Hřích a touha spásy v plamenech - část 2.

Anotace: 2. a taky závěřečná část povídky Hřích a touha spásy v plamenech..snad se Vám bude líbit..jen varuji, ten kdo má rád šťastný konce, tak ať to radši nečte a taky ten kdo nemá rád násilí

Sbírka: Hřích a touha

Plynul čas a dešťové kapky se postupně měnily ve sněhové vločky, různých tvarů a velikostí.Údolí míjelo údolí, hora horu a přebroděné řeky už dávno přestal počítat.Tu a tam si vydělal na jídlo nějakou prací a občas přespal v nějakém seníku, to ovšem v těch lepších případech.Obvykle spal v zimě pod hvězdami a v žaludku mu žáby pořádaly muzikál.

Jednoho dne přesně takto přespával blízko jedné vesnice, když tu se k ní přiblížili neznámí jezdci. Alaen si jich nevšímal, nebyla to jeho starost. Dřív by běžel se podívat, kdo to přijel, ale už delší dobu mu bylo všechno jedno. Naučil se nezajímat se o svět okolo.A tak bez toho, aby si všimnul, začala ve vesnici po chvíli hořet jedna střecha. A další. Oheň se šířil nesmírně rychle. Cizí muži opět vyjeli z vesnice s pochodněmi v rukou, když tu spatřili Alaena. Tři z nich se k němu rozjeli a ostatní pokračovali v cestě. Ani se nepokusil utíkat, nemělo to cenu, i když věděl, kdo zapálil vesnici a nejspíš i povraždil všechny její obyvatele. Jeden z těch odporných vrahů seskočil z koně a přistoupil k Alaenovi.

,,Ale ale, co pak to tu máme? Nějakého přivandrovalce,“ ušklíbl se na něj a pokynul zbylým dvou ať seskočí z koní. Ti okamžitě chytli Alaena a jejich nejspíš vůdce mu mezitím prohledával věci.

,,Nic nemá,“ mrmlal při prohrabávání Alaenova pytle. Když tu narazil na černé pouzdro.

,,Áááá, konečně něco, co by mohlo být cenného,“ radoval se a otevřel ho. Vytáhl vázu a chvíli si ji prohlížel.

,,Tch, obyčejná váza, k čemu mi bude? Kytky nesnáším,“ zlobil se a přemýšlel, co s ní provede.

,,Asi ji spálím,“ řekl a přešel k ohni, který se z vesnice rozšířil až sem.

,,Ne! Prosím,“ vykřikl Alaen.

,,No no, tady někomu na ní záleží,“ jeho tvář ozdobil úšklebek,,, tak, co mi za ni můžeš nabídnout?“

Alaena nic nenapadne, a tak jen pípne:,, Nevím, nic nemám.“

,,V tom případě jí řekni sbohem,“ štěkne na něj ten zloděj a vrah a pustí vázu do ohně.

Ta padá, padá...A plameny ji již zlehka ožehují.

To už Alaen neviděl. Nemohl se na to dívat. Odvrátil pohled. Stejný plamen jako ten co mu vzal vázu, svazoval jeho hruď. Cítil, jak se mu celým tělem rozlívá pocit zloby, smutku a nenávisti. Připadalo mu, že jestli se mu ty pocity nepodaří uhasit.Uhoří v nich a už nikdy pro něj nebude nic.

Rychleji, než kdy jaký člověk, se vysmekl z paží dvou svalovců a dvěma ranami je poslal k zemi. Kopal do nich, mlátil a trhal různé části jejich těl. Teď by je nikdo nepoznal, jak surově byli zohavení a zabiti tíhou ran. Zem kolem nich byla nasáklá krví a havrani se začínali pomalu slétat.

Alaen to však nestačilo a stále třesoucí se vztekem, se otočil k hlavnímu cíli jeho nenávisti a zloby. Ten jen stál a sledoval tu hrůzu, neschopen slova či pohybu. Nyní hleděl Alaenu do očí, které byly černé. Černé jako temná noc. Jako křídla anděla pomsty. V nich nebylo místa soucitu. V nich vyprchali i poslední zbytky té dobroty, která je dřív naplňovala.

Šel k nenáviděnému a skoro nadlidskou sílou ho ránou srazil ke svým nohám. Tam ho bil hlava nehlava a mlátil, jak do hadrové panenky. Úder míjel úder a pěst míjela pěst. Hříšník jen ležel stočený do klubíčka a čelil nelítostným ranám jejich majitele. Prožíval utrpení nelidské a bolest, která mu postupně sžírala tělo, duši i mysl. Alaen nepřestával, neustále tloukl toho zloděje, jenž ukradl mu jeho milovanou.

V mužově těle už nezůstávala ani kapka života, již jen tělo mohlo cítit bolest, která ale se znenadání zmenšovala. Pomalu, ale jistě. Alaenu docházely síly, zloba ho opouštěla a už jen s odporem hleděl do obrovských plamenu, které schvátily jeho všechno. Mozek mu opět začínal pracovat a on si uvědomoval, co způsobil.

Otřeseně hleděl na krev na svých rukou a na zrůdné zbytky tří těl. Co jsem to jen udělal? říkal si, jeho oči opět měly blankytně modrou barvu a po černé tmě již nebyla ani stopa. Přemýšlel a pocit viny ho zaplavoval stejně jako předtím pocit nenávisti. Takhle nemohl žít, už nikdy by nemohl usnout nevyčítaje si to, co provedl. Už nikdy by se nemohl probudit, aniž by si připomínal, že ti, co zabil, se již neprobudí.

Rozhodnutý, že není jiné východisko, pomalu se zvedl. Mrtvoly naházel do ohně a sám se zlehka vyšel vstříc plamenům. Ty mu olizovaly obličej a on si jen přál, aby mu bylo odpuštěno. Za všechno a za nic.

Aspoň skončí stejně jako černá kráska...S touto myšlenkou skočil do ohně.

O pár hodin dřív..

Ta padala, padala..A plameny ji již zlehka ožehovaly. Ale najednou změnila dráhu svého letu. Nepadala už směrem k ohni, suchá zem ji přitahovala jako magnet. Žár jí ani neublížil, pouze zanechal pár lehkých šmouh. Pomalu dopadla na zem daleko od plamenů.