Tři dny.

Den první-ráno.
Vzhledem k tomu, že sir Ried byl velmi známou osobností a o správnosti mého vyšetřování vznikly jisté pochybnosti, byl jsem jako úřadující šerif požádán královským prokurátorem, abych vše sepsal. Protože mé svědomí je čisté, chápu se bez obav pera a vracím se v duchu k nedávným událostem:
……………………………………………………………………………….
Vše začalo v pondělí prvního května. Vstal jsem časně a jako obvykle jsem si připravil snídani, protože mě čekal dlouhý den plný pochůzek. Sotva jsem zasedl ke stolu, vběhl do místnosti bez zaklepání ponocný a těžce popadaje dechu, mi oznamoval: „ Právě se vrátila z lesa mladá Edit Woodová. Na rozcestí u pramínku prý leží zamordovaný nějaký mužský. Říká, že je to podle oblečení mladý Riede.“
Když zemře nějaký chuďas, tak není potřeba spěch, ale vražda šlechtice, to je náramně ošemetná věc. S povzdechem jsem vstal od snídaně, v rychlosti se dooblékl a poručil ponocnému, aby mě zavedl nejdřív k té holce. Prošli jsme uličkou na náměstíčko u obecní kašny, kde už stál hlouček lidí kolem Edit, která jim vyprávěla tu novinku a užívala si svou chvilku všeobecné pozornosti.
Odstrčil jsem dvě nejblíže stojící ženy a přistoupil k ní. Když mě uviděla, najednou jí došla řeč.
„ Vy všichni, jděte si po svých, už jste toho slyšeli dost.“ Otočil jsem se k davu a zároveň chytil Edit, která mi chtěla pláchnout,“…… a ty mě tam dovedeš a cestou mi budeš hezky podrobně vyprávět, co a jak.“
Zaujala trochu trucovitý postoj, protože vyprávět něco sousedům je trochu jiná věc než oblastnímu šerifovi.
„ Budu muset vypovídat před soudem?“
„Pokud to nebude nutné, tak ne.“
Byl to planý slib, ale potřeboval jsem, aby se uklidnila a uvolnila.
………………………………………………………………………………

Na tomto místě musím udělat malou odbočku:
Cesta z naší vesnice k sídlu Riedů se velkým obloukem vyhýbá lesu, zatímco pěšinka tvoří oproti cestě jakoby tětivu luku. Zhruba v polovině je odbočka k brodu přes řeku Tegu a v blízkosti tohoto rozcestí je pramínek, vedle něhož je postavená malá kaplička. Často se tam setkávají zamilovaní, protože se mezi lidmi povídá, že pár, který se napije ze studánky, bude šťastný až do smrti.
…………………………………………………………………………………
Vyšli jsme z vesnice a Edit se rozpovídala: „ Ráno, ještě před svítáním, jsem sebrala nastřádaná vajíčka a šla jsem tudy do města. Kupuje si je tam odmne hned několik hospodyněk. No a když jsem se vracela, tak jsem viděla, že tam u té kapličky někdo leží. Nejdřív jsem myslela, že je to nějaký ožrala, co tam vyspává opici, jenže když jsem přišla blíž, viděla jsem, že tam leží mladý pan Henry…….“
„Podle čeho jsi ho poznala?“ přerušil jsem jí.
„Měl na sobě ten svůj modrý námořnický kabát, který nosí od té doby, co přijel na dovolenou a co mu tak náramně sluší.“
Přikývl jsem na souhlas. Muži z rodiny Riedů, slouží na lodích Jejího Veličenstva už třetí generaci.
Mezitím jsme došli na dohled rozcestí a já ačkoliv jsem napínal zrak, jsem nikde žádnou mrtvolu neviděl. Přidal jsem do kroku a opravdu, u studánky žádné tělo neleželo.
Podíval jsem se na Edit. Měla překvapením vykulené oči, dívala se nevěřícně kolem a jen pořád dokola opakovala. „ Ale on tu doopravdy ležel úplně tuhej!“
„Jseš si jistá? Co když se mu jen udělalo nevolno a na chvilku omdlel?“
„Kdepak, jsem si jistá, už jsem pár mrtvých viděla. Henry byl mrtvej, jako že se Woodová jmenuju, to odpřísáhnu na bibli! Vždyť mu z těla trčel nůž!“
Jak byla rozčílená, prudce dýchala a moc jí to slušelo.
