Po paprsku slunce přichází anděl

Anotace: Druhý díl třídílné povídky

    Žena se rozhlédne. Takové zvláštní ticho. Ta krajina je jako neskutečná. Pomalu jde po louce. Kde to je? Takže se uzdravila? Nemůže si vzpomenout. Rozhlíží se do stran. Krajinu halí lehký mlžný opar, kterým zlehka prosvítá slunce. Cesta vede rovně napříč loukou a ztrácí se kdesi v mlze. Kam asi vede? Žena napíná zrak. V tom se z mlhy v dáli vynoří bytost. Vzpomněla si na svého anděla, ale ten to není. Je to člověk. Zarazí se. Cože, moje matka? Zvolní krok. Co tu dělá? Ona není mrtvá? Měla by mít radost ze setkání, ale cítí, jak se v ní všechno bouří. Takové krásné místo, a ona tu potká zrovna svou matku. Co jí má říct? Všechno si už řekly. Tady nemá debata žádný smysl. Pochopení prostě není možné. Jak se matka blíží, je její obraz jasnější a jasnější. Vnímá její upřený pohled a vážný výraz jejího obličeje. Dojde až k ní a zastaví se. „Mami?“

    Muž tiše projde pokojem. Na chvíli otevře okno a vpustí do místnosti čerstvý vzduch. Pak okno zavře a podívá se na spící ženu. Zdálo se mu, že se pohnula. Jde blíž a chvíli tiše stojí. Neprobudí se? Žena se opět pohne. V tváři má napětí. Možná se jí něco zdá, napadne jej. A v tom žena tiše hlesne: „Mami“. Muž chvíli stojí a čeká. Žena se namáhavě na lůžku pootočí a přitáhne si peřinu víc k tělu. Dál už se neděje nic. Muž ještě chvilku počká, a pak odchází. Takže se jí zdá o matce. Ani ve spaní nemá klid. S mámou si nerozuměly. Ani nevěděl, co vše v tom bylo. Její vyprávění z dětství byly nekonečné litanie na to, co jí doma prováděli. Matka byla přísná a neměla pro ránu daleko. I ve stáří v ní zůstala jakási strohost a odtažitost. Muž ji ale měl svým způsobem rád, pro její suchý humor a jakýsi nadhled nad životem. A také si cenil, že si na nic nestěžovala, i když jí bylo hodně zle. Na stará kolena ochrnula a nemohla chodit, a skončila proto v léčebně. Dcery za ní odmítaly chodit. Prý byla na ně tvrdá, tak teď ony byly na ni. A tak za ní chodil do léčebny jenom on. Slovem si nepostěžovala, že se na ni její dcery vykašlaly. Snad si byla vědoma toho, že si za to může sama. Nebo to prostě bylo její povahou.
    Nalil si pivo a ponořil se do vzpomínek. Před očima mu vyvstal obraz nemocničního lůžka a v něm se ztrácející staré ženy. Bledá vrásčitá tvář, lemovaná bílými trochu rozčepýřenými vlasy, s ostře řezanými rysy a hlubokým pohledem. Úzké rty, které se nikdy neusmívaly. Z ženy čišela statečnost, s níž překonávala utrpení. Měl k ní úctu. Věděl, čím vším si prošla. Byla nejstarší z mnoha dětí v chudé rodině kdesi na Vysočině a její mládí byla jen dřina a dřina. A později to nebylo o nic lepší. Muž jí zemřel krátce poté, co se narodila mladší dcera. Byla na všechno sama. Byla tvrdá na sebe i druhé. Jak jiná byla než jeho vlastní matka, a přece to neměl v dětství o moc lepší než jeho žena. Snad jen o to, že jej nebila. Měla ale tisíc zájmů a na děti už moc času nezbylo. Často bývali s bratrem doma sami. Rodiče se rozvedli, když byl ještě malý. Otce navštěvoval jen výjimečně, ale když viděl jeho nezájem, tak mu ani nechyběl. Matka byla často mimo domov a on měl mladšího bratra věčně na krku. Nebylo to pěkné dětství, ale dokázal matce odpustit. Kéž by to dokázala i jeho žena. „Ale já jsem jí odpustila“, bránila se, když se s ní o tom bavil na pohřbu její matky. „O mrtvých jen dobré, že“, dodala. Pak ji ale slyšel bavit se s její sestrou a pochopil, že matce neodpustila nic. Snad by chtěla, ale nedokáže to.

