Cesta domů

Cesta domů

„Tak konečně odbyla desátá hodina. Padla!“, hlásí spolupracovníci. Měl bych jít domů, ale ten prokletý pátek. Co žena a dcera, to mě teď fakt neláká zjišťovat. Povinnost jí pomoct, mě netrápí. Chlap potřebuje prostě taky někdy vypnout.

Samozřejmě jsem se nechal zlákat sladkým, studeným mokem a bezduchým diskutováním o ničem. Turnaj v šipkách jsem nevyhrál, nebyl jsem kdovíjak trefný hráč. „Co žena?“ blesklo mi hlavou. Hned jsem se napil, abych zpomalil myšlenky na domov. Hlasitost dětského pláče mě iritovala k nepříčetnosti. Prý jen zuby. To jsme teprve na začátku. Co přijde při stárnutí toho otravného tvora?

No nic, napil jsem se další jedenáctky a musel močit. Šest piv je prostě moc.

Dopil jsem osmé pivo, kontrola toho nesmyslu na stěně, co se úmorně a bez přestání točí. „Už bylo fakt pozdě!“ blesklo hlavou. Nedá se nic dělat. Při placení ještě jednoho panáka zvládnu. „Jasně! Dělám to pro spánek, abych se otupil.“ „Blbost!“ Probudil se mozek.

Potácel jsem se ulicí-měl jsem to svižnou chůzí půl hodiny. Vůbec se mi nechtělo k nevyspalé, podrážděné a křičící ženě. Tma mi však dlouho naznačovala, že je čas jít. Vzpomněl jsem si na slib-v dobrém i ve zlém. Zatracený mozek se vzpamatovával. Uvědomil jsem si, že to s ní není tak hrozné, a přidal do kroku.

Po chvilce snažení o rovnou chůzi a zrychlené tempo se to stalo. Útok ze zákruty zatáčky jsem opravdu nepředpokládal. Tak zákeřné, tak nečekaně. Kámen, ta svině, vyhrál. Srazil mě k zemi. Alkohol byl jeho tajný agent, ukryt v mém těle. Sám jsem ho tam vpustil. V poslední sekundě pádu jsem zblízka uviděl odporný vajgl. Pak jsem narazil hlavou přímo do drsného a ne moc měkkého asfaltu.

Oči se otevřely jen napůl. Uviděl jsem plápolající malý táborák, který mi dodával alespoň minimální teplo. Byla ještě tma a já byl dost unavený. Přitáhl jsem si polorozpadlou deku až k bradě. Snad se zima nedostane pod můj ochranný plášť. Pokud ano, doufám, že bude zima rychlá a nemilosrdná, nechci se tu klepat několik hodin. Nevím, zda vůbec vydržím další dny.

Usnul jsem, poslouchaje lehké praskání smrkového dřeva.

Oči se otevřely. Bolela mě hlava, jako kdybych v ní měl zaražený stovkový hřebík. Otřel jsem si čelo — ruka od zaschlé krve a místo hřebíku mi z hlavy spadl smrdutý vajgl. Tak přece jsem ho jen trefil. Krev už netekla. Jak dlouho jsem byl mimo?
Pomalu jsem si sedl a rozdýchával prohru s tak potupným netvorem, jako je kámen. Každý den nemůžeme jen vyhrávat a vyhrávat. Poslal jsem ho nadávkami otravovat jiné nešťastníky.

Ujistil jsem se, že dokážu vstát a udržet se na nohou. Někdo další vstával také. Slunce jsem neviděl, ale tma už nebyla. Po ulici jsem začínal vidět ranní ptáčky. Nechápu, kdo může vstávat v sobotu takhle brzo ráno.

„Žena mě zabije,“ blesklo mi hlavou. Mozek asi opravdu funguje. Pomalu jsem se rozešel-měl jsem to ještě pár minut k domovu. „Na co se sakra vymluvím? Mám čelo od krve, možná přepadení? Ne! Nebudu lhát. Ale přiznat potupnou prohru s kamenem jsem každopádně nechtěl. Uvidím, třeba mě něco napadne. Možná v pekárně koupit snídani? Snad se aspoň už moc nemotám.“

Ještě pár ulic a jsem v jámě lvové. Nápady byly pomalejší než moje chůze. Slunce už vykukovalo nad střechy domů. Alespoň v noci nebyla zima. Můj vajglový spánek nezapříčiní zápal plic nebo něco horšího. V pondělí zas práce, nemohu si dovolit být nemocný. Při pomyšlení na nemoc se mi spustil alarm v hlavě. Žena a dítě stojí peníze. Jsem muž, takže můj problém-sehnat peníze. Krást se mi vždy příčilo. Dobře jsem se nenarodil. Takže zbývala jen práce a práce.

Poslední dvě křižovatky. Vytrpět oprávněné výčitky a snad spánek. „Spánek?“ Zapomněl jsem na toho malého ďábla. To neprojde. Půllitr čerstvé kávy bude snad od té lásky a pomůže mi přečkat krutý den. Spánek, ta otravná potvora, musí počkat.

Záblesk! Byl jsem slepý několik minut. Takové světlo nevydají ani dvě naše Slunce. „Co to sakra bylo?“ Žádný hluk, jen jasné, oslepující světlo.

Zorničky začaly rozpoznávat obrysy po dvou minutách-ne že bych to počítal. Co jsem viděl, nedokázala moje hlava zpracovat. Místo poslední křižovatky vedoucí domů, místo úzkých uliček, místo skvělé pekárny, místo dětského hřiště, místo základní školy-jen a jen brázda skrz celé město. Hluboká nejméně padesát metrů, šířku bych odhadl na kilometr a délka? Kouknu doleva, žádný konec. Kouknu doprava, žádný konec.

Jako by někdo nechal vypařit kus země i se vším, co tam překáželo. „Žena a dcera!!!“ Ten otrava v hlavě křičí. Jak by mohli překážet?

Sakra, kde stála naše bytovka? No určitě tady, ale mozek si nechtěl připustit konec. Hledal jsem. Čekal jsem objevení jediného domu, který přežil. Marná snaha. Vše bylo pryč. „Proč, kurva? Proč?!“

Padl jsem na kolena, začal brečet. Nemohl dýchat. Nemohl uvěřit. Periferním viděním jsem zahlédl další záblesky v dáli. Všechno mi bylo jedno. Klečel jsem s brekem, jako ta naše malá dcera. Hledal jsem pohledem přeživší, ale marně. Jen černá díra v zemi. Jakékoliv známky civilizace byly pryč.

Další záblesk, tentokrát blíž.

Jakmile se zorničky probraly, uviděl jsem uhasínající oheň. Nebyla to nikdy žádná vatra, už ani nehřál. Musel jsem být opatrný a nenápadný i v zákrytu rostoucích, zdatných smrků.

Utřel jsem slzy, smíšené s ospalky, a začal vše balit. Do batohu se toho moc nevejde, ale pokud chcete přežít v divočině, pár věcí potřebujete.

Pomočil jsem zbývající žhavé uhlíky-asi síla zvyku. Trempování jsem před zkázou světa měl rád. Škoda, že jsem moje zkušenosti nemohl předat dál. Zkontroloval jsem svoji Cz P-10 C OR. Byla v pořádku a nabitá. Je to skvělá přítelkyně na přežívání v temných časech. Náboje se dnes shánějí hůře. Peníze už nikdo nepotřebuje, náboje ano.