Pamětní deska

„Ano. Jistě. Samozřejmě.“ Hlasem co nejúslužnějším se Alena snažila pracovní hovor dovést co nejrychleji ke konci. Telefon držela u ucha, myšlenkami ponořená v řešeném problému, očima však sledovala, co kde dělá Honzík.
„Určitě. Hned zítra se na to podívám.“ Do práce nastoupila brzy po jeho narození. Zvolila tu nejkratší možnou variantu mateřské dovolené. Ne snad proto, že by se mu nechtěla věnovat, právě naopak. Nebylo to ale tak zcela její dobrovolné rozhodnutí. Mnohem víc to byla nutnost. Obava, aby nezrušili její místo. Aby si na ni nenašli náhradu. Nechtěla o tuhle práci přijít. Svoji roli samozřejmě sehrály i peníze. Vyjít z jednoho platu a rodičovského příspěvku by při jejich hypotéce bylo prakticky nerealizovatelné. Do práce se zkrátka vrátit musela co nejdřív. Aby to Honzíkovi nějak vynahradila, snažila se mu věnovat maximum času. Občas se kvůli němu cítila provinile. Jsem hrozná máma, vyčítala si, když takhle malé dítě odkládám k cizím lidem. Pokaždé, hned jak to bylo možné, si jej vyzdvihávala, aby mu věnovala aspoň to odpoledne, když už nemůže víc. Proto jej dnes vzala z družiny dřív. Chtěla být s ním. Chtěla, aby byl taky někdy s mámou. Místo toho tu ale po telefonu řeší pracovní záležitosti, jež se rozhodla odložit na zítra, ale které se jí obratem vrátily jak odhozený bumerang.
„Samozřejmě! Zítra to máte na stole. Také vám přeji hezký zbytek dne.“ Zavěsila s zhluboka si oddychla. Skvělé! Nemusí se kvůli tomu do práce vracet. Není nutné, aby k tomu doma hned sedla. Dořeší to zítra ráno.
Nebylo by to poprvé, kdy si Honzíka vzala domů, a pak celé odpoledne věnovala čas nikoli jemu, ale nějaké neodkladné záležitosti. To se pak cítila provinile ještě víc. Honzík je ale naštěstí klidné dítě. Nevynucuje si za každou cenu její pozornost. Nevrací jí svých chováním čas, který mu není schopna dát. Stejně jako nyní. Po celou dobu, co Alena telefonovala s vedoucím, stál jako přišroubovaný u domu a studoval pamětní desku na zdi. Číst sice už umí, pomyslela si, ale nejspíš tomu nebude moc rozumět. To zas bude otázek! Hlavně že jej deska na dostatečně dlouhou dobu zabavila, pousmála se se pro sebe.
„Copak to tady čteš?,“ zeptala se jej a pohladila po hebkých vláskách, kterých se tak ráda dotýkala.
„Že se v tomhle domě narodil nějaký spisovatel,“ obrátil na ni Honzík svůj zvídavý pohled.
„Ahá,“ předstírala Alena zájem. Chodí kolem tohoto domu už roky, ale žádné pamětní desky si dosud nikdy nevšimla. Celý tatínek, pomyslela si. Taky ho zajímá každá ptákovina. Genetický test k prokázání otcovství by v tomto případě byl úplně zbytečný. Kluk je jeho věrná kopie. Hodný, mírný, s vystupňovaným zájem o vše nepraktické a pro život nedůležité. Ach jo, proč já neměla holčičku. Třeba by byla víc po mě.
„A proč je to tady napsaný?“
„Tomu se říká pamětní deska, víš?“ Alena uchopila Honzíka za ruku a vykročili směrem k zastávce. Bylo jí hned jasné, že než dorazí domů, bude se muset vypořádat s lavinou jeho všetečných dětských otázek. Ale nestěžovala si. Ráda si s ním povídala, něco mu vysvětlovala, byť leckdy byla unavená z práce tak, že by si nejraději doma lehla na gauč a chvíli jen tak zírala, třeba jen do stropu. Sílu jí ale dodával pocit, že mu taj snad alespoň trochu splácí dluh, jejž vůči němu pociťovala. „Ta se dává na dům, kde se někdo významný narodil.“
„Aha.“
Chvíli to vypadalo, že další otázka už nepřijde. Letmý pohled však Aleně postačil, aby pochopila, že z toho jen tak snadno nevyvázne. Na Honzíkově tváři bylo znát, jak mu něco šrotuje v hlavičce.
„Maminko?“
„Ano, Honzíku?“
„A kde jsem se narodil já?“
„Ty ses narodil v porodnici. Víš, v té veliké nemocnici, co kolem ní jezdíme autobusem, když jedeme domů, nebo ráno do školy.“
„Hm.“
„Copak?“
„A kde bych měl pamětní desku já, kdybych se někdy stal slavným? Na té porodnici?“
„Ty máš ale starosti!,“ vyprskla Alena smíchy. Nemohla se opanovat, představa budovy gynekologicko-porodnického oddělení jejich fakultní nemocnice poseté pamětními deskami jí přišla velmi komická. Pak ale zvážněla a zamyslela se. Samotnou ji totiž otázka zaujala. Vždyť už se tam muselo narodit spousta talentovaných dětí, ze kterých se už museli, nebo jednou určitě stanou významní lidé. Kde budou mít pamětní desku? „No,“ započala rozvážně, „ony se pamětní desky dávají i na domy, kde někdo slavný žil, aniž by se tam musel narodit.“ Nebo v něm zemřel, dodala pro sebe v duchu. O smrti se jí s Honzíkem zatím tak úplně ještě hovořit nechtělo.
„Tak to bych měl pamětní desku u nás na domě?,“ zeptal se Honzík udiveně. Pravda, vidina pamětní desky na jejich paneláku jí také připadala poněkud zvláštní.
„Visela by u schránek, nebo nad zvonkama?,“ rozvíjel Honzík své úvahy.
„Hm, musela by být někde, kdy by na ni bylo dost místa. A také aby na ni bylo dobře vidět.
„No právě,“ zastavil se Honzík a rozčileně rozhodil rukou. „K vchodovým dveřím musíš vyjít po schodech. Z chodníku by tam stejně nebylo nic vidět!“
„Ale ty šmudlo,“ pohladila jej Alenka znovu po hlavičce a pokusila se jej uchlácholit, „až se jednou staneš slavným, lidé pak určitě přijdou na to, kam ti tu pamětní desku dát!“
„Myslíš?“ Z tónu hlasu bylo znát, že o tom není tak úplně přesvědčený.
„Určitě!,“ ujistila jej Alena.
„No, já nevím,“ zapochyboval po chvíli mlčenlivého, ale o to více usilovného přemýšlení Honzík. „Tak snad abych se slavným raději nikdy nestal,“ povzdechl si.
„Ale to můžeš i tak,“ usmála se Alena na svého malého mudrlanta.