Perla oceánu

Perla Oceánu.

Kapitola první.
Eva Milerová stála na přídi výletní lodi Perla Oceánu, a jejím úkolem bylo přivítat pasažéry, odebrat jim lodní lístek a odškrtnout si je ze seznamu, který měla před sebou a vysvětlit jim, kde mají kajutu.
A hlavě se usmívat!
Bylo to trochu smutné. Perla oceánu už byla stará loď, a ačkoliv se majitelé snažili jí udržovat, bylo to na ní přesto vidět. Ani pasažéři už o ní neměli takový zájem jako dříve. I dnes byla na palubě jen hrstka pasažérů.
Právě v tuhle chvíli se ale do úsměvu vůbec nemusela nutit, protože na nábřeží se objevil prototyp dokonalého muže.
Byl asi třicetiletý, měl na sobě světlé plátěné kalhoty a vestu, z které mu čouhaly svalnaté opálené ruce. Blond vlasy a nebesky modré oči z něj dělaly muže, který by nenechal chladnou nejednu ženu.
„To je Will Wilkins „ ozval se za ní stevard Ron, „Říká se o něm, že prý někde v poušti objevil ztracené město faraona Achentona a našel tam spoustu cenností, které teď veze do Ameriky. A v Anglii, tam se jistě dočká větší slávy než Horward Carter, možná ho královna i pasuje na rytíře.“
Will, který na molu rozdával úsměvy na všechny strany, teď svižně přeběhl lávku, následován řadou nosičů se spoustou zavazadel a obdařil nyní i Evu zářivým úsměvem. Zahřálo jí to, ale zachovala profesionální klid: „Rone, prosím doprovoď pana Wilkinse, má apartmá číslo jedna na přídi.“
Will řekl: : „Večer budu mít ve společenské místnosti přednášku o svých objevech. Mohu doufat, že se také zúčastníte?“
„Možná.“
Evu trochu zamrzelo, že odpověděla tak stroze, chtěla říct, že ano, že bude moc ráda, ale slavný cestovatel už odcházel.
Dívala se za ním a málem jí unikl další cestující. Černý oblek, bílá košile, černá vázanka a bílé, trochu vlnité vlasy, které mu padaly až na záda, dělaly dojem, že se jedná o anglikánského pastora, ale Evě se na první pohled zdálo, že ho odněkud zná, jen si nemohla vybavit odkud.
„Hej vy! Kampak?“
„Oh, promiňte“, a podal jí lístek. Zároveň s ním se jí ale v ruce objevila i krásná růže. Bylo to tak nečekané, že jí to zaskočilo. Roztržitě se podívala do seznamu a hned si uvědomila, kdo je ten podivný muž. Vždyť je to ten iluzionista Peter Caine, jeho fotku viděla nedávno v novinách, kde psali, že se možná stane novým nástupcem slavného Houdiniho.
„Máte kabinu 5b.chvíli počkejte, hned přijde stevard a dovede vás tam.“
„Není třeba, určitě nezabloudím.“ odpověděl s malou úklonou.
Eva se podívala na seznam a odškrtla si ho.
Když se ozvalo první zapískání sirény oznamující, že se blíží chvíle odjezdu, dorazili na molo dělníci a chystali se stáhnout nástupní plošinku.
A právě v tom okamžiku se přihnala ta podivná žena. Na hlavě měla naraženou naprosto nemožnou hučku, která snad byla v módě před sto lety. V jedné ruce držela neforemnou kabelu a v druhé obrovitý deštník, s kterým mávala a křičela cosi, čemu Eva nerozuměla.
Dělníci se zastavili a rozpačitě se po sobě dívali, ale to už ta podivná žena vyběhla na lávku.
Sotva byla na palubě, obrátila se na Evu a zavelela: „ Uhněte osobo, chci mluvit s kapitánem a to hned!“
Evu to ale nevyvedlo z míry: „Já jsem stevardka Milerová a starám se tu o pasažéry, takže jestli máte problém, musíte jednat semnou. Nemám vás na svém seznamu cestujících, takže mi vysvětlete, proč jste sem tak vpadla.“
„Váš seznam? Phe! Máte v tom pěkný nepořádek. Tady!“
Sáhla do kapsy a vytáhla lodní lístek. Pravda, byl trochu pomuchlaný, ale ačkoliv si ho Eva prohlížela pečlivě, musela uznat, že je v pořádku a Terry Madisonová má platný lístek.
