O pravé příčině blednutí Michaela Jacksona

Před vršovickým Edenem davy. Na stěně stadionu obří billboard staršího muže v třídílném manšestrovém obleku, s kostěnými brýlemi a strništěm prošedivělých vousů. K pokladnám proudí naivně zájemci o lístky, se kterými se ale teď už jen šmelí za trojnásobek ceny před stánky s předraženým merchem. Otec kupuje dceři mikinu, matka synovi repliku kostěných brýlí. Nějaký výrostek si odnáší od stánku manšestráky a prošedivělý plnovous.
Stage je zázrakem techniky. Světelné efekty, ohně. Ani umělá mlha samozřejmě nechybí. Reprosoustava dimenzovaná na ozvučení celé čtvrti. Na střechách domů ve svahu stoupajícím k Vinohradům spořiví čumilové.
Program začíná v osm, hlavní atrakce přijde na řadu v devět. Na pódium vychází nějaký mladík s papíry a roztřeseným hlasem čte do neviditelných mikrofonů:
„Jsem synem nevlastního otce,
porodila mne má babička."
„Je dobrej," povídá po chvíli otci patnáctiletá Ingrid Pulmanová.
„Musí být," reaguje otec. „Předskokanem takového esa neudělají hned tak někoho."
„Ale já bych stejně už chtěla Bublu."
Přesně v devět dopravuje rameno jeřábu básníka Jana Bublu do centra dění. Desítky dívek omdlí. Pořadatelé mají takovou potíž se ke každé z nich dostat, že několik z nich omdlí taky. Frenetický řev. Poeta začíná číst. Plačící dívky (ty, které neomdlely) jsou k neutišení. Hysterie je nicméně víceméně všeobecná. Zkušený Bubla zařadí jako první dvě čísla slabší kousky.
V Americe Michael Jackson bledne závistí.