    Žena se dívá zblízka do tváře své matky. Matka stojí a mlčí. „Mami“, hlesne znovu. Její hlas je náhle nejistý. „Proč jsi za mnou přišla?“, pokračuje tiše. Matka stojí a mlčí. Žena se začne chvět. Co je to s její matkou? Ten výraz v její tváři. Co jí to jen připomíná? Vyvstává jí vzpomínka z dětství. Odkudsi se vrací, a běží k mámě, a ta ji bere do náručí. Ten téměř neznatelný úsměv a ten prchavý záchvěv něhy v jejích očích. Je to tak dávno. A náhle je to zde. „Maminko“, řekne úplně potichu a hlas se jí zadrhne. Udělá krůček blíž a vidí, že mámě se lesknou slzy v očích. „Holčičko moje“, hlesne tichounce matka. Žena ji objeme a přitiskne ji k sobě. „Mami, promiň. Je mi to tak líto“, šeptá žena matce do vlasů. „Mně taky“, odpovídá tiše matka. Žena stojí s matkou v náručí a hlavovou jí pádí myšlenky. Pálí jako oheň. Jak jsem mohla být tak krutá. Nedokázala jsem odpustit. Co spravím teď? „Už tě neopustím“, říká žena a vzlyká. „Ne. Ty musíš žít“, říká matka. „ Máš přece proč žít. O mě se neboj. Však jsem s tebou. Jsem pořád s tebou.“

    Je vlahý večer. Stojí ve sprše a proudy příjemně teplé vody se řítí po jeho těle. Vzpomněl si, že se chtěl projít ven, aby se trochu unavil a lépe se mu spalo. Ale promeškal vhodnou chvíli. Tak snad zítra. Musí taky trochu myslet na sebe. Jeho máma měla pravdu, když mu říkala, že na sebe zapomíná. Ale zrovna od ní to slyšet nechtěl. S jeho ženou si nerozuměla a k situaci taky trochu přispěla. Kdyby dal na její rady, už je dávno rozvedený. Ale to už je dávno. Teď jim pomáhá a o ženě neřekne křivé slovo. Aby taky říkala, když je jeho žena na smrtelné posteli. Nech toho, okřikne nahlas sám sebe a lekne se svého hlasu, který se v koupelně odráží od všech stěn. Jako by mu to říkal celý svět, napadne ho pak. Drhne se ručníkem a je opět myslí u své ženy. Měl by ji také vykoupat, už se nekoupala déle jak týden. Ale jak to udělat, když stěží dojde na záchod. Skoro celý den spí, ani na záchodě nebyla, říká si. No vždyť nejí a nepije. Žije z podstaty. Měla by alespoň pít. Večerní léky, málem by na ně zapomněl. Oblékne se a jde pro léky. Žena je k neprobuzení. Nakonec léky v polospánku polkne a zapije dvěma sklenicemi vody. Nemluví a oči má přivřené. Muž ji chvíli pozoruje, a pak odchází.