„No dobrá, tak proč chcete mluvit s kapitánem?“
„V kanceláři mi říkali, že odjezd je v patnáct hodin a teď je teprve čtrnáct padesát, tak jak to, že už odplouváte? To je nehorázné jednání a já si budu stěžovat. A na vás taky! Jak to, že mě nemáte na seznamu?“
Eva zkusila fintu, která se jí už párkrát osvědčila: „ A nekoupila jste si náhodou lístek na poslední chvíli?“
„ To ano, a co má být?“
„Asi nám z kanceláře zatelefonovali pozdě a zpráva je ještě u radisty, proto nejste na seznamu.“
A Eva dostala spásný nápad jak tuhle dámu, která, jak se zdálo, rozhodla dělat potíže, uklidnit: „Víte co? Jako omluvu vám naše společnost dá druhou nejlepší kabinu na celé lodi!“
„Druhou nejlepší? A proč ne tu úplně nejlepší?“ zeptala se Terry podezřívavě, ale už se chytla na návnadu.
„Protože v té už je ubytován ten slavný cestovatel Will Wilkins, budete bydlet hned vedle něj.“
Terry roztála jak zmrzlina na poušti: „ Opravdu? Už jsem o něm četla je to jistě úžasný muž. Tak učený, tak statečný, tak….. zmužilý!“
„Tak dobrá, osobně vás tam odvedu.“ A v Eva si v duchu oddychla, že se jí to takhle podařilo urovnat a zároveň si gratulovala k tomu, že náhodou kabina nebyla obsazená.
Vysvětlila Terry, kde je umývárna, kde vestavěná skříň, a na závěr jí připomenula, že večeře je v osm. Ta první je vždy tradičně společná, aby se cestující mohli trochu seznámit.
„A pan Wilkins slíbil, že bude vyprávět o svých úžasných objevech.“
Když tohle měla Eva konečně odbyté, vyšla ven a cestou se znovu podívala na seznam, aby si pasažéry lépe zapamatovala. Ovanula jí hrůza, když si všimla, že jak až přepečlivě zaškrtávala Wilkinsovo jméno, omylem přeškrtla i Terry Madisonovou.
Ještěže jsem se s ní nezačala hádat a takhle to vyřešila. To mohl být velký malér. Ta ženská by mi ze života udělala peklo, pomyslela si v duchu.
Nahlédla znovu do seznamu: Tak tedy: na přídi je v apartmá jedna Wilkins, dvojku má Madisonová, 3 A na druhé straně, to je ta stará dáma Tamara Davidovová, asi nějaká bývalá ruská kněžna nebo tak něco. S ní je tam její ošetřovatelka Anet. Za ní další je Alice Kubeková. Vypadá jako nudící se milionářka, která se baví cestováním, ale kdo ví.
Další kabiny jsou prázdné až pak na pětce je ten chlápek co si říká plukovník Beg, ačkoliv na to, že někdy v životě viděl armádu, moc nevypadá.
Na druhé straně je Caine a to je všechno. Kde jsou ty časy, kdy lístky na Perlu byly vyprodány i měsíc dopředu!
Objevil se Ron: „Stalo se něco? Tváříš se divně.“
„Měla jsem malé nedorozumění s jednou cestující, co přišla na poslední chvíli, ale už je to v pořádku. A co ty?“
„Sotva se Wilkins nastěhoval s tou kramárnou, tak hned vyrazil ven a už stačil oslnit tu Davidovovu i její mladičkou ošetřovatelku. Jsou z něj unešené.“
A Ron se smíchem předstíral omdlévání.
Siréna se ozvala potřetí a zároveň Eva cítila slabé chvění, jak motory zabraly, a loď odrazila od mola. Neměla čas na přemýšlení, bylo zapotřebí obejít cestující a probrat s nimi, co si budou přát k večeři a celý jídelníček vůbec.
…………………………………………………………………….
První večeře se skutečně povedla. Wilkins se opravdu ukázal jako skvělý vyprávěč a na ukázku přinesl jakýsi masivní náhrdelník, o kterém tvrdil, že patřil faraonově milence.
V jeho vyprávění se to hemžilo armádou zavilých beduínů, které on hladce oklamal. Nechyběla honička nocí na velbloudech a též záchrana celé výpravy na poslední chvíli, jen díky jeho odvaze.

Dámy mu doslova visely na rtech zcela fascinovány, jen plukovník Beg se tvářil poněkud pochybovačně a Caine, zdálo se, u svého stolku dříme a civěl na zem. Najednou se narovnal a spokojeně se usmál.
Co tam ten podivnej chlap uviděl, myslela si. Podívala se také na zem, ale neviděla nic, co ho tak pobavilo.