„Dobrá, dobrá, věřím ti,“ zarazil jsem její další řeči a popošel jsem blíž. Několik dní nepršelo a tak na cestičce ani nebylo na co koukat. Obrátil jsem tedy svou pozornost na plochu u studánky Jenže tráva tam byla pošlapána, což bylo po ránu trochu divné. I když naděje najít nějakou stopu byla velice malá, přesto jsem to nevzdával, a moje trpělivost byla odměněna. Na jednom místě na kamínku byla zřetelná krev a kolem tmavší skvrna, jak se krev vpila do země.
„Našel jste něco?“ ptala se Woodová.
„Možná,“ odpověděl jsem neurčitě, „jdi domů. Možná se za tebou ještě zastavím.“
Chvíli jsem váhal, jestli se mám vydat do domu Riedů, ale došel jsem k tomu, že je to správná volba a vydal se tím směrem.
Sídlo Riedů byl původně malý gotický hrádek, ale během let se tam dělaly další přístavby a úpravy a tak dnes z něj byla prapodivná slepenina obrostlá břečťanem.
Prošel jsem kolem zahradníkova domku, a už jsem chtěl zabočit ke vchodu, když jsem uslyšel z rodinné kaple zvuk varhan. Odbočil jsem a po několika krocích došel ke vchodu. Pomalu jsem otevřel dveře a vstoupil.
Kapli osvětlovalo velké množství svíček a uprostřed, a i když jsem to přes pozůstalé neviděl, jistě leželo tělo mladého Henryho. Smekl jsem a popošel blíž.
Nikdo si mě nevšiml krom starého Johna Rieda. Vzhlédl, šlehl po mě pohledem, ale pokračoval s ostatními v modlitbě. Když skončili, zůstali všichni ještě stát, jen Ried ke mně přistoupil, drapsnul mě kolem ramen, táhl mě ven a šeptal: „ Co tu chcete? Jak se opovažujete rušit nás, v této pro nás tak bolestné chvíli?“
Bylo těžké mu vzdorovat. I když mu bylo hodně přes padesát, stále to byl velice silný muž, dobře o stopu vyšší než já.
„Omlouvám se pane, bylo mi řečeno, že váš syn byl zabit, ale na místě, kde mělo ležet jeho tělo, jsem nic nenašel. Musel jsem se přesvědčit, jak to ve skutečnosti je.“
„Jeden vesničan sem hned po ránu přijel na koni a zvěstoval nám tu strašlivou zprávu. Hned jsem poslal sluhy a ti dopravili jeho tělo sem. Stačí vám to jako vysvětlení? A teď už se do toho nepleťte, vyřídíme si to sami.“
„Je mi líto pane, že vám musím odporovat, ale stal se hrdelní zločin a je mu povinností celou záležitost prošetřit a předat viníka soudu.“
„Zapomínáte mladý muži, že jste šerifem teprve půl roku a byl jsem to právě já, kdo vás do této funkce doporučil.“
„Nezapomínám, ale právě proto cítím, že jsem vám zavázán a ztratil bych svou čest, kdybych nedokázal vaší rodině zjednat spravedlnost.“
„Chápu. Inu, když to vidíte takhle, dávám vám tři dny. Tři dny! A pak se do toho vložím já a vyřeším to po svém.“
„Budu nejspíš potřebovat promluvit s lidmi odsuď.“
„Nemyslím si, že je toho zapotřebí, věřím tomu, že mého syna zabil nějaký tulák, který ho také okradl, ale budiž.“ Otočil se a odcházel.
Nebylo mi moc dobře po těle, lhůta tří dnů byla krátká a já v tu chvíli neměl žádnou stopu, která by vedla k pachateli. Vůbec jsem si nebyl jist, jestli případ dokážu vyřešit.
Pro začátek jsem si usmyslel, že zjistím, kdože byl tak pilný a přichvátnul dát rodině o smrti syna zprávu. To, že tělo nezůstalo na svém místě a navíc to tam nejspíš sluhové celé pošlapali, možná tak zničili nějakou důležitou stopu.
Sotva jsem se vrátil, začal jsem se vyptávat lidí, jestli po ránu neviděli někoho odjíždět na koni směrem k sídlu Riedů, ale všichni, jakoby tušili, oč mi jde, jen bezradně krčili rameny a vrtěli hlavou, že ne, že nic neviděli.
Nakonec se přeci jen malý Will prořekl, že viděl odjíždět kovářského pomocníka Bena Hawkinse.
