Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

Anotace: osmý, a zároveň předposlední díl mé sci-fi povídky

8.
      Nastala chvíle ticha. Jednička mlčel. Tuc Túc měl škodolibou radost. Je to jen stroj, napomínal se v duchu. Ale dobře mu tak. „Celá pravda to není“, vzpomněl si. „Ještě je třeba říct, že tou dírou uniká temná hmota.“ Reptiliáni se zatvářili udiveně. „Proč se to děje?“, zeptali se jednohlasně. Linda se podívala na Jedničku. „Pokud si vzpomínám, Lyřan nám řekl, že to se v našem vesmíru zjistit nedá. A proto jsme letěli sem, že. Takže, k čemu jsi došel, nejchytřejší z robotů?“ Čekala, že se začne vymlouvat, ale věcná odpověď ji překvapila. „Podařilo se mi to zjistit. V díře vznikl vír ve tvaru šroubu. Funguje jako Archimédův šroub. Točí se, a tím vysává temnou hmotu z našeho vesmíru sem. A viditelnou hmotu také, pokud je v těsné blízkosti.“
     „Tak to bychom měli“, řekl Tuc Túc po chvíli ticha, a hned pokračoval: „A teď co s tím?“ „Ale to je přece jednoduchý, ne?“, zasmál se Reptilián s krátkým ocasem a začal přešlapovat. Vypadalo to, že bude tancovat. Lindě se to ohromně líbilo, na rozdíl od druhého Reptiliána, který nervózně pozoroval stolek stojící povážlivě blízko pahýlovitého ocasu. „Nechceš si raději sednout?“, navrhl svému druhovi, ale ten jej vůbec nevnímal. Byl plně ponořen do své vize. „Prostě uděláme to samý!“, vykřikl a stolek šel k zemi. Linda zajásala. Ten nápad se jí zdál geniální. „Výborný nápad“, řekl Jednička a Tuc Túc by se vsadil, že jeho tón byl pěkně jedovatý. „Jen nám chybí drobnost. Druhý sklad antihmoty.“ Lindě se zatajil dech. A jsme zase tam, kde jsme byli. Ale Reptilián se nedal. Podíval se na Jedničku pohledem, jakým se dívá profesionální fotbalista na někoho, kdo se nedokáže trefit do brány. „Ale my přeci nepotřebujeme dělat díru do vesmíru, tu už tam někdo šikovný udělal, že. My potřebujeme otočit směr víru“, řekl a opatrně zvednul stolek. „No a jak to chcete udělat?“, reagoval Jednička. Reptilián se vítězně usmál. „Máme na lodi pár zbraní s antihmotou. Jen je potřeba spočítat, kam a kolik jí máme vypálit. Ale to je pro superchytrého robota hračka, ne?“ Jednička mlčky přikývl.
     „Seš frajer, brácho, ale teď mi řekni, jak tu díru pak ucpeš. Jinak bude tma pro změnu u nás.“, poznamenal po chvilce druhý Reptilián. „No“, řekl rozpačitě krátkoocasý Reptilián, „to musím ještě domyslet.“ Tuc Túce něco napadlo. „Je to asi hloupost“, řekl a všichni se na něj podívali. „Že bychom do té díry nasměrovali velký kus hmoty a tím ji ucpali.“ Nastalo ticho. Každý o tom přemýšlel. „Ne, to je hloupost“, povzdechl si Tuc Túc. „Vždyť bychom tady zůstali.“ Nastalo tíživé mlčení. Najednou promluvil Jednička: „Nezůstali.“ Všichni sebou trhli. Co tím chtěl říct? Že by za sebou něco táhli? Ale takové lano neexistuje ani v jejich vesmíru, natož v paralelním. „Máme dvě lodě. V jedné odletíte vy a v druhé zůstanu já. Já to odpálím.“ V němém úžasu se všichni zadívali na Jedničku. „Nedívejte se tak. Jsem přeci robot. Jsem jen nástroj.“ A po chvíli dodal: „Necháte mi tady tu reptiliánskou loď. Jinak vás místo uvítání pošlou do říše duchů.“

