Kde je Tim

Anotace: Podle skutečného příběhu

     Stála u mříže a dívala se ven. Z nebe se snášely hebké bílé vločky. Vířily v mírném větru a měkce přistávaly do závějí. Její černé oči zářily. Uviděla mě. „Sněží. Budou Vánoce. Budou dárečky.“ „Ano, Lucy, budou Vánoce.“ Vstoupil jsem do klece. „Nesu ti jídlo. Máš už hlad, viď?“ S chutí se vrhla na jídlo. Pomalu přicházeli ostatní. Za chvíli bylo všechno snězené. Pohladil jsem ji po tváři. Podívala se na mě. „Kde je Tim?“ Tu otázku jsem čekal. Ptala se mě neúnavně již třetí den. Tedy ode dne, kdy odešel. Nebo spíš zmizel. Nebo ještě přesněji, kdy ho odvedli. „Je na výletě“, odpověděl jsem.
Byla to lež. Ale co jsem jí měl říct? Jak jsem jí to mohl vysvětlit. Jak jsem jí měl vysvětlit, že Tima si odvedli jeho majitelé. Jak ona pochopí, co je to majitel? A i kdyby to pochopila, jak jí vysvětlit, kam ho odvedli. Ne, to bych nemohl, i kdyby to byla schopna pochopit. Styděl jsem se před ní. Styděl jsem se před nimi všemi. Za nás, za všechny. Ale co mohu dělat? Mohu změnit tenhle svět? Nemohu, ale i tak mě to nesmírně tíží. Nemohu poslední dobou spát. Tíží mě pocit odpovědnosti. Snad přeci jen mohu něco málo udělat: napsat o tom. Ať všichni lidé vědí, co se děje. Ať všichni vědí, co jsme zač. Ať se všichni stydí. Třeba se pak něco změní.
     A tak vám píšu. Všem, kteří čtete tyhle řádky. Možná bych se měl představit, ale na jméně nezáleží. Důležité je, že umím znakovou řeč. A že mě oslovil jeden známý psycholog, na jehož jméně nezáleží také, a požádal mě, abych naučil jednu malou šimpanzici znakovou řeč. Víte, šimpanzi nemohou mluvit lidskou řečí, protože k tomu nemají vyvinutá ústa, tedy přesněji jazyk. A tak jej napadlo zjistit, zda jsou schopni naučit se něco ze znakové řeči. A já zrovna sháněl práci. A tak jsem se jednoho krásného dne seznámil s Lucy. Toto seznámení mě změnilo život. Tehdy jsem to ale ještě nevěděl.
     Lucy byla tehdy ještě mládě. Bydlela v přívěsu u psychologa na zahradě. Chodil jsem za ní pravidelně, každý den, byl jsem její domácí učitel. Učil jsem jí tak, jako se učí mluvit pomocí znaků hluchoněmé děti. Byl jsem překvapen, jak rychle a dychtivě se učí. Právě tak, jako malé děti. Byla malým dítětem. Její oči zářily. Smála se na mě, když jsem přicházel. S jásotem mě vítala. Měla svoji panenku, se kterousi hrála právě tak, jako malé holčičky. Ukazoval jsem jí obrázky a znakoval: to je pes, to je dům, to je slunce, to je banán. Znaková řeč jí šla náramně. O banán si uměla říct hned, jak se to slovo naučila. A hned, jak se naučila mluvit, uměla i lhát. Bylo to legrační. Položil jsem na stůl banán a na chvíli odešel. Samozřejmě to nevydržela a snědla ho. Když jsem se vrátil, banán byl fuč. Povídám jí: „Kde je banán?“ Hbitě mi malými prstíky odpověděla: „Panenka ho snědla.“ No řekli byste to do malé šimpanzice?
     Dal jsem pak před ní několik fotografií a ona měla říkat, co je co. Byly to fotky různých věcí, zvířat a lidí. A ona měla říkat, co je věc, co zvíře a co člověk. A pak jsem jí dal její fotku. „Člověk“, zněla její odpověď. Tehdy jsem poprvé pocítil zvláštní smutek. Ten malý tvoreček, ještě plný dětské důvěry, netuší, jaká nepřeklenutelná bariéra je mezi ním a člověkem. Jaký to zlomyslný osud dovedl tuto bytost ze světa zvířat mezi lidi a dal jí iluzi lidství, aby ji pak zase vrátil zpět. Ale lze něco opravdu vrátit? I to je iluze. Je to prostě osud, taková jízda na tobogánu života, kterou sjíždějí snad všichni živí tvorové. I když, co je to vlastně osud? Osudem Země je, jak říkají vědci, shořet ve Slunci. I Slunce má svůj osud, když se to tak vezme. Ale to jsem odbočil. Vracím se zpět k malé šimpanzici, která milovala růžovou barvu. Byla opravdu roztomilá. A rostla jako z vody.
