Potíže s domorodci 1.

Potíže s domorodci- První cesta.

Kdeže jsou ty časy, kdy si lidé mysleli, že vesmírné dálky jsou nepřekonatelné a vzdálené systémy nedosažitelné! Tehdy také panoval názor o Sluneční soustavě jako o jediné planetární soustavě a lidstvo si o sobě myslelo, že je něco extra. Ach, kde jsou ty doby blažené nevědomosti a rajské samoty.
Od té doby co ten všivák profesor Shinen přišel na to jak ošulit prostoročas, lidé začali létat sem a tam a brzy zjistili, že hvězda která nemá obydlené planety je spíše vyjímkou. Při takovém množství je jasné, že vědci brzy ztratili zájem i přehled a tak se do popředí vedrali různé dobrodružné povahy a taky my, zástupci Galaktické obchodní společnosti. Je to solidní firma, která, jak se na takovou společnost sluší, nabízí všechno od jehly až po kosmodrom i s posádkou za výhodné ceny a to ihned a s desetiletou zárukou.
Lidičky, to vám povídám, domorodci neměli na práci nic jinýho, než se nám děsně podobat, takže cítě v nich bratry, navýšil jsem rabat bez uzardění na pouhých třicet procent.
To už jsem byl ovšem ostřílený mazák, který bez mrknutí oka vyměnil s neandrtálcem manikúrovaní soupravu za leopardí kožešinu a ještě ho dokázal přesvědčit o tom, že právě udělal životní kšeft.
Když jsem však začínal, byla firma ještě mladá a tak mi šoupli do kabiny instrukce a: „Hochu tuž se!“
V té knížce byly takový nesmysly, jakože nemáte civilizaci, kde je luk a šípy právě zavedenou převratnou novinkou, seznamovat s laserem a takový podobný objevný věci. No, po cestě jsem si počet, to je fakt.
Na svojí první štaci jsem přilít mírně pobledlej, jelikož vědomí, že se každá kapka vody recykluje, mi nedělalo moc dobře. Ke konci jsem si připadal jako průtokový ventil. Ještě štěstí, že ta planeta byla už na dohled, protože jsem někde drapsnul paranoiu, že by bylo vhodnější, kdyby to skrz mě procházelo opačným směrem.
Byl to hotový ráj -podnebí mírný, voda mělká a teplá tak akorát, všude po stromech ovoce. I obyvatelstvo bylo perfektní: Civilizace už na postupu, ale inteligence nic moc, zkrátka ideální křeni.
Nacpal jsem tudíž do tašky nějaký vzorky zboží a napochodoval do nejbližší vesnice. No vesnice, bylo to vlastně jen pár chatrčí oplácaných bahnem. Místo střech měli jen pár ledabyle pohozených větví. Vzhledem ke klimatu si nedělali ani moc starostí s ošacením. Chlapi měli v nose velkej kovovej kruh, až jsem zauvažoval nad tím, jestli jim to nevadí při jídle. Barvu zlata poznám potmě a na dálku. Hned jsem šmahem odhadl, kolik tak za to můžu dostat a než jsem došel ke konečný sumě, začala se mi dělat vyrážka za ušima.
Ženský už byly větší frajerky, měly dalšími dvěma kroužky protknuty bradavky nádherných prsou a mě začalo hučet v uších z toho odlivu krve z hlavy do níže položených oblastí. Všechny jakoby svým úsměvem slibovaly nekonečné rozkoše.
Pak předstoupil vysoký svalnatý chasník, jehož ramena mohla sloužit jako letištní ranvej. Zazubil se a překladač prohlásil: „Piješ mi krev!“
Mělo mě to varovat, ale já byl mlaďoch omámený krásou žen a vidinou snadného zisku. Myslel jsem si, já blb, že jsem pánem situace a že to mám pod kontrolou a tak jsem jako ozvěna opakoval to samé.
