Žiletka

Anotace: Prostě příběh, je v něm i část mě a to docela velká

Bára kráčela prázdnou ztemnělou chodbou. Omluvila se z hodiny, že si musí odskočit, ale nebylo tomu tak. Přesto se vydala známou chodbou, potřebovala se nadechnout a ve třídě to nešlo. Právě šla okolo chlapeckých záchodků, když uslyšela podezřelý zvuk. Řekla si, že když nahlédne, tak se nic nestane. Tiše a opatrně otevřela dveře,ale to, co spatřila, ji přinutilo jednat. Na zemi seděl chlapec s krvavou žiletkou v ruce, ten, co ho tak často pozorovala, byl pro ni zvláštní, něčím ji přitahoval. Už jednou se říznul do paže a chystal se to udělat znovu. Vrhla se k němu a žiletku mu vytrhla z ruky, na ránu, kterou si tím způsobila nedbala. Klekla si k němu na zem.
"Nech mě!" zakřičel vzlykavě a pak ji prudce objal. Oplatila mu objetí a nechala ho se vyplakat, bylo to...lidské. Po delší době přestal, zadíval se jí do očí, ona je však sklopila. Pohled jí padl na ránu na ruce, rychle jí vzala a omyla studenou vodou a pak vyprala černý šátek, který měla okolo krku a obvázala mu jím ruku. "Řekni mi, proč jsi to udělal." poprosila tiše a v očích jí byl vidět úzkostný pohled, velice zvláštní pohled. "Dnes ne." přikývl a opatrně ho postavila na nohy. "Dobré?" zadívala se na něj starostlivě "Ano, děkuji." přitakal a vydal se směrem ke své třídě, ji tam zanechal. "A tvé jméno?" tato otázka ho přinutila se otočit. "Patrik. A to tvé?" jen se ledově usmála. " Tak zítra" Odešla. Druhý den šla v tutéž dobu tou samou chodbou, už tam na ni čekal. Odtáhla ho do prázdné učebny a tiše zavřela dveře. "Ahoj." řekl chraptivě a vracel jí šátek. S úsměvem ho přijala a posadila se na zem. Chvíli poté si sedl vedle ní. Rukou si mnula čela, když promluvila. "Řekneš mi dnes, proč jsi to udělal?" Vzal její ruku do té své a zadíval se na ni. "Ale chci něco na oplátku." souhlasil tiše a stáhnul ji potítko, co měla na levé ruce. Na kůži měla spoustu řezných ran. V očích se jí zračila bolest a trvalo drahnou chvíli než odpověděla. "Dobře tedy. Nejdřív ty, pak já." zlehka se usmál a začal. "Udělal jsem to kvůli jedné dívce. Známe se a já vím, že kluky bere jako jednotlivce, další v pořadí. Ale miluju ji. Tak moc si přeji nemilovat, ale prostě to nejde. A já vím, že když se dáme dohromady, nebude to pro ni nic znamenat a brzy to skončí." chvíli mlčela "I ten nejchadnější a nejzáváznější člověk je schopen lásky. Ovšem jak se pozná rozdíl." chladně se usmála. "Dej si na ni pozor. Nech city vychladnout, je to těžké to ano, ale jde to. A počkej na jiného člověka, který ti tu lásku opravdu bude moc dát a dá ti jí rád. Na tuhle radši zapomeň." chytil jí za ruku a přejel prstem po ranách. Věděla, že nadešel její čas. "Já se nenávidím. Kolikrát mám pocit, že už je toho až moc. Je to jako když se dusíš. Buď chceš dýchat opět naplno a nebo, když víš,že už není záchrany, tak se udusit. A já vím, že na tohle všechno jsem já sama krátká, nestačím na to, a tak se tímhle dusím. Je to ta nejlepší terapie, jakou jsem si mohla vybrat." dořekla tiše a trpce se usmála. Nevěděl, co jí na to říct, ale chtěl jí pomoci. Ona se však zvedla a zadívala se na něj. "Uteklo spoustu času. Bylo by to podezřelé." a odešla. Toto křehké přátelství takto pokračovalo dál až jednou přišla na chodbu, ale on nepřišel. Sháněla ho ve třídě a nenašla ho, až na chodbě ho minula. Usmívaje se držel s dívkou za ruku. S tou dívkou, kvůli které se řezal. Nevšiml si jí, ale ona věděla, že to nedopadne dobře. Den na to ho zastihla samotného. "Prosím nedělej to. Kvůli mě. Zničí tě to." on se na ní však usmál. "Je to skvělá holka. Je jiná než, za kterou jsem ji měl. Ale moc ti děkuju za starost." pohladil jí po tváři a zmizel.

O týden později ze školy vyváželi mrtvé tělo. Ve škole se mluvilo o nějakém chlapci, který se podřezal, kvůli dívce. Doma šla do koupelny a vzala žiletku. vyhrnula si rukáv od trička až po rameno a silou se říznula do vnější strany nadloktí. Říznula se kvůli člověku, kterého nedokázala zachránit. K děma jizvám teď přibyla třetí. Z té posední byla nejsmutnější.