Zašel jsem za ním do kovárny. Ben stál u kovadliny a koval podkovu. V ruce držel kladivo, a když mě uviděl, zaujal trochu výhružný postoj. Nejsem žádný strašpytel a tak jsem mu od plic řekl, co podle mě provedl za hloupost. Tím ze mě všechen ten hněv vůči němu vyprchal, v duchu jsem totiž chápal, že se chtěl panstvu něčím zavděčit. Nechal jsem ho tam stát s pusou dokořán, otočil jsem se a bez pozdravu odešel.
Sotva jsem dorazil domů, vrhl jsem se na snídani, i když už byla dávno vystydlá a doslova jí zhltl. Pak jsem se usadil a znova v klidu přemýšlel o všem, co se dnes událo. Starý lord sice tvrdil, že to nejspíš udělal nějaký tulák, ale já došel k přesvědčení, že Henry na tom místě nebyl vůbec náhodou. Určitě tak brzo ráno nešel na zdravotní procházku, ale měl se tam setkat s nějakou dívkou.
To mě vedlo k tomu, že Edita Woodová mi nejspíš neřekla tak docela pravdu.
Edita je náramně fešná holčina, za kterou pálí všichni mládenci ze širokého okolí. Co když padla do oka i Henrymu a měl tam s ní schůzku? Někdo z vesnice jí mohl sledovat a v záchvatu žárlivosti Henryho zabít.
Den první- odpoledne.
Přemýšlel jsem co podniknout dál. Mám se vypravit zpět k Riedům nebo zajít za Editou? K rozhodnutí jsem došel velmi rychle. Na návštěvu zámku bude lepší čas zítra.
Otec Edity byl švec a taky brašnář a dělal i sedla a vůbec všechno možné. Dříve také krejčoval, ale dnes už špatně viděl. Ostatně to byla živnost nepříliš výdělečná, v naší vesnici si skoro vše ženské šily samy. Každý kousek šatstva se přešíval a opravoval tak dlouho, až občas pod těmi záplatami zmizela původní látka.
Starý Teo seděl před domem a opravoval něčí brašnu.
„Mohl bych si promluvit s Editou? Kde je?“
„Copak ta naše holka provedla, že jí hledáte? To že našla mrtvýho Henryho přeci není žádný zločin, že ne?“
„Neudělala nic špatnýho, opravdu se potřebuji jen na něco zeptat.“
„Tak to je dobře. Je vzadu na dvorku.“
Edita tam seděla nad hrncem vařící vody a škubala hubenou slípku. Podívala se na mě a v očích měla strach.
„Edito,“ oslovil jsem jí, „ty jsi se tam na rozcestí scházela s Henrym, že jo? A dnes ráno jste tam měli schůzku.“
„Co…., jak jste se…. já…“ koktala bledá jak křída.
„Když mi popravdě řekneš, co mezi vámi bylo, a budu s tvou výpovědí spokojen, tak o tom nikomu nepovím. To ti slibuji.“
To jí viditelně uklidnilo: „ Já jsem s ním nic neměla. On za mnou pálil, několikrát na mě čekal na rozcestí, když jsem šla z města. Zastavila jsem se s ním vždycky jen tak na kus řeči, ze slušnosti a taky protože to byl docela hezkej a příjemnej mužskej. Jednou na mě loudil polibek, ale já mu nic nedovolila. Nevěděl o tom nikdo, jen moje nejlepší kamarádka Betty.“
„ A co dnes ráno?“
„Bylo to přesně, tak jak jsem vám řekla, pane Taylore. Ráno jsem šla do města a on tam nebyl, pak když jsem se vracela, tak tam ležel dočista mrtvej a pak zas zmizel. Myslíte, že mě bude chodit strašit? Už jsem byla u báby Shepardové a ta mi slíbila, že mi udělá škapulíř proti duchům.“
„ Jestli mluvíš pravdu, tak určitě ne, a já o tom, co jsi mi teďky řekla, nikomu vyprávět nebudu, ale obávám se, že to o čem si myslíš, že je jen tvé tajemství, ví skoro každý ve vsi.“
„Jejda to abych se teď styděla vylézt z baráku.“
„Dám ti dobrou radu- dělej jakby nic.“
Vcelku jsem mohl být spokojen. I když jsem příliš nepokročil, moje domněnka, týkající se důvodů, proč Henry byl tak brzo ráno na rozcestí, se potvrdila. Také jsem nepochyboval o tom, že tohle věděla spousta lidí, což byla naopak špatná zpráva, protože vrahem mohl každý mužský, kterému se Edita líbila, takže skoro každý. Vrátil jsem se domů, v rychlosti se najedl a vydal se za těmi povinnostmi, které jsem měl splnit už ráno. Vrátil jsem se už skoro za tmy, jedl téměř v polospánku a sotva jsem si lehl, usnul jsem tvrdým spánkem.
