do debaty, ale zarazila se. Vždyť je to robot. Nic mu vysvětlovat nemusí. „Zahaj přibližovací manévry“, řekla Linda. „Souhlasíš, ne?“, otočila se na Tuc Túce, který mlčel. Jen přikývl. Byl jako ve snu. To se mi snad jen zdá, jako by problémů nebylo dost. Ještě tohle. Nebo je to naopak pomoc? Nic se přece neděje náhodou. Nebo spíš, náhoda má svůj skrytý smysl, jak říkala ta vědma. Linda si všimla, že se Tuc Túc usmál. Taky měla najednou dobrou náladu, ani nevěděla proč.

     „Kolik jich vlastně je?“, zeptala se Linda lodi, zatímco se lodě pomalu přibližovaly. „Dva“, zněla prostá odpověď. „Tedy je jich tam víc, ale ti ostatní jsou hybernovaní.“ Ozvaly se duté zvuky. „Právě jsem se spojila s reptiliánskou lodí. Za chvíli je máte tady. Nejdřív projdou očistnou komorou. Nechci, aby mi tu běhaly nějaké breberky. A taky chráním vás. Mohou mít různé nemoci. Není dobré si zahrávat.“ S tím Linda i Tuc Túc plně souhlasili.  „Budeme jim vůbec rozumět?“, ozval se Tuc Rúc. Překladač zná všechny jazyky konfederace, ale Reptiliáni jsou v konfederaci cizinci, vetřelci. „Ano“, odpověděla loď. Teď už mluvila věcně. „Umí jejich řeč. Jsou to nomádi. Putují napříč galaxií. Nikde nejsou vítáni, ale umět se s nimi domluvit je nutné.“

Linda s Tuc Túcem byli na ty divoké nomády zvědaví, ale zároveň se i báli. Byl to opravdu risk, vpustit je na loď. Ale nemohli jinak. Nechat je umřít? Ne, to nemohli. Oba upřeli zrak na dveře, za nimiž se ozývaly zvláštní zvuky. Návštěva byla za dveřmi. Dveře se tiše otevřely a domácím se naskytl zvláštní pohled. Takové tvory ještě neviděli. Linda si vzpomněla na obraz tyranosaura rexe z dětské knížky. Návštěvníci vypadali jako draví dinosauři, kteří přešli na domácí stravu. Divoce rozhodně nevypadali. Pleskavými kroky vešli do místnosti a mírně se uklonili. Linda i Tuc Túc se uklonili také. Linda si uvědomila, že tento drobný úklon je jako pozdrav společný snad všem bytostem galaxie. Byla ráda, že je něco, co všechny spojuje.

     „Už jsme ztráceli naději, že se odsud můžeme dostat, když jsme zaznamenali vaši loď“, řekl jeden z Reptiliánů. „Tedy doufáme, že nejste stejně ztracení jako my.“, dodal. „Jak se to vezme“, řekl na to Tuc Túc. „Ztraceni nejsme, ale cestu hledáme taky. Jak jste se sem dostali? Možná nám to pomůže“, dodal. „No“, řekl jeden z Reptiliánů, „ale co, teď už je to jedno, ne? Řeknu to, jak to bylo, co?“, otočil se na toho druhého. Ten přikývl. „Letěli jsme kolem Citrionu, protože je tam jedno místo, kde je nějaký ten materiál, který galakťáci, pardon, prostě obyvatelé konfederace, stejně nevyužívají, když nás zaznamenala loď Konfederace. Začali po nás zmetci bez varování střílet, tak jsme jim to opětovali, a pak se cosi stalo a ocitli jsme se tady v tom pekelném světě. Asi nás to někam vystřelilo. Přístroje ukazují nesmysly.“, povzdechnul si. Tuc Túc malinko couvl. Zuby si asi bez vody taky čistit nemohli.

     Linda se podívala na robota. „Jedničko, víš o tom něco?“ Jednička přikývl. „Proč nám to nikdo neřekl? Neříkej, že to s tou nehodou nesouvisí“, zavrčel Tuc Túc. „Informace o eliminaci reptiliánských záškodníků se zpravidla nezveřejňují“, odpověděl Jednička vyhýbavě. „A navíc, přestřelka sama o sobě anihilaci hmoty s antihmotou, která udělala tu díru do vesmíru, určitě nezpůsobila.“, dodal pak. „Cože? Díra ve vesmíru? Anihilace? No nazdar“, zvolal Reptilián, kterému chyběl kus ocasu. Asi šrám z nějakého souboje, napadlo Lindu. Nejspíš utíkal moc pomalu. „Tak teď už je mi to jasný! Galakťáci zase neodhadli svoje schopnosti. S antihmotou se musí opatrně. My“, zarazil se a podíval se tázavě na toho druhého. „No jen to řekni“, vybídnul ho ten druhý. „No my ty zbraně používáme taky, ale víme dobře, jak jsou nebezpečné. Stačí malé množství na pořádnou explozi. A na Citrionu měli galakťáci centrální sklad pro celou galaxii. Evidentně explodoval celý najednou“, ušklíbl se Reptilián a lehce máchnul zbytkem ocasu. „Stáhni ocas, brácho, nebo tady něco rozbiješ“, vyjel na něj ten druhý. Linda pro změnu vyjela na Jedničku. „Takže tohle je celá pravda, že jo, ty plechovko!“