Dům který opouštíme

Dnes večer jsem přišel, abych ještě jednou nechal zaznít hlas, co ke mě šeptal v každém pokoji. Hlas, co mi ukradl můj vlastní vnitřní hlas. S tím, jak se blížíme k poslednímu, mému, pokoji cítím jak mi ubývají síly. Všem nám ubývají, nakonec... Není třeba truchlit pro prázdnou schránku člověka, kterým jsem byl. Můj děda, ten který mi zbyl, miloval letadla. Celý život strávil na letišti. Skákal s padákem. Jednou skočil z letadla a nedopadlo to úplně dobře. Protože mám kus jeho genů, vím co to způsobilo. Prostě jen tak nějak věci občas nedělal pořádně. Jako třeba skládání padáku. Prostě nám tyhle věci moc nejdou. Učil jsem se skládat tričko několikrát. Vždycky, ale úplně vždycky to vypadá, jako když ho někdo před uložením do skříně sežvejká a vyplivne. To samé se stlaním postele a nebo skládáním padáku... Stálo ho to jen obě zlomené nohy a kost, která mu vyjela skrz holeň a zabodla se do hlíny. Pak už neskákal ale na letiště chodil pořád.
 Dnes neví kdo je. Nepoznává vlastní dceru, manželku, hledá maminku. Mizí. Je zvláštní ho pozorovat. Ten zmatený výraz. Chvíli vypadá jako by si na něco vzpomněl, vyděsil se nebo pobavil a pak najednou se zase vše rozleje do nicoty. Schránka. Schránka nádherného člověka, který miloval létání, možná vůni motorového oleje a adrenalin, když stál nahoře jen s padákem na zádech. A pod ním - Svět. Louky a políčka zezhora vypadají jako učesané koberce. Vidíte mraky, jak na zem vrhají stín a přijde vám, jako by vše byla hra, jako když z výšky hladiny koukáte skrz průzračně čistou vodu na mořské dno. Klidné, čisté, hravé.
 Děda je mrtvý. Přesto tu je. V tom je skryté vše. Umřel mnohokrát, po částech, po kusech a někdy nejdnou. Teď našel úplně nový způsob jak zemřít. Pomaličku, neslyšně, matoucně až do chvíle, kdy ho připomíná už jen jeho strhaná tvář a lidé kolem něj si přejí aby už šel. Z únavy i z lásky k němu. Smrt! SMRT! Jak krásné slovo. Tolik jsem se ho bál. Smrti oh smrti, nyní mi dáváš tolik klidu a radosti. Vždy jsi dávala jen jsem byl hluchý a slepý. 
 To ten hlas! Ten překrásný hlas, co šeptá mi do ucha, co vždycky šeptal. Smrt bez lásky je prázdnota, strach a konec. Láska bez smrti je zase jen věčnost bez hloubky, bez rozměru, bez toho dramatu, které dává smysl každému okamžiku. Smrt je ostrý hřeb, co drží život pohromadě. 

 Pohledět smrti z příma do očí a neuhýbat. Hledět a neuhýbat, to bych přál všem. Neuhýbej, dívej se. Nech slzy téct, nech zoufalství ať obejme tvé tělo, nech strach ať tě rozseká na kousky. Prohraj boj s vlastní psychikou. To vše je v pořádku, jen neuhýbej pohledem. A když uhneš, podívej se znovu a znovu! Klidně se boj! Klidně naříkej ale vždy se vrať. Zemři. Zatanči si tanec dle svého výběru na vlastním hrobě. Pak jakákoli další ztráta už nebude ztrátou. Žádné trápení utrpením a nic už nebude reálné, neb budeš mrtvý. Vítr v lese, kde nikdo nežije. A uvidíš věci příteli! Uvidíš velké věci! Až pak - ne dřív. 

A v tom okamžiku, v té nahotě a křehkosti…
tam se rodí pravda. A láska. A odvaha.
Tam začíná skutečný příběh. Ne ten, co se prodává.
Ale ten, který zůstane v srdcích, když se svět rozpadne.
Teprve když víš, že každý nádech je omezený, začneš skutečně dýchat.
Teprve když víš, že každý dotek může být poslední, dotkneš se celým srdcem.
A teprve když jednou odejdeš, má vůbec cenu být tady.
Smrt je pro mě jako poslední velká brána, která určuje můj směr.

Zpívej, poutníku.
Ne proto že bys měl,
ale protože to jde i bez důvodu.
Dokud dech nese tón.
A i pak — nech píseň znít dál…
...v srdci světa.

Nemůžu říct nic, čím bych to vysvětlil, nejde předat - prožitek. Nejde předat pohlazení jinak než pohladit. Dívej se! Dívej se! Dívej se...