Den druhý.
Ze spánku mě probudilo hlasité zabušení na dveře. Dovnitř vklouzla Betty:
„ Potřebuji vám něco říct.“
„Tak jo, ale počkej chvilku za dveřmi, než se obléknu.“
Nevím čím to je, že si hezký holky, jako Edita, vybírají za kamarádky škaredky. Betty byla taková klukanda- samá ruka, samá noha a kde nic, tu nic.
Vyšla ven, ale nechala pootevřeno a štěbetala: „ Ale já už jsem nahýho mužskýho viděla.“
„To bys měla říct knězi v kostele při zpovědi.“
„Taky že jo a on mě pozval do sakristie, ale nic nebylo. Von si chtěl jen sáhnout.“
„Tak o tom už vůbec nikomu nic neříkej. A už můžeš jít dál.“
I obecní koza má víc rozumu než tahle Betty, jestli o tom vypráví všem na potkání.
„Přišla jsem vám říct, že se Edita tahala s tím mladým Henrym. Slejzali se tam u toho pramínku.“ vychrlila na mě.
„ To ti řekla? Co přesně ti řekla?“ zeptal jsem se hodně přísně.
To jí trochu zabrzdilo. Chvíli si cucala prst a pak už mnohem pomaleji odpověděla: „No že se tam s ním párkrát sešla.“
“Betty, je správné, že jsi mi to přišla říct, ale jinak, víš o tom, že když budeš prozrazovat tajemství druhých a lhát, tak ti naroste chlupatý jazyk?“
Vykulila oči, že jí málem vypadly z důlků.
„Fakt jo?“
„Zeptej se Shepardky a teď už běž, mám jinou práci než tu s tebou klábosit.“
……………………………………………………………………………..
Po snídani jsem vyšel z domova, abych splnil další část svého plánu.
Samozřejmě jsem to hezky zčerstva vzal zkratkou lesem a netrvalo mi to nijak dlouho a došel jsem k zahradníkovu domu. Marten Doyle byl takový vytáhlý muž středního věku skoupý na slovo. Bude hodně těžké z něho něco vydolovat. Doma jsem ho nenašel a tak jsem zamířil ke skleníku, kde podle mého povědomí trávil hodně času. Stál tam vedle police, na které měl srovnané květináče v řadě jako vojáky.
„Pane Doyle, vyšetřuji smrt vašeho mladého pána. Je to pravda, že v poslední době občas chodil brzo ráno na procházky?“
„Když už to víte, tak tedy jo.“
„ A víte, kam chodil a jak dlouho býval venku?“
„Já jsem zahradník a ne jeho chůva. Nehlídám ho.“
„To je sice pravda, ale třeba jste ho jen tak náhodou někdy zahlédl ne?“
„Po tom co panstvo dělá, mi nic není, já mám svou práci.“ a otočil se na znamení, že rozhovor je u konce.
Vyšel jsem trochu zklamán, protože jsem doufal, že se dozvím více. Jestli to takhle půjde dál, tak moje návštěva tady nebude k ničemu a jen ztratím drahocenný čas. Další na řadě, koho jsem chtěl trochu vyzpovídat, byl Henryho osobní sluha.
Samozřejmě jsem nešel k hlavnímu vchodu pro panstvo, ale dozadu ke kuchyni.
Zatahal jsem za zvonec, ale nikdo nešel otevřít a tak jsem vešel. Byla tam úzká temná chodba,ve které se mísily výpary z kuchyně a prádelny se zatuchlým puchem sklepa v hrůzyplnou esenci.
Dveře do kuchyně byl otevřené, a tak jsem nakoukl. Činily se tam tři ženy. Dvě mladé děvečky, které jsem znal jen od vidění, zrovna krájely nějakou zeleninu, zatímco třetí, starší a trochu více tělnatá, nakukovala pod pokličku měděného hrnce. Sotva mě uviděla, práskla poklicí a vyrazila ke vchodu, kde se bojovně postavila s rukama v bok, jako poslední bojovník chránící pevnost: „Co vy tady? Co jste zač?“
„Jsem oblastní šerif a vyšetřuji smrt mladého sira Henryho. Hledám jeho sluhu Bena.“
Sjela mě všedrtícím pohledem, bez odpovědi se otočila a kývla na jednu z dívek. Ta ihned položila nůž, prosmýkla se kolem ní jako užovka a zmizela kdesi v útrobách domu.