    Za pár měsíců se naučila znakovou řeč dokonale. Tak, jak jen se ji může dítě naučit. Psycholog byl spokojený. Mohl o tom napsat vědecký článek a učinit několik odborných závěrů. To se ale malé Lucy nijak nedotýkalo. Dotýkal se jí jiný závěr: experiment skončil, půjde do ZOO. Byl jsem konsternován. Moje malá Lucy v růžových krajkových šatech, která si čistila zuby, jedla jídlo z talíře a napjatě sledovala, jak jí vyprávím pohádky, má jít do ZOO? Udělalo se mi opravdu zle. Ne, to nemohu dopustit. Za nic na světě. Ale co s tím mohu udělat? Asi tušíte, že není dobrý nápad mít šimpanze doma. Ale v tom to nebylo. Neměl jsem dost peněz. V lidském světě jsou zvířata jen věci. A často drahé věci. Šimpanz je velmi drahé zvíře. Ani se neptejte proč. Není to kvůli vysoké poptávce zoologických zahrad. Šimpanz se pro svoji příbuznost s člověkem náramně hodí na pokusy. A není to přece člověk, tak ho můžeme trochu potrápit nějakou tou lékařskou chemií, a pak pozorovat, co to s ním dělá.
    Dal jsem tomu tehdy spoustu energie a podařilo se mi sehnat nějaké sponzory, a tak vznikla nadace pro výzkum komunikace šimpanzů, za jejíž podpory vzniklo pěkné místo, kde může Lucy žít. Spolu s ní zde žijí i další šimpanzi, kteří se sem dostali různým způsobem. Třeba takový Fred, toho měli jako domácího mazlíčka jistí výstřední boháči, ale jak dospíval a nabíral sil, už s ním nemohli doma vydržet. Z nudy jim devastoval byt. Šimpanzi mají ohromnou sílu. Ani nevědí, že něco ničí, jen si hrají. Fred jednoho dne z nudy oloupal všechny dlaždičky v koupelně. To byla poslední kapka. Do ZOO ho samozřejmě dát nechtěli, tak byli moc rádi, že se o něj nadace postará. A také ji i finančně podporují. Dany se zase dostal k erotickým časopisům pána domu. To ho pak tak nabudilo, že se začal vilně lísat k jeho choti. Je jasné, že z domu musel hned.
    Jsem na naši nadaci opravdu moc hrdý, poskytuje azyl mnoha šimpanzům. Lucy je všechny naučila znakovou řeč. Je krásné je pozorovat, jak si povídají. Naše středisko je oázou lásky člověka k jiným živým bytostem, oázou v poušti. V nekonečné širé poušti. A ani v té oáze nejsou šimpanzi v bezpečí. Jak jsem říkal, každý šimpanz někomu patří. Někteří, jako Lucy, jsou ve vlastnictví nadace, ale mnozí to štěstí nemají. Minulý týden si přijel vůz pro Tima. Majitel jej prodal farmaceutické firmě na pokusy. Co jsem mu měl říci, když ho odváželi? Vím, v jakých podmínkách jsou tam drženi. Před rokem jsem se odhodlal a šel jsem navštívit Rokiho. Roki je už v jednom výzkumném ústavu několik let. Mnozí lidé si myslí, že šimpanz žije ze dne na den, a nebude si nic pamatovat. Lidé z ústavu tvrdili, že je spokojený. Má velkou klec a dostatek pestré stravy. Ať se prý o tom přesvědčím. Klec byla opravdu docela veliká, ale šimpanz potřebuje šplhat, a to zde nemohl. A byl zde sám. Taková samovazba, řekl jsem si, když jsem ten prostor uviděl. Ta se dává těžkým a nebezpečným zločincům. Místnost byla studeněn bílá, osvícená ostrým světlem zářivky. Nebylo zde nic, jen nádoba na jídlo a pití. Roki seděl v koutě. Když mě uviděl, rozběhl se ke mně a znakoval: „Odveď mě odtud prosím pryč.“ Ten výraz jeho očí nikdy nezapomenu.
    Tak jsem vám to vypsal. Mohl bych pokračovat dál, o krásných i hrozných chvílích, o tom, co se občas podaří a jindy zase ne. Ale o tom psát nechci. Nejsem spisovatel. Jen bych chtěl, aby lidé věděli, jak se v lidském světě nakládá s bytostmi, jejichž genetická výbava se od nás liší jen o pouhé dvě procenta, a která myslí a cítí podobně jako lidé. Já ani vy s tím nic nenaděláme. Možná se přeci jen jednou něco změní, ale dokud jsou lidé nevědomí a lhostejní, nezmění se nic.