Odpověděli sborem: „ Trhni si!“
Po této lakonické odpovědi ke mně dorazily první pochybnosti, že se kontakt nevyvíjí zcela podle mých představ. Náčelník ( neboť to nemohl být nikdo jiný ) se otočil a kývl na jednou obzvlášť pěkně rostlou a usměvavou děvu. Ta pochopila a vzápětí se kolem mě omotala jak anakonda, takže jsem pozbyl posledních zbytků soudnosti. Další náčelníkovo kývnutí a předstoupil mladý svalovec. Začal předvádět kulturistické cviky a pak jen tak v mezičase prohlásil: „Jsem šťasten, že se můžu stát částí tvého potravinového řetězce.“
Byl jsem v takové situaci, že jsem jeho výroku nevěnoval přílišnou pozornost. Jenže dav se rozestoupil a já v pozadí viděl, jak další čtyři pořízkové zvedají na lešení nad ohněm kotel úctyhodných rozměrů a přistavují k němu žebřík.
Kulturista se přestal předvádět, otočil se a už si to štrádoval k žebříku.
„Určitě vám bude chutnat, náš kuchař se vyzná!“ špitla mi do ouška moje anakonda.
Dnes bych vytáhl ubrousek a připravil si v klidu příbor, ale tehdy se mi vnitřnosti obrátily naruby a nějaký cizí a neznámý hlas mými ústy zakřičel: „Nééééééé!!!“
Až jsem se později divil, kde se to ve mně vzalo.
Všechno to strnulo, takže celek připomínal malý okamžik poněkud atypický betlém. Náčelník ke mně přistoupil a zeptal se mírně zneklidnělým hlasem. „ Co vás trápí? Máte problém? Nebo vy sám byste se chtěl stát součástí našeho potravinového řetězce?“
Sjel moji vychrtlou postavičku znaleckým pohledem a se špatně skrývaným pohrdáním položil další otázku: „Nebo snad pán ráčí být vegetarián?“
Jako kdybych uviděl na konci temného tunelu slabé světélko naděje.
„Ano, ano,“ blekotal jsem,“ kytičky to je moje.“
Dívka se ode mne odtáhla, jakoby právě zjistila, že mám lepru v akutní podobě.
„Ve-ge-ta-rián.“ ucedil pohrdlivě náčelník a otočil se ke mně zády. Všichni se rozcházeli.
„ Počkejte! Já jsem vám přinesl zajíma...“ ale to už jsem mluvil jen ke kotli uprostřed prázdného prostranství.
Posléze vylezl takovej starej dědula, ušklíbl se směrem ke mně, začal chřestit malou lebkou, kterou měl přivázanou na zápěstí, něco hudlal a kroutil se při tom, jako když má koliku.
Po chvilce začalo malinkato mžít.
Dědek opakoval záškleb a v tu ránu byl pryč.
Déšť zesílil. Nedalo se nic dělat, vykročil jsem na zpáteční cestu. Neušel jsem ani pět set metrů a déšť se změnil v pěkný liják. Z nebe se valily proudy vody. Dal jsem se do běhu. Moc to nešlo, zem se změnila v čvachtající břečku. Blesky křižovaly oblohu a hrom burácel v mnohonásobné ozvěně. Přestože nebe potemnělo, bylo díky bleskům světlo jako ve dne.
Když jsem byl už tak sto metrů od člunu, rozpoutala se kolem strašlivá průtrž mračen. Déšť byl tak prudký, že mě téměř přibíjel k zemi. Voda nestačila odtékat a všude jí bylo po kotníky.
Ke vstupu jsem dorazil z posledních sil, zmáčkl knoflík a vtáhl se dovnitř.
Posléze jsem se přeci jen vzchopil, vstal a přistoupil k oknu, abych se pokochal tou potopou, které jsem právě unikl.
Venku byl klid a sluníčko. Zatracení domorodci!