Je zvykem, že u mladých mužů slouží přibližně stejně staří sluhové, a tak jsem očekával nějakého mládence, překvapilo mě tedy, když přišel starý, již zcela bělovlasý stařík.
„Sir John mě říkal, že přijdete. Čím vám mohu být nápomocen?“
Podlehl jsem okamžitému nápadu: „ Rád bych se podíval do pokoje mladého pána.“
Viditelně mu to nebylo po chuti: „ Myslíte, že je to nutné?“
„Řekl vám sir John, abyste mi byl ve všem nápomocen?“
„Ne přímo, ale v podstatě ano,“ připustil.
„Výborně, veďte mě, budu vás následovat. Tam budeme mít jistě klid na povídání.“
Kývl na souhlas, prkenně se otočil a vyrazili jsme. Zabočil do nenápadného výklenku, ve kterém bylo dřevěné schodiště, kde každý schod pod našimi kroky naříkal, takže jsem se bál, že se zřítí. Vystoupali jsme nicméně ve zdraví do prvního patra, prošli chodbou a tam Ben otevřel jedny dveře, vstoupil dovnitř a roztáhl závěsy a dovnitř nakouklo sluníčko.
Pokoj byl kupodivu zařízen velice stroze. Lůžko, stůl, dvě židle, sekretář a krom jediného velkého obrazu žádná výzdoba. Byla to plachetnice plující pod plnými plachtami v divoké bouři. Ben na ní ukázal a s jakousi těžko potlačenou hrdostí prohlásil: „ To je obraz lodi Black Bird, na které mladý pán měl tu čest sloužit.“
Mimoděk se přitom i postavil do pozoru.
Rozhlížel jsem se po pokoji a do oka mi padla Henryho uniforma na stojanu v rohu.
„Tuhle uniformu měl na sobě, když byl zabit?“
„Ano, vyčistil jsem ji a vzal jsem ji sem, aby tu doschla, Mladý pán v ní bude pohřben, jak se na námořníka sluší.“
Chtěl jsem si ji prohlédnout zblízka, protože se mi na ní zdálo být něco divného, když dovnitř vstoupil mladý muž, kterého jsem ještě nikdy neviděl.
Kdyby nebyl oblečen do sametu, tipnul bych ho na hospodského rváče.
Nejprv se podíval na mě a zamračil se, pak jeho pohled padl na uniformu a to už zrudl vzteky jako rak a řval: „ Bene, co tady dělá moje uniforma?“
Sluha zbledl, asi už podobné zlostné výlevy znal: „ Promiňte pane, omlouvám se, já myslel, že jsou to šaty mladého pána.“
„ Jsi naprostý idiot! Dej jí sem.“ a už se hrnul k věšáku, strhl ji a přivinul k prsům jako dávnou ztracenou milenku.
Pak znovu obrátil pozornost na mě: „Co tu dělá ten sedlák?“
Místo Bena, který se klepal strachy, jsem odpověděl: „ Jsem Roger Taylor, oblastní šerif a vyšetřuji tu vraždu.“
„Jděte k čertu, žádnej buran, kterýmu čouhá sláma z bot nám tu nebude čmuchat.“
„Sir John Ried s tím souhlasil.“
„Sir Ried je starý senilní blázen a teď vypadni. Dojdu si pro bičík a jestli tě tu najdu až se vrátím, vypráskám tě jak psa.“ Obrátil se na Bena: „ Vyveď ho.“
Otočil se a vykráčel ven.
Ben se na mě otočil a tvářil se velice nešťastně: „Půjdeme?“
„Rád bych se podíval na tu správnou uniformu, ale už jsem vám nadělal dost nepříjemnosti, nestojím o další.“
Vraceli jsme se stejnou cestou, Ben mě doprovodil až ke dveřím. Ještě jsem se zeptal: „Kdopak to byl, toho neznám?“
„To je Harry, vzdálený bratranec,“ nahnul se ke mně a tiše dodal: „ on na pana Henryho strašlivě žárlil, protože je o dva roky starší, ale Henry ho při povyšování přeskočil.“
Bylo mi starocha líto: „Promiňte, opravdu jsem netušil, že je to takovej pruďas.“
Neodpověděl, otočil se a zavřel mi dveře před nosem.
