Sledují mě

Anotace: závěrečný díl mé povídky s nádechem hororu

    V tom se rozletěly dveře. Stál tam a zíral na ni s vytřeštěnýma očima. Stáhla se do kouta a němě na něj zírala. Připadala si jako divoké zvíře zahnané do kouta. Roztřásla se po celém těle. Chtělo se jí zvracet. Tahle hrůza snad nikdy neskončí. „Vstávej“, zařval na ni. Popadl ji za ruku a vlekl ji za sebou. Klopýtala a křičela bolestí. Zdálo se jí, že ji vůbec nevnímá. Dovlekl ji k autu. „Dělej! Musíme rychle pryč!“, zařval zoufale, když ji strkal do auta. Za chvíli se černý vůz vyřítil z branky. Ujel pár desítek metrů po silnici a zabočil na lesní cestu. Řidič neubral plyn a vůz se začal na brkolaté cestě kymácet. Snažila se držet dveří, ale každou chvíli hlavou a ramenem bolestivě narážela do stěn vozu. Cesta prudce klesala dolů, kde tekl potok. Na nejnižším místě se cesta prudce stáčela vzhůru.
    Vůz se vřítil v plné rychlosti do zatáčky, kde se převrátil a zůstal zaklíněn mezi stromy. Řidič začal řvát. Podívala se jeho směrem. Byl ve voze zaklíněn, ale krev vidět nebylo. Nedalo se poznat, zda řve bolestí nebo jen proto, že nemohou dál. Zkusila otevřít dveře. Šlo to. „Vyndej mě“, začal křičet, když uviděl, jak namáhavě otvírá pochroumané dveře. Chtěla vystoupit, ale chytil ji za ruku. „Ty svině, ty chceš utéct, abys pro ně došla, že jo, že jo. Přiznej se. Tak se konečně přiznej!“ Jeho řev se rozléhal autem. Drtil jí ruku, zatímco tělo měla zkroucené mezi dveřmi. Natáhla se k němu a vší silou ho kousla do ruky. Zavyl a pustil ji.

    Je snad konečně volná? Ne, tomu nemohla uvěřit. Vlekla se mezi stromy, jak nejrychleji mohla. Jestli se z toho auta dostane, zabije ji. Běh nepřicházel v úvahu. A schovat se nebylo kam. Les zde byl vzdušný a čistý. Nevěděla vůbec, kde je, ani kolik je hodin. Zdálo se jí, že se stmívá. Nebe bylo zatažené a sbíralo se na déšť. Vlekla se jedním směrem a doufala, že narazí na cestu nebo obydlí. Noha nesnesitelně bolela. Musí si najít nějaký klacek, o který se bude opírat. Po chvíli hledání se jí to podařilo.
Začalo pršet. Vlekla se dál. Déšť se změnil v liják a cesta se začala měnit v bahno. Nikde nebyly stopy po lidském obydlí. Vlekla se nekonečně dlouho, když najednou uslyšela auto. Les protínala úzká asfaltka. Vydala se po ní a šlo se jí mnohem lépe. Žádné další auto ale nejelo. Rozhlížela se kolem. Jedním směrem cesta odbočovala k chatce. Došla tam, ale chatka byla opuštěná. Šla dál. Setmělo se. Právě v tom okamžiku úzká asfaltka končila. Kolmo na ni vedla široká rovná silnice. Projížděla tudy auta. Řítila se kolem ní na obě strany a mizela v dáli. Zkusila stopovat. Marně. Po chvíli pochopila, že tady jí nikdo nezastaví. V houstnoucím šeru ani nebyla v černém oblečení vidět. Vydala se podél silnice. Musí dojít k obydlí. Krajnice byla úzká. Šla pomalu. Cítila závrať. Jestli omdlí a spadne na silnici, něco ji přejede.
    Za zatáčkou náhle uviděla vesnici. Ještě pár set metrů a budu zachráněna. V tom uslyšela skřípění brzd. „Chcete svézt?“ Z okénka se vyklonil mladý muž a zvědavě si ji prohlížel. Váhala. Párkrát za mlada jela stopem, ale pak už se bála. Mladý muž se obrátil k řidiči a něco mu tlumeně říkal. Měla chuť utéct, ale neměla sílu se ani pohnout. Obličej mladého muže se opět ukázal v okénku „Vás někdo pěkně zřídil. Hodíme vás do nemocnice, nasedněte. Táta tam jede do služby, tak vás rovnou odveze na pohotovost.“ Za chvíli seděla na zadním sedadle. Připadala si jako ve snu. „Co se vám stalo?“, ptal se zvědavě mladík. Co mu má říct? „Já“, začala váhavě. „Nech paní být“, vstoupil do debaty řidič auta. „Nevidíš, že se jí nechce mluvit?“ Za chvíli vjeli do areálu několika budov. Uviděla před sebou svítící nápis EMERGENCY. Auto zastavilo. Řidič obešel vůz a otevřel dveře. Při vystupování ucítila prudkou bolest v zádech a ztratila vědomí.

    Byl to zvláštní pohled. Kde to je? Dívá se sama na sebe? To je asi sen. Zvláštní živý sen. Vidí se, jak leží na zemi a jak k ní přibíhají lidé v bílých pláštích. Běhají kolem ní a dávají ji na nosítka. Nesou ji do budovy nemocnice. Cítí, jak se tomu obrazu vzdaluje. Pomalu stoupá. Nemocnice se zmenšuje. A je jí konečně dobře. Aha, to je konec, říká si. A má krásný pocit lehkosti. Sbohem světe bolesti a zemské tíže. „Ještě ne“, ozve se za ní hlas. A začne pomalu klesat zpět.

    Probouzí se. Všude plno světla. Nemocnice. Rozhlíží se kolem sebe. Leží na nemocničním lůžku a kolem ní je spousta přístrojů. „Probudila se“, hlásí sestra a jde k ní. „Vy jste nám dala“, říká a prohlíží si ji. „Ale máte štěstí. Dostat infarkt v nemocnici, to se málokomu podaří. A tak silný, že stát se to někde v lese, tak už tu možná nejste.“ Přeci jen mám štěstí, říká si. Vždyť mi to tam nahoře řekli. Co vlastně řekli? A kdo to vlastně byl? Božský hlas? Nebo živý sen? Na něco si vzpomněla. „Co ten pes?“, řekla nečekaně. „Jaký pes?“, odpověděla sestra zaraženě. Před nemocnicí se motal velký pes. Myslím, že irský setr. Sestra se podívala na lékaře. „Vrátný má irského setra, že?“, řekla pomalu. „Ano, řekl lékař. „Opravdu se tam motal. Je to zvláštní. Nemohli jsme ho odehnat. Tohle nikdy nedělá.“ Dívali se na sebe navzájem. „No asi jste byla částečně při vědomí“, řekl pak lékař. „Je to možné“, odpověděla. Proč něco vysvětlovat. Dokázat se stejně nic nedá.

    Ležela a dívala se do stropu. Je to za ní. Jestli to její muž přežil, dají ho do blázince. Hlavou jí proběhly události tohoto víkendu jako zlý film. Dům prodá, rozhodla se náhle. Chce se odříznout od svojí minulosti. Ještě nevěděla, co bude dělat. A teď ji to ani nezajímalo. Starý život skončil. Nový právě začíná.