Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

Anotace: poslední (devátý) díl mé sci-fi povídky

9.
      Nastal den D. Rozloučili se s Jedničkou. Linda zadržovala slzy. Tuc Túc klopil oči. Připadal si hloupě. Jednička toho moc nenamluvil. „Hodně zdaru“, byla jeho poslední slova, když procházel průlezem do reptiliánské lodi. Reptiliáni si ho téměř ani nevšimli. Nebylo jim lehko z jiného důvodu. Nechávali zde svou skvělou loď. Ale byla to jediná možnost. „Buď na ni hodný“, řekl mu jeden z Reptiliánů, když jej míjeli. Za chvíli loď vyrazila plnou rychlostí směrem k díře. Řídil ji reptiliánský kapitán. „Ničeho se nebojte, já jsem už řídil víc lodí, než kolik jste jich vůbec v životě viděli“, mrknul na Lindu a Tuc Túce, když se pokoušeli uvidět za průzorem díru. „Raději si sedněte, bude to jízda na tobogánu“, řekl pak. A pak to přišlo. Podobný pocit zažila Linda kdysi v letadle, které se dostalo do velké turbulence. Za chvíli to ale přestalo. „Jsme doma“, zahlásil kapitán. „A teď už jen musíme držet palce Jedničce. Jinak musíme zpět“, zašklebil se na ostatní Reptiliány. „To zvládne“, řekl ten bez ocasu. Chtěl přidat uštěpačnou poznámku o nejchytřejším robotu vesmíru, ale rozmyslel si to. Uvědomil si, že by to bylo nevděčné. A jestli to vyjde, tak mu ten robot zachránil život. A taky vesmír. Nebo vlastně dva. Ale to bylo vedlejší. Hlavní byl jeho život.

     „Zvládnul to! Jednička to zvládnul!“, volal Tuc Túc a běžel za Lindou, která byla zrovna v jídelně. Zrovna se snažila do sebe dostat jakousi anonymní konzervou bez chuti a zápachu. Snila u toho o obyčejné pozemské stravě. Jak se už těšila domů. A na slunce nad hlavou. A vítr ve vlasech. Tuc Túc se zarazil. Vycítil její náladu. „Taky se už těším ven. Hrozně“, řekl zasněně. „Ale to bude ještě chvíli trvat. Teď nás čeká setkání s Galaktickou radou, kde budeme muset vše vysvětlit“, řekl otráveně. „No to jim to teda vysvětlíme, ale líbit se jim to nebude“, zamračila se Linda. „Ale na druhou stranu, máme šanci zastavit ty nesmyslné šarvátky s Reptiliány. Pokusy se zbraněmi asi nezastavíme, ale můžeme jim to trochu znechutit“, řekla na závěr.

     Loď plula vesmírem a mířila k Zemi. Setkání s Galaktickou radou nebylo, jak čekali, nic příjemného, ale už to měli za sebou. „Vlastně byli docela vstřícní“, poznamenal Tuc Túc. Nechali nám loď a k tomu ta doživotní renta, to je paráda. A s těmi Reptiliány to vypadá nadějně.“ Linda přikývla. „Je to tak. Záchvat vděčnosti. Měli asi pěkně nahnáno. Snad se vše pohne k lepšímu. Ale v zázraky nevěřím“, povzdychla si. Tuc Túc si všiml, že posmutněla. Ucítil, že přemýšlí o tom, co bude dělat teď. Mise skončila, a co dál. „Taky jsem o tom přemýšlel“, řekl Tuc Túc. „Vrátit se do úřadu, po tom všem, co jsme prožili, to se mi taky nechce. A taky proč, peníze nepotřebujeme. Ale něco smysluplného by jeden dělat měl, že“, usmál se na ni. „No právě“, vzdychla si. „Mám nápad“, řekl se zářivým úsměvem. Vlastně čekal, kdy o tom ona začne mluvit, aby jí to navrhl. Tázavě se na něj zadívala.
     „Je to asi bláznivý nápad, ale hrozně se mi líbí. Vlastně s ním přišel Brr Ferr Da, to je ten Reptilián s useknutým ocasem. Bavili jsme se o všem možném a on mi ukázal svoji píšťalu. Nosí ji všude a hraje si. Každý Reptilián má prý svůj hudební nástroj, na který si hraje jen tak, když se mu zachce. A když něco slaví, hrají spolu. Já mám doma marťanský hudební nástroj, jsou to takové melodické malé bubny, a ty jsi říkala, že hraješ na klavír. Tak mě napadlo, že uděláme hudební skupinu a budeme lítat naší lodí vesmírem a hrát. Takové vesmírné turné.“ Linda se zasmála, „Jak chceš dostat klavír na loď? Viděl jsi někdy klavír?“ Ale pak zvážněla. „To je krásná představa, hudba z různých světů“, řekla zasněně. „A mohli bychom přizvat i jiné bytosti“, dodala. Tuc Túc s úsměvem přikývl. „Ale chtěl jsi domů kvůli své mámě. Co ona?“, řekla Linda s obavou v hlase. Tuc Túc se usmál. „Je už v klidu. A má naštěstí jiné starosti. Sestře se narodily dvojčata.“ „To je skvělý“, řekla Linda. Už pár dní ji tížila představa návratu. Těšila se na slunce, přírodu, prostě na Zem, ale vrátit se do úřadu? Nemožné. Jako by byla teď jiným člověkem. Ale nedělat nic? To také přeci nejde. Hrát si pro radost, a pro radost druhých, to byl opravdu skvělý nápad.

    Loď se blížila k Zemi. Záchranná vesmírná mise Lindy a Tuc Túce byla u konce. A před nimi byla mise nová, radostná a zábavná. Jistě se neobjede bez mnoha komplikací a zápletek. Tak je to v životě vždy. Ale právě od toho život je, aby se zaplétal a zase rozplétal. A běžel kupředu.