Také si nemohla nevšimnout, že Alice sedí u plukovníka velice blízko a v okamžicích vrcholného napětí, se ho lehce dotýká a takto na něm od začátku nenápadně, leč pilně, pracuje.
Bylo už hodně pozdě, když Wilkins skončil. Hlavně díky dámám byl odměněn dlouhým potleskem. Jako první se zvedl Caine,. a zmizel.
Alice se jakoby náhodou zavěsila do plukovníka a cukrovala:
„ Nebude vám vadit, když mě doprovodíte. Venku už je taková tma..“
„Semnou se nemusíte ničeho obávat!“ plukovník se naparoval jako kohout na smetišti.
Kněžna Davidová přišustila k Wilkinsovi: „ Doufám, že nám během další plavby budete ještě něco vyprávět. Bylo to tolik vzrušující. Jistě jste toho prožil víc. A taky bych rád viděla ještě něco z těch vašich nálezů. Je to tak fascinující. Ta představa, že to před mnoha roky nosil nějaký faraon.“
„Jistě madam, bude mi ctí,“ a dvorně jí políbil ruku, ale tvářil se přitom divně.
Zato hraběnka byla v sedmém nebi.
Eva to pozorovala vše s nadhledem. Za těch několik let, co pracovala na Perle, se z ní stala docela dobrá znalkyně povah a tak teď musela přiznat, že i když se jí Wilkins na první pohled líbil, něco na něm bylo divného. Byl to jen nejasný pocit, ale Eva si řekla, že během cesty bude mít ještě spoustu času to zjistit.

Kapitola druhá.
Druhý den ráno začala Eva roznášet snídaně, ale Alice Kubeková už byla v jídelně a ládovala se šunkou s vejci. Caine také seděl u svého stolku a v ruce křečovitě svíral hrnek s čajem.
„ Co si dáte k snídani?“ ptal se ho Ron, který měl na starosti pány.
„Děkuji, vystačím si s čajem,“ odpověděl mdle.
Eva mezitím naskládala snídaně do kuchyňského výtahu a poslala ho nahoru. Tam jídla přenesla na vozík a rozvezla.
Když se vracela, Caine stál u zábradlí a ve tváři byl sinalý.
Bylo jí ho líto a tak k němu přišla a ptala se: „ Nechcete abych zavolala Rona, aby vás doprovodil do kabiny a dal vám nějaký prášek?“
“Ne díky, jste velmi laskavá. Jak se vám líbilo včera vyprávění pana Wilkinse?“
„Ano, bylo zajímavé,“ odpověděla neutrálně.
„Ten Wilkins je hodně zajímavý, že? Vy si hodně všímáte lidí, že?“
Směr jeho otázek jí překvapil a nevěděla, kam s nimi míří.
„Možná trochu přehání, ale to asi každý, kde se chce trochu předvádět. Tak jako vy s tou růží.“
„Uznávám, že to ode mne byla trochu příliš teatrální, ale pan Wilkins mě zaujal a protože vás odhadl jako znalce lidí, chtěl jsem se jen přesvědčit, jestli to není jen můj dojem, že tu je něco sakra moc v nepořádku. Totéž platí o té staré čarodějnici Medisonové.“
„Když to říkáte, tak asi ano. Od vědce bych očekávala trochu jiné chování.“
„První co mě na něm zarazilo, bylo to, že vyprávěl, jak bydlel v Cairu v nejluxusnějším hotelu Astoria, ale kupodivu cestoval až do Alexandrie jen proto, aby se nalodil na tuhle starou kocábku, místo toho, aby použil nějaký velký parník z Port Saidu. No není to divné?
Celou noc mi to vrtalo v hlavě a tak jsem ráno zašel za telegrafistou a zaplatil depeši do hotelu Astor. Odpověď ještě nepřišla, ale tuším, že tam o žádném Wilkinsovi nevědí.“
„Pro vás to vlastně zajímá?“
„Já jsem, jak víte, iluzionista a podstata téhle práce je předstírat, že se děje něco, co se ve skutečnosti neděje. Je to iluze, klam a tak mám na tyhle věci, jak se říká, čich. Rád bych věděl, proč to dělá.“
„A když Wilkins opravdu v Astoru nebydlel, co s tím budete dělat?“
„Zatím nic, budu pozorovat. To platí i o Terry, to je taky zajímavá osůbka, co myslíte? Jsem si téměř jist, že není tím, co předstírá.“
„Musím už jít pracovat,“ odbyla ho. Nebyly jí ty otázky příjemné, možná je Wilkins je neškodný prášil a Madisonová potrhlá ženská, ale jak šel den, musela uznat, že jí Caine nasadil brouka do hlavy.