Když jsem vyšel na cestu, opravdu zhluboka jsem si oddechl. Tohle byla velká nepříjemnost, protože dostat se do sporu s vrchností skoro vždycky přináší problémy.
Měl jsem nepříjemný pocit, že jen ztrácím čas, který mi utíká jako splašený kůň, lhůta, kterou jsem dostal, se krátí a já nemám nejen žádnou stopu, ale ani žádný nápad jak postupovat dál.
Doma jsem opět jedl skoro v poklusu.
Když jsem před půl rokem tuto funkci dostal, byl jsem na ní velice pyšný, ale teď jsem si říkal, že jsem si na sebe přivolal jen nesnáze.
Zbytek dne jsem vůbec na tento případ neměl čas ani myšlenky. Ze všeho nejdřív jsem musel usmířit dva sousedy: Petersena a Lighama. Oba to byli tvrdohlaví a svárliví starci, ochotni hádat se o cokoliv. Tentokrát to byly slepice, co prolezly skrz plot a sezobaly prý zrní, které Petersen nasypal těm svým.
Byla to pořádná robota, musel jsem do nich hučet hezky dlouho, než si dali říct.
Pořádně jsem jim promluvil do duše a taky trochu pohrozil, ale neodcházel jsem moc spokojen, protože jsem věděl, že za pár dní jím otrne a pustí se do další hádky.
Vracel jsem se domů a doufal, že si odpočinu, když přiběhla mladá Viola a že prý nemůže najít dcerku. Byla chudák celá vyplašená a tak jsem jen kývl a šel s ní. Hledali jsme s celou rodinou hezky dlouho, ale nakonec vše dobře dopadlo, když jsme malou Ann našli spát se psem v boudě. Jenže to už se pomalu stmívalo.
Je zajímavé, že když to člověk nejmíň potřebuje, tak čas letí úprkem, zatímco jindy se táhne jako med.
Den třetí
Ráno jsem vstal a měl jsem hrozně divný pocit. V noci jsem totiž měl hodně bláznivý sen, ve kterém se mi to, co jsem předchozí dva dny prožíval, všelijak divně pomotalo. Ten pocit pramenil z toho, že v něm bylo něco důležitého. Seděl jsem na kraji postele, a zíral do okna, jako kdybych tam měl něco uvidět. Ale ať jsem si namáhal mozek, jak chtěl, sen byl pryč a to co v něm bylo důležité, se rozplynulo jako dým. Nakonec mě z toho i začínala bolet hlava a tak jsem se rozhodl trochu se vyvětrat. Protože jsem vůbec nevěděl jak dál, rozhodl jsem se podívat se znova k pramínku, jestli jsem tam náhodou nějakou stopu nepřehlédl.
Nešlo se mi zrovna lehce, v uších mi stále zněla podmínka sira Rieda: Tři dny!
A dnes byl ten třetí a já byl bezradný, tak jako na začátku. Došel jsem na rozcestí a bylo mi opravdu trudno. Chodil jsem tam s hlavou skloněnou sem a tam a odkládat tu chvíli, kdy se budu muset vydat k zámku a přiznat, že jsem neuspěl.
Jak jsem tam tak chodil, najednou jsem uviděl, že se cosi zablýsklo v trávě těsně u zídky kapličky. Sehnul jsem se a zvedl to.
V ruce jsem držel bronzový knoflík.
A přesně v té chvíli to všechno zapadlo do sebe jako dětská skládačka.
Stejné čtyři knoflíky, už trošičku opotřebované, jsem viděl včera na té uniformě a pátý byl zcela nový. Proto mi na ní bylo něco divného.
A Ben přeci říkal, že jí musel vyčistit. Jistě to byl také on, kdo tam přišil ten nový knoflík na místo chybějícího. Nepřičítal tomu žádnou důležitost, protože si myslel, že je to šat jeho mrtvého pána. Jenže to co čistil, nebyla uniforma Henryho, ale Harryho!
Teď jsem si uměl představit, co se ten den ráno stalo:
Harry zcela jistě věděl, že Henry po ránu chodí sem na rozcestí, aby se tu setkal s Editou. Buď tu na něj čekal, nebo přišel chvíli po něm, rozhodnut že využije příležitosti a vyřídí si to s ním jednou pro vždy. Je docela dobře možné, že i Harