Výplň děr v duši

Zpětně si myslím, že to vlastně byla celkem hodná holka. Udělala, co musela, a člověk se tomu nesmí moc divit. Znal jsem ji z koleje, líbilo se mi, že má vlasy zastřižený tak akorát, byly blonďatý a trošku jí padaly do čela. Vzal jsem ji na koncert do jednoho klubu, jeli jsme tramvají přes půl Prahy někam do Žižkova, celou cestu se na mě stydlivě usmívala, vypadala trošku nesměle, ale já věděl, že má pod dlouhými rukávy vytetovaný čínský znaky, a že s ní zkrátka musí bejt sranda.
Tou dobou mi toho přes pusu lítalo hodně, ale já potřeboval dotek čehosi něžnýho, měkkých, lesklých rtů, pokud možno, zkrátka už žádný kovový pěsti kapitalistickýho světa. A tak jsem ji už po pár písničkách objal kolem boků, ona mě kolem krku, byla jenom o trošku nižší, krátkej pohled do očí, usmála se a pak jsem dostal, co jsem chtěl.
Chtěli jsme vypadnout hned o první pauze. Řekla, že si ještě odskočí. Čekal jsem u dveří, realita na mě znova začala vrhat svoje vyčítavý pohledy. Ten zvláštní pocit blízkosti mě už opustil, všichni zas stáli hrozně daleko, třebaže klub praskal ve švech. V puse jsem cítil sucho a prázdno, řek jsem si, že si ještě na baru koupím lahvový pivo na dlouhou cestu. Nebyl jsem si jistej, jestli se ta holka ještě vrátí, na těchhle magickejch místech se lidi objevujou a zas mizej jako pohádkový skřítci.
Když jsem platil za svoje pivo, všiml jsem si známý tváře, brunetky s nádhernejma očima, dívaly se do těch mejch.
„Čauky,“ řekla a cukla koutky úst do krátkýho, nepatrnýho úsměvu.
„Promiň. Nevšim jsem si tě.“
„To nevadí. Ale sluší vám to spolu.“
„Nic to neznamená.“
Chvíli se dívala do země, mohl jsem v klidu odejít, vypařit se jako všechny ostatní kouzelný bytosti, ale nešlo mi to, nedokázal jsem se hnout z místa, přišel jsem o svoji superschopnost.
„Musíš si myslet, že jsem hroznej debil.“
„Ani ne. Prostě nám to nevyšlo,“ pokrčila rameny. „To se asi stává.“
Seděla na stoličce, opírala se o loket a v prstech kroutila pramínek svých vlasů. Pravou nohou dupala do rytmu bicích. Další zvuková zkouška.
„Chci, abys pochopila, proč to dělám, abys prostě věděla,“ vysoukal jsem ze sebe, „že se jenom snažím vyplnit čas a díry v duši, abych na tebe nemusel myslet. Měl jsem pocit, že jsi moje vysněná holka, což asi seš, ale to nevadí, každej nemůže dostat, co chce, každej nemůže být šťastnej.“ Teď jsem zas sklopil oči já a doufal, že až je zase zvednu, bude furt přede mnou. „Chtěl jsem jenom, abys věděla, že mi na tobě záleží, že nejsem hajzl, že jsem jenom smutnej.“
Chvíli mlčela, zvedla obočí a kousla se do rtu. Podívala se mi přes rameno, musela tam vidět moji blonďatou holku z koleje, jak se vrací zpátky, probíjí se davem a míří za mnou k baru, dlouhýma a veselýma krokama. Já si ji nevšimnul, díval jsem se do těch široce otevřenejch očí. Furt mlčela.
„Měl bys přestat myslet jenom na sebe,“ řekla nakonec, naklonila se ke mně, prsty mi vjela do vlasů a přitiskla se k mým rtům. Měla to přesně načasovaný, přestala mě líbat už těsně předtím, než mě blondýnka z koleje stáhla za límec k sobě a švihla mě po tváři svojí potetovanou rukou. Celej klub z toho měl druhý Vánoce. Nadšenej výkřik davu se šířil až k protější stěně, pak už to jenom šumělo. Když jsem se otočil, byla pryč, všichni kolem dávno zapomněli, jenom se usmívali, a já si v tu chvíli nemohl bejt jistej, jestli vůbec někdy existovala.