Několik dalších dnů bylo krásné počasí a tak Perla oceánů polykala míle, tak jako zamlada. Eva se zatím nedozvěděla jakou odpověď Caine dostal z Caira. Sedával v jídelně u svého stolku a Ron ho zásoboval čajem a lodními suchary. Občas, když mu bylo lépe, tak si poručil i trochu slepičího vývaru.
Terry Madisonová byla pořád zavřená ve své kabině a ven vycházela jen, když se šla najíst.
Kněžna Davidovová každý den hřadovala venku na lehátku pod obrovským slunečníkem, a buď jí Anet četla, nebo jí dělal společnost Wilkins.
Další dvojici tvořila Alice a plukovník. Kubeková ho postupně zpracovávala a on úlohu poněkud omšelého Romea s chutí přijal.
Několikrát, tak jak to žádali majitelé lodi, zašel mezi pasažéry kapitán Toran. Byl to štíhlý padesátník s tváří Gregory Pecka v nesnázích. Zdvořile, ale chladně se s nimi pozdravil, a když splnil takto svou povinnost, zmizel na horní nástavbu, kde byla hlavní řídící místnost.
Eva byla ráda, když vše běželo v zaběhnutých kolejích, protože změny většinou znamenaly zároveň i potíže.
Vypadá to na další nudnou plavbu, říkala si jednoho večera, když uléhala, ale když se probudila, hned věděla, že něco není v pořádku. Podívala se na budík, ale bylo půl šesté a ona ho měla nařízeného na šestou. Tak co jí probudilo? Chvíli se na to snažila přijít, ale pak jí to došlo. Slabounké chvění, které rezonovalo celou lodí, když šly motory, chybělo. Loď stála na místě.
Spěšně se oblékla a vyšla ven, aby zjistila proč. Udělala sotva pár kroků, když potkala prvního důstojníka Boise, kterému tady ale na lodi nikdo neřekl jinak než Morgan. Byl to protekční spratek, protivný, namyšlený a arogantní.
„Jsem rád, že jste se uráčila vstát Milerová. Ve strojovně došlo k poruše motorů, už je tam inženýr Celeman a zjišťuje v čem je problém.
Jakmile na to přijdou, hned se dají do oprav, takže kdyby se cestující ptali, řekněte jim, že je to malá banální porucha a že zastávka bude velmi krátká. Zajdu tam a trochu jim pomůžu.“
Nečekal, že mu odpoví, prostě se k ní otočil zády a odcházel. Eva si docela přesně dovedla představit, jak ta jeho pomoc bude vypadat. Bude tam nad nimi stát a zahrnovat je směsicí naprosto hloupých rad, nadávek a výhrůžek, cože se jim stane, když to včas neopraví. Vydala se ke kuchyni, aby začala plnit své každodenní povinnosti.
Caine seděl jako vždy v koutě u svého stolku a před sebou měl šálek s bujonem, na který se díval velmi posmutněle . Byl stále ještě pobledlý. Eva chvíli bojovala s touhou k němu zajít a zeptat se jestli už dostal odpověď z Caira, ale Caine na ni zamával sám.
„Nezajímá vás, co jsem se dozvěděl?“
„Povídejte, nebo umřu zvědavostí,“ řekla s trochou nadsázky.
„Jak jsem předpokládal, žádný Wilkins v Astoru nebydlel.“
Eva se podívala na hodiny, myslela si: mám trochu času. A tak k němu přisedla.
„Víte co napadlo mě? Že je to nějaký gigolo, co obšťastňuje starší dámy, celou tu dobu co jste…“
„… umíral na mořskou nemoc…“ přerušil jí Caine.
„No prostě, celou tu dobu se skoro nehnul od té Davidovové. Nevím sice, co si od toho slibuje, ale to je jeho věc. Vy byste se měl v první řadě dát trochu dohromady a začít tím, že vypijete ještě trochu toho bujonu. Už takhle jste zesláblý.“
Canie s výrazem mučedníka usrkl ze šálku a odpověděl. „ Asi máte pravdu, už aby ta cesta byla za námi.“
„Musím vás zklamat, vpadá to, že se to trošku protáhne, právě před chvílí jsem se dozvěděla, že se porouchaly motory. Nejspíš oprava potrvá celý den, možná i déle.“
„Vzala jste mi mou poslední naději a chuť žít,“ řekl jako pokus o černý humor.
Byl čas rozvézt snídaně. Eva vyšla nahoru ke kuchyňskému výtahu, naložila nádobí a nejdřív obsloužila Davidovovou a pak Kubekovou.
