Volný místo

Kolébal jsem se ve vlaku. Stanice metra se střídaly jako měsíce v roce, já seděl nehnutě, vnímal je jako mžitky před očima. S prázdným výrazem ve tváři jsem plynul časem. Vždycky jsem si říkal, jestli to něco znamená, když se mě holka, co si sedla vedle mě, slabě dotýká. Jestli je to náhoda, že si ze všech těch volných míst vybrala zrovna tohle, jestli se naschvál tak roztahuje, aby se svým ramenem, svým loktem a stehnem jemně třela o moje tělo. Jestli to náhodou není projev čehosi, když jí nevadí, že nikam neuhejbám, že se stejně tak ledabyle opřu o ni, tak jako ona o mě. Když metro brzdí, nijak se nebrání síle setrvačnosti, snad že jí využívá ve svůj prospěch, možná je ale jenom unavená a já zoufalej. Stejně se na mě nepodívá, ani koutkem oka, když odchází, sbalí si jenom knížku a sluchátka a stoupne si ke dveřím. Ale kdo ví, holky jsou zkrátka takový. Možná že taky o něčem sní, o něčem velkým, o hmotě vyplňující prázdnotu. Možná proto si tak ráda sedá na volný místa. Zažít to aspoň na chvilku. Napadá mě pak, jak je to někdy snadný, až moc snadný. Tak snadný, že mě potom nemine trest, že mě osud spráská jako psa. Jindy zas ne, jindy je to nemožný. Jindy to prostě nejde. Podívám se nahoru, na nebe schovaný pod nánosem země, usměju se a zakroutím hlavou. Ty seš ale sráč. Aspoň je sranda. Měl bych vystoupit.