     Linda s Tuc Túcem se dívali průzorem lodi do temné noci vesmíru. Nebylo vidět žádné hvězdy. Co je vlastně zač, ta temná hmota, říkala si Linda. Podivný materiál, který se nechce dát změřit a s ničím nereaguje. Není vidět v žádném spektru světla. Je vlastně zjistitelný jen výpočty. Tedy toto platilo do oné katastrofy. Že si živé bytosti dokáží zničit svůj životní prostor, to bylo známo dávno. Ale že by dokázaly zničit celý vesmír, nebo dokonce dva najednou, o tom se dosud nikomu ani nesnilo. To, co se stalo, by mělo být velkým varováním. Jestli to přežijí, tak to bude říkat všude a všem. Tuc Túc ji vzal za rameno a ukázal na palubní desku, kde probíhal odpočet. Byli v bezpečné vzdálenosti, ale stejně se cítila nesvá. „Reptiliáni jsou dobří střelci“, řekl Jednička. „Není čeho se obávat. Celý život stráví v přestřelkách s bezpečnostními jednotkami Konfederace.“, dodal. Na reptiliánské lodi byli už všichni na svých místech. Byla to náhoda, jak už to s náhodami bývá, že do paralelního vesmíru vklouzla nejmodernější a po zuby ozbrojená reptiliánská loď. I tak to nebylo snadné. S takovou situací se ještě nikdo nikdy nesetkal. Loď musela být v přesné vzdálenosti od víru, aby jej zasáhla, aniž by ji to zničilo. Zásah musel být přesný. Jednička ani nechtěl mluvit o tom, co by se stalo, kdyby se netrefili. Ale druhou šanci už by nejspíš nedostali.
      Všichni Reptiliáni se sešli v řídící kabině. Bylo jich šest. Šestka byla pro Reptiliány magické číslo. Brali jako dobré znamení, že právě tolik jich je na lodi. Nicméně neopomněli na svůj magický rituál, který prováděli před každou akcí, jak svým nájezdům říkali. Stoupli si do kruhu a začali vydávat hrdelní zvuk, jako když přede velká kočka. Sekali k tomu ocasy ze strany na stranu. Vibrace procházely jejich těly a šířily se z jednoho na druhého. Pak zaklonil kapitán hlavu a vydal dlouhý táhlý zvuk. Byl to pozdrav jejich božstvu a prosba o pomoc zároveň. Dnes celý rituál provedli zvlášť důkladně. Přízeň božstva byla opravdu potřebná. O reptiliánských rituálech kolovaly ve vesmíru zvěsti, ale nikdo je nikdy neviděl. Šířily se zvěsti, že u toho pojídají Lyřana nadívaného jinými bytostmi, třeba malými Brebíny. Těch by se do Lyřana vešlo i pět. Proč zrovna Lyřané měli být hlavním chodem, nebylo úplně jasné. Nejspíš proto, že právě oni pronásledovali Reptiliány nejtvrději. Na každý pád to byl celý nesmysl. Reptiliáni nejsou tak primitivní, jak si většina obyvatel galaxie myslí. Ostatně, kdyby galaktické národy věděly, jaké rituály provádí před poradou na úřadě Lyřané, docela by je to pobavilo. Linda o tom cosi slyšela, ale nevěnovala drbům pozornost. Ale říkala si, že si neumí Lyřany představit jako třeba řemeslníky nebo kuchaře. Jsou to snad rození úředníci. Jak se mohla tahle rasa vyvinout, to jí bylo záhadou. Ostatně Lyřané to tajili, jako prakticky všechno, co se jich týkalo. Asi věděli proč.

     Paralelní vesmír náhle ozářil oslnivý záblesk. Zvuk neslyšeli žádný. Ve vakuu se zvuk nešíří. Jen reptiliánská loď se otřásla při výstřelu. Ale na to byli Reptiliáni zvyklí. Jednička se zahleděl na monitory lodě. „Zásah“, hlásil za chvíli. Reptiliáni zajásali. Tuc Túc s Lindou si oddechli. V té chvíli ucítili dunění motorů. Loď vyrazila směrem od díry pryč. Hrozilo, že je díra vtáhne. Reptiliánská loď plula v jejich těsné blízkosti. Pluli k obrovskému meteoritu, který přístroje odhalili nedaleko od díry. Jak se sem dostal, daleko od nejbližší sluneční soustavy, bylo všem záhadou. Prostě náhoda, že, mrknul Tuc Túc na Lindu. Meteorit byl velký jako malá planeta. Obě lodě se snesly na oběžnou dráhu. Zde se rozhodli vyčkat, než se temná hmota vrátí zpátky. Čekala je poslední etapa jejich mise. Čas se vlekl. Nedělo se nic zajímavého. Za nějaký čas si Linda všimla, že je nebe plné hvězd. Už brzy se vydáme na cestu zpět, řekla si s úlevou. Pohlédla přitom na Jedničku, který seděl na svém obvyklém místě a díval se ven. Je to robot, ale stejně jí ho bylo líto. Co s ním bude? Vydá se někam, nebo bude bloudit vesmírem, dokud bude loď, a vlastně i on, funkční? Nechtěla se ho ptát. Jaký to může být pocit být nástrojem? A nástrojem, který přijde o pána?