Když se vracela, málem jí porazil Ron, který se kolem ní přehnal. Ani se neomluvil a hnal se ke schůdkům na horní palubu.
Eva si v duchu udělal poznámku, aby mu při nejbližší příležitosti vynadala a dál skládala nádobí do výtahu. V momentě, když ho už chtěla odeslat, prošel kolem ní opět Ron následován kapitánem a lékařem Cathousem. Všichni se tvářili velice vážně a napjatě.
Přemohla jí zvědavost, odstrčila vozík do kouta a vydala se za nimi.
Když je dohonila, byli před kabinou číslo jedna. Ve dveřích stál Wilkinsa zrovna jim říkal: „.. opravdu se nic nestalo a jsem naprosto v pořádku. Jen se mi nějak zatočila hlava a upadl jsem. No možná jsme i na malou chviličku omdlel, je to asi následek malárie, kterou jsem prodělal, když jsem hledal prameny Nilu. Budu určitě naprosto v pořádku, nemusíte se o mě obávat.“
Stál ve dveřích a ti tři se na něj dívali trochu nevěřícně, ale nezbylo jim nic jiného, než mu to odkývat. Cathouse mu alespoň řekl: „ Možná byste měl jít semnou na ošetřovnu abych vás prohlédl. Třeba je to opravdu banalita, jak říkáte, ale může to být taky příznak nějaké nemoci.“
„Děkuji, jste laskav, uvážím to,“ a na Wilkinsovi bylo vidět, že by byl rád, kdyby se sebrali a odešli.
Cathouse tedy pokrčil rameny, pánové se otočili a měli se k odchodu. Kapitán Toran měl vztek a tak když uviděl Evu, vyštěkl: „ A co vy tady děláte Milerová? To nemáte co na práci? Hleďte si svého. A uhněte, stojíte tu jako socha.“
Eva tedy couvla a oni kolem ní prošli. Když jí míjel Ron, otočil se a udělal velevýznamný obličej.
To, že dostala vynadáno, jí rozladilo a v duchu si říkala, že je hloupá husa, když neovládla svou zvědavost.
Vždyť jí do toho nic není a taky se vlastně nic nestalo.
Otočila se, aby se vrátila ke své práci, když si všimla, že je tam ještě další divák. Caine stál opodál a bedlivě vše pozoroval.
Potřebovala si na někom schladit svůj pocit hořkosti a tak k němu přišla a trochu jedovatě se zeptala. „ Vás ještě nepřestalo bavit to špehování?“
„Ani náhodou. Naopak, je to čím dál tím zajímavější. Viděla jste, jak stál ve dveřích, aby nikdo z nás neviděl co je uvnitř a jak se chtěl těch tří, co nejdřív zbavit? Nevěřím ani slovo z toho, co říkal. V tom pokoji se něco stalo.“
Zasmála se: „ Vidíte záhady tam, kde nejsou. Pojďte, tady už nic k vidění není a já jsem právě dostala vynadáno od kapitána, tak nemám náladu poslouchat vaše výmysly.“
Vydali se společně ke kuchyni, ale Peter to ještě zkusil: „Víte, moc rád bych věděl, co se tam stalo. Mám takovou teorii. Stačila by mi chvilka, abych věděl, že se nemýlím.“
„Jste přece kouzelník, tak se udělejte neviditelným.“
„Kouzelník ano, ale čaroděj bohužel ne.“ A Caine se zkroušeně coural pryč.
Věnovala se dál své práci, až z ní pomalu ta špatná nálada vyprchala a jako tichý zloděj se vrátila zvědavost.
Jakmile k tomu měla příležitost, kývla na Rona, aby s ní šel stranou.
„Můžeš mi vysvětlit, co se to ráno dělo?“
„Promiň, dodatečně se omlouvám. Já jsem ráno vezl snídani pro Wilkinse. Klepal jsem, ale neotvíral, tak jsem nahlédl okénkem a on tam ležel na podlaze. Bylo odemčeno, tak jsem vešel a přišel k němu blíž. Zdálo se mi, že se vůbec nehýbe a ani nedýchá. Vím, měl jsem mu poskytnout první pomoc, ale propadl jsem panice a běžel pro kapitána a doktora. Však jsem to od nich taky pořádně schytal. No a ostatní už jsi viděla, ne? Wilkins jako zázrakem ožil a vypadal, jakoby se nic nestalo.“
„Když jsi tam byl, nevšiml jsis nečeho zvláštního?“
„Čeho jsem si měl všimnout? Co tím myslíš?“
„Já přesně nevím. Rozházené věci, něco rozbitého, nebo tak.“
„Já se tam moc nerozhlížel, měl jsem oči jen pro toho Wilkinse, jak tam leží.“
Pozdě odpoledne se mechanikům podařilo oživit motory a tak se Perla vydala na další cestu a na ranní příhodu už všichni zapomněli.

Kapitola třetí.
Zprvu to vypadalo, že vše bude jako dřív, ale nebyla to pravda. Ze všeho nejdřív se začalo kazit počasí.
Dřív modré nebe se zatáhlo šedými mraky a začalo drobně mžít. Cestující se před tou nepřízní počasí stáhli do svých kabin a nechali se obsluhovat, jen Caine a Madisonová pravidelně navštěvovali jídelnu.
Alice Kubeková to s plukovníkem už dotáhla tak daleko, že sdíleli společnou kabinu. Jindy a jinde by to bylo skandální, ale tady na Perle oceánu takové chvilkové románky vznikaly často a nikdo se nad tím nepohoršoval.
Od té příhody s Wilkinsem se Evě začalo zdát, že se Caine chová podivně. Zdravotně už na tom byl tak dobře, že se odvážil dát si i neslanou bramborovou kaši a maličkatý plátek lehce osmahnuté šunky, ale seděl v jídelně nebo zdánlivě bezcílně bloumal po palubě.
Druhý den, když tam Terry přišla, najednou se zvedl a jakoby byl opilý, trochu potácivým krokem k ní přišel a zeptal se, v kterém hotelu byla v Alexandrii ubytována. Dívala se na něj nechápavě a pak podle svého zvyku spustila ostře: „Co si to dovolujete? Co je vám do toho vy burane!“
Znova se trochu zapotácel a upustil jí do klína lžičku, kterou si před chvílí míchal čaj.
Hbitě sevřela kolena a lžičku zachytila. Caine se hned pokorně omlouval: „Jejda, to jsem ale nešika, moc se vám omlouvám. „ a vylovil jakoby odnikud kytici umělých květin: „ Přírodní nejsou, jsme už dlouho na cestě.“ a tvářil se tak komicky provinile, že to bylo až k smíchu, ale Terry to směšné nepřišlo. Rázně vstala, podala mu lžičku a kytici vrazila do náruče: „Aby jste věděl, jste barbar a tohle koště to si strčte…. za klobouk.“ Obešla ho a majestátně odkráčela.
„Tak jo!“ volal za ní, udělal obratný pohyb a kytice zmizela. Najednou vypadal velice spokojeně.
Evě to nedalo. Přišla k němu a ostře prohlásila: „Tak tohle se vám opravdu nepovedlo. Neměl byste pít alkohol na prázdný žaludek.“
Ale Peter nevypadal vůbec provinile. Trošičku se k ní nahnul a dýchl: „Vy ze mě nějaký alkohol cítíte?“
„No to ne,“ musela uznat zaraženě, „Tak to jste se už definitivně zcvoknul.“
„Vypadá to tak, že?“ odpověděl rozjásaně a tanečním krokem se odporoučel.
Ten den už nepřišel. Bylo to dobře, protože když pak Terry přišla na oběd, celou jí obhlédla a vidouc, že je tu sama, hrdě prohlásila, hlasem, kterým se vyhlašují války: „ To jsem rády, že tu není ten hrubián, kdyby se ke mně jen zkusil přiblížit, tak bych mu ukázala!“
A na podporu svých slov, bušila špičkou svého deštníku do podlahy.
Obrátila se na Evu: „ Vůbec nechápu, jak je možné, že takoví lidé jsou vůbec vpuštěni na palubu mezi slušné cestující, s tím by se něco mělo něco dělat.“
„Chtěli jsme ho vysadit na pustém ostrově, ale žádný po cestě nebyl,“ ozval se z kuchyně Montego a honem zaklapl okénko, aby unikl případné pomstě.
„ To je neslýchané, taková drzost. Tohle je moje poslední plavba na téhle lodi. To je naprosto nepřijatelné, co se tady děje.“
Terry usedla ke svému stolku a rozhlížela se jako královna. Eva k ní přispěchala, aby jí obsloužila a poněkud uklidnila. Měla zkušenost, že lidé s plným žaludkem mívají lepší náladu a jsou smířlivější.
Ani další den se Caine neukázal a Eva si říkala, že asi zpytuje svědomí. Ale večer už jí to nedalo, třeba je na tom špatně zdravotně, myslela si a zašla se zeptat Rona.
