Nová perníková chaloupka

Byl jednou jeden podnikatel, kterého dočista vytunelovali. Když už neměl z čeho platit činži, úroky z úvěru a daně, rozhodl se, že odvede své dvě děti do lesa a tam je nechá. Děti se však s velikou radostí ztratily samy. Jeníček a Mařenka šli lesem, a když zjistili, že zabloudili a stmívalo se, povídá Mařenka:
„Hele brácha. Uděláme to jako ti parchanti v té trapné pohádce. Vylez na strom a koukej, jestli neuvidíš světýlko.“ Jeníček si poklepal na čelo.
„Ty si snad úplně blbá Mařko. Nikam nemusím lézt. Stačí, když se pořádně rozhlídneš, protože támhle je vidět světlo z teplárny.“
Po chvíli strastiplné chůze se Mařence udělal puchýř, protože není zvyklá na takové pěší túry a ty dnešní boty jsou jen pro parádu. Takže byla celkem ráda, když narazili na podivnou chýši a Jeníček řekl, že si odpočinou. Chaloupka byla celá pobitá obaly od perníku, na kterých byla reklama s čárovými kódy. Mařenka je začala otrhávat, neboť byla bystrá a věděla, že za sto čárových kódů může vyhrát Barbínu, která se češe. Najednou se z chatrče ozvalo.
„Kdo mi to loupá můj perníček?“
„To byla Mařena,“ práskl Mařenku Jeníček. Kde se vzal, tu se vzal, z chaloupky vylezl bezdomovec. Jeníček s Mařenkou couvli, neboť strašně smrděl. Jeníček si zacpal nos a řekl: „Čeče nevíš, kudy se dostaneme do města?“
Bezdomovec uviděl tu spoušť, a když zjistil, že mu do chaloupky bude táhnout, zavřel Jeníčka s Mařenkou do chlívku. Jeníček omrkl situaci, a když našel mezi haraburdím přineseným od popelnic ruční šlehač, vyvrtal s ním díru do petlice a upalovali s Mařenkou, co to dalo. Po chvíli narazili na houbaře.
„Prosím vás, jak se dostaneme do města?“ Stařec jim vysvětlil cestu a oni švihali domů. Krátce na to k houbaři přiběhl bezdomovec.
„Osobo, neviděl jste tady běžet děti?“
„Ale jo, to víte, město je samé smetí.“
„Ptám se, jestli jste tu neviděl holku a kluka.“
„Jo tak? No jo, technické na to mají vozy kuka.“
Bezdomovec mávl rukou a odešel cestou k místní skládce.
Jeníček a Mařenka zatím našli cestu domů. Jakmile je tatínek uviděl, byl rád, neboť si už dávno uvědomil, že si je vlastně může odečíst z daní.