MOHLA SI ZA TO PŘECE SAMA

Letní soboty jsou jedinečné příležitosti na ty nejlepší zážitky. Je jich málo, a proto je třeba si jich vážit a nepromarnit ani jednu z nich.

A tak si řekla, že i když je tentokrát sama, nenechá si vzít ani chvilku z tohohle prozatím nejlepšího léta. Začalo se stmívat, vzala si na sebe černý top s krátkými ramínky a krajkovým výstřihem, kraťasy a okolo krku sluchátka. Vlasy si zčesala do drdolu a nenápadně se s taškou plnou pokladů – které byly spíše něco jako výbušné miny, jež mohly v několika sekundách zničit všechno, co jí dělá v životě radost – vyplížila ven.

Večerní vzduch voněl po svobodě, po zážitcích, voněl jako všechno, po čem toužila. Po pár minutách došla k místu, kam chodí každou sobotu s přáteli. Je to starý kamenný most na konci města, kam nikdo jiný nechodí. Zdobí ho několik nedokonalých graffiti, které vznikly její rukou. Cítí se tu víc doma než ve vlastním pokoji.

Sedla si na okraj mostu a zády se opřela o sloup, který drží most při životě. Vyndala z tašky hned dvě výbušné miny, ze kterých na tomhle místě byly už jen poklady. Zapálila si cigaretu, otevřela plastovou láhev po okraj naplněnou vodkou a nasadila si sluchátka.

Byla tma, kromě tlačítek na sluchátkách bylo jediným světlem zapálený konec už páté cigarety. Začaly se jí zavírat oči a při znění The Smiths v jejích uších pomalu usnula.

Probouzení nikdy není nic, co by měl člověk rád, a zpravidla nesvědčí o ničem dobrém – ať už je to budík, nebo slova z mamčiných úst, vždy po něm následuje něco špatného. Tentokrát to ale nebylo jen to. Byl to šok, zmatení, zoufalství, bezmoc a hlavně strach.

Pár silných mužských rukou ji sevřel tak pevně, že cítila otisk prstů až na kostech. Sebraly jí možnost se bránit i křičet. Přála si, aby se ty tři zbývající poklady v její tašce proměnily v miny, vybouchly a celé to skončily. Místo toho ale vybouchlo něco v její hlavě – a už tu nebyla.

Nastalo další probuzení. Bylo podobné jako to předtím, ale tentokrát v sobě mělo kousek naděje. Okradlo ji ale téměř o všechno, co měla. Bála se pohnout, bála se vstát. Ležela pod mostem, který od té chvíle už nepředstavoval místo klidu a svobody.

Graffiti na něm od toho dne byly jako varování, podpis, který jí zůstane vyrytý v kůži navždy.

Stojí na místě, kde před rokem přišla o všechno. Naposledy jí tu po obličeji stékaly slzy, dnes to jsou kapky potu. Bojí se totiž své tělo ukazovat, schovává ho hluboko za vrstvy oblečení – a stejně tak i vzpomínky.

Jsou jako stíny, co ji doprovázejí na každém kroku. Ať už prší, nebo svítí slunce, jsou tam. Každý den jí jako hlasy našeptávají, co smí a nesmí dělat. A ona je poslouchá. Mohla si za to přece sama.