„Ty ses do něj zakoukala, co? Vždyť je to stařec.“
Vůbec ne, mám jen strach o jeho zdraví. A vůbec není starý, to jen ty jeho bílé vlasy.“
„Tak abys věděla, je úplně v pořádku a celý den byl s radistou Fredem Tomkinem. Fred mi říkal, že se k němu skoro nastěhoval a utratil spoustu peněz za soukromé zprávy. Uviděl prý ho tam Morgan a chtěl ho vyhodit, ale Caine ho usadil, když mu citoval z cestovního řádu. Stojí tam, že cestující mohou za poplatek posílat soukromé zprávy a hovory v době, kdy se stanice nepoužívá pro služební účely. Morgan odtamtud vylítl rudý jak rak, a venku seřval prvního námořníka, který se mu připletl do cesty.
Představ si, že prý ten tvůj Caine obvolal půlku Caira, dokonce volal i řediteli muzea, tomu archeologovi Kemalu Ashramovi. A taky na polici nejen do Caira , ale i na Kubu, kde máme další zastávku. Bůh ví, co má za lubem. Je to blázen. Proč tě tohle zajímá?“
„Jen tak, to víš, zvědavá ženská.“ odbyla to.
Ten Caine určitě na něco přišel, ale na co? Lámala si s tím hlavu zbytek dne, ale na nic nepřišla. Napadlo jí, že by za ním mohla jít přímo a zeptat se ho, ale váhala, vypadala bych jako hloupá husa, myslila si a pak už byl večer a byla tak unavená, že si šla raději lehnout.
Obepluli Kubu a zamířili do Havany, kde byla zastávka na doplnění paliva a zásob před další cestou.
Wilkins vyšel ze své kajut a kývl na Rona: „ Změnil jsem své rozhodnutí plout s vámi až do San Franciska. Poslechnu radu toho doktora a nechám se vyšetřit, Tu chvilkovou slabost opravdu není radno podcenit. Mám v Havaně náhodou známého lékaře. Zařiďte, až přistaneme, aby nosiči vzali moje zavazadla a řekněte jim, aby s nimi zacházeli opatrně. Tady máte nějaké peníze.“
„Dobrá oznámím to kapitánovi a hned jak přistaneme, seženu nějaké nosiče.“

Kapitola čtvrtá.
Odpoledne loď vplula do přístavu a námořníci hodili na molo vázací lana. Tam je další muži chytili a přivázali k silným sloupkům.
Jakmile byla vysunuta lávka, Ron přešel na břeh a hledal nosiče. Většinu z nich znal od dřívějška, ale dnes tu kupodivu nebyl ani jeden. Zato tu byli jiní, kteří ale moc na nosiče nevypadali.
Co je to tu za divné lidi?, ptal se v duchu.
To už ale Wilkins majestátně vystoupil ze své kabiny a přecházel po lávce na nábřeží.
Mezi nosiči nastala nějaká změna, kterou ale Ron v té chvíli nebyl schopen pojmenovat, bylo to takové divné napětí.
Ve chvíli, kdy Wilkins vystoupil na břeh, ale pozornost všech upoutala Terry, která vyrazila ze své kabiny a taky se hrnula k lávce.
Wilkins se otočil, vytřeštil oči a dal se do běhu. Udělal ale jen pár kroků, když se k němu seběhli ti, kteří tu předtím jen tak postávali a obklopili ho. Jeden z nich mu obratně zkroutil ruce za záda a nasadil želízka.
Ron pochopil, že tu dnes místo přístavních nosičů čekali na Wilkinse policisté a došlo mu také hned, kdo to má na svědomí.
Terry se zastavila v půli lávky, otočila se, snad aby se vrátila zpět, ale to už se tam jako duch objevil Caine s kapitánem po boku.
Terry se tedy znova otočila a vyrazila na břeh. Prvního policistu složila ukázkovým nelsonem, ale bylo jich příliš mnoho, než aby měla sebemenší šanci.
Během potyčky jí spadla ta nevzhledná hučka, kterou celou dobu nosila na hlavě a s ní i paruka. Místo Terry Madisonové tu najednou stál mladý asi osmnáctiletý muž.
„Ejhle, abraka- dabra máme tu místo ošklivé protivky švarného mládence,“ usmíval se Caine.
………………………………………………………………….
Ten podvečer Caine poprosil všechny cestující, aby přišli do jídelny. Byl tu také kapitán , doktor Cathouse a poručík Davis od kubánské policie.