    Obraz matky náhle mizí. Žena je vytržena ze snu a dívá se na svého muže, který jí nese večerní léky. Do čeho se to probudila? A z čeho? V hlavě má zmatek. Ale únava jí brání přemýšlet. V polosnu vidí, jak muž odchází a znovu zavírá oči. Snaží se vyvolat obraz matky, ale ta nepřichází. Pootevře oči a dívá se na okno, kterým celý den proudilo sluneční světlo, a nyní jím proniká zlatavá slabá záře pouliční lampy. Slunce noci, napadne ji a lehce se usměje. Znovu zavírá oči a propadá se do spánku. A znovu je tu sluncem ozářená krajina. Ale jiná. Tráva se vlní v poryvech lehkého větru. Co to slyší? Šumění moře. Rozhlédne se po planině a uvidí ho. Stříbřitá pěna čeří lesknoucí se hladinu. Už cítí i tu vůni. Jak dávno nebyla u moře. Kdy to vlastně bylo? Nemůže si vůbec vzpomenout. Jak se sem vůbec dostala? To je zvláštní, že je tu sama. Kdo by tu vlastně měl být s ní? Nemůže si na nic vzpomenout. Vůbec na nic. Je to zvláštní pocit. Není nic, jen ona. Ona a moře. Je jí tak lehko. Dojde až k moři. Moře lemuje vlnící se písečná pláž, místy posetá kameny, divokými křovisky a chuchvalci divokých travin. Divoká pláž, napadne ji.
    Rozhlíží se, kam se posadit. Má chuť se dívat, jak moře doráží na břeh, jak si pohrává s kousky dřeva a chuchvalci vodních řas na kraji pláže. Támhle je místo jako stvořené, ukryté před větrem a přímým sluncem, za malým keřem. Posadí se. Ten krásný pocit, nemuset nikam spěchat. Proč spěchat? Snaží se vzpomenout, ale vzpomínky nepřicházejí. Z výšky uslyší zvuk. Zvedne hlavu. Nějaký pták jí přeletí nad hlavou. Dívá se za ním, jak mizí do dáli. Skloní hlavu a uvidí malinkého kraba, jak si to šine po pláži. Nikdo tu není, a přece je to tu plné života, usmívá se pro sebe. Jak krásné místo, říká si. Tady zůstanu. Stejně nevím, kam bych šla. Však až si vzpomenu, půjdu dál.

    Je noc. Muž se chystá jít spát. Oblékne si pyžamo a jde ještě za svou ženou. Brání se myšlence, která se mu vtírá. Co když už ráno nebude. Kdy je vlastně ten okamžik, kdy se má člověk s druhým rozloučit? Snad nikdy. Dokud člověk dýchá, je stále naděje. Ano, naděje umírá poslední. Vstupuje do pokoje ženy. Spí, tak jako skoro celý den. Stojí u její postele a přemýšlí. Co teď? Za celý den se téměř neprobudila. Spí, dech má tichý, ale pravidelný. Měl by zavolat její lékařce, ale je už pozdě. Zavolá jí ráno. Odchází do svého pokoje a jde spát. Cítí se unavený, jako by nesl na zádech tíži celého světa. Nemůže ale usnout, jako obvykle. Doktorka mu nabízela prášky na spaní, ale odmítl je. Musí se s tím vypořádat sám, tak to cítí. Vezme do ruky knihu. Je to Bible. Dostal ji kdysi v mládí od dědečka. Zajímalo ho, o čem je ta kniha, která tolik hýbala dějinami. Přečetl tehdy pár stránek a knihu strčil do knihovny. Zjistil, že se to nedá číst, jak těžké a nudné čtení to je. Když ale žena onemocněla, na Bibli si vzpomněl. On, nevěřící, si uvědomil, že v duchu prosí Boha o pomoc. Možná mu přeci jen Bible pomůže. Nevěděl přesně jak. Nevěřil, že se z ní dozví cosi o Bohu, nebo že by Bůh, pokud nějaký je, jeho četbu ocenil. Něco ho k ní prostě táhlo. Snad to bylo kdesi v genech, v jeho kořenech. Kniha předků, mnoha generací. Často jediná, kterou za celý život viděli, snad krom modlitební knížky. Tu měl také, po prababičce. Občas ji teď bral do rukou a listoval v ní. Většinou ji jen podržel v ruce. Připadal si u toho trochu směšně, ale zároveň jaksi spjatý s dávnou minulostí. Knížečka byla založena svatým obrázkem právě u modlitby za uzdravení.