Cane se postavil, trochu se napil čaje a pak spustil: „Dlužím vám vysvětlení toho, co se tu stalo odpoledne. Část toho jsem se dozvěděl z depeší, které jsem v posledních dnech posílal na všechny strany a část jsem si domyslel a ačkoliv se říká, že sebechvála smrdí, musím se pochlubit, tady poručík mi potvrdil, že jsem to odhadl dobře.
Tenhle příběh nezačíná tady na lodi, ale mnohem dříve v Egyptě, kde si dva zloději a podvodníci usmysleli ukrást z muzea nějaké cennosti.
Ta loupež nebyla nijak moc těžká, museum není nijak valně hlídané. Další problém, totiž jak věci vyvézt ze země, vyřešili tak, že na bazaru nakoupili brak a lup mezi to zamíchali.
Bylo by se jim to možná i povedlo, kdyby Wilkinse nenapadlo, že si vše nechá pro sebe.
Ten jeho kumpán, ten mladíček, vůbec není žádné neviňátko a taky už toho má dost za sebou. Jeho pravé jméno není známo, ale říká si Bob Franklin. Pochopil, že jeho kolega chce zmizet s celým lupem a tak ho začal pronásledovat.
Wilkins tady začal o sobě tvrdit, že je slavný objevitel a ten druhý si asi v nějakém vetešnictví sehnal převlek a předstíral, že je stará škatule, aby ho jeho kumpán nepoznal.
Jestli ho chtěl jen okrást nebo zabít, to je věc policie, aby to vyšetřila.
Tady na Perle oceánu ale měli tu smůlu, odpusťte mi tu neskromnost, že jsem s nimi cestoval já.
Zajímám se tak trochu o Egypt a tak mi bylo jasné, že vypráví naprosté nesmysly a jeho příběhy jsou vyčtené z knížek Karla Maye.
I ta prapodivná Terry upoutala mou pozornost. Ženská s tak šílenou hučkou a deštníkem? To je postava ze starých komedií a navíc Bob jako každý amatér svou roli strašně přehrával. Když se mu pak trochu vyhrnula sukně a já jsem si všiml, že má pánské sportovní boty, věděl jsem, že můj odhad, že jde o převlečeného muže, je správný.
Posledním kamínkem byla ta zkouška s čajovou lžičkou. Promiňte Evo, tehdy jste si myslela, že jsem opilý, ale já to sehrál schválně. Muži totiž, když jim něco spadne do klína, instinktivně srazí kolena, kdežto ženy naopak, jsou zvyklé rozevřít sukně.
Taky mě hned napadlo, že to není náhoda a mezi těma dvěma musí být nějaké pojítko, jen jsem nevěděl zprvu jaké.
Ještě jsem měl pochybnosti, ale pak přišla ta příhoda s Wilkinsovou nevolností.
Myslím, že to bylo takhle:
Hlavní úlohu, ačkoliv se to zdá být bizarní, sehrála ta porucha motorů.
Bob alias Terry už nedokázal dál čekat na příležitost, když měl lup i zrádce doslova na dosah ruky a tak se to rozhodl zkusit. Vloupal se tedy k Willovi a začal prohledávat zavazadla. Jenže právě v té chvíli se porouchaly motory a ustalo to zdánlivě nepostřehnutelné chvění. Wilkins se vzbudil a došlo k potyčce, během které Bob Willa něčím praštil. Možná si v té chvíli myslel, že ho zabil. Pak jste vešel vy Rone. Bob se asi schoval do koupelny, a když jste odešel, věděl, že se brzo vrátíte a on nemá čas dál hledat a tak rychle vyklouzl ven a dal se trochu do pořádku.
Will se probral a pochopitelně by musel předstírat, že se nic nestalo a já měl konečně jistotu, že ty dva něco spojuje. Zbytek jsem si domyslel z těch depeší. Bylo to hodně drahé, ale pojišťován vypsala slušnou odměnu. Ostatně jsem se o to nezajímal pro peníze, ale protože jsem všetečný zvědavec.
Myslím, že se pak ti dva hlídali navzájem a moc se nevyspali.
Není divu, že Wilkins chtěl vystoupit. Asi si naivně myslel, že se mu to povede nenápadně i s tou spoustou zavazadel.
Jak někteří z vás ví, nastěhoval jsem se s dovolením tady kapitána do radiokabiny, a sháněl informace. Pak už stačilo domluvit se s kubánskou polici a výsledek jste viděli.“
…………………………………………………………………………………….
Byla to Alice, která začala první tleskat. Caine se ukláněl a vykouzlil nádherné rudé růže a podal je dámám.
„Doufám, že zbytek cesty už k žádné neobvyklé události nedojde.“
I v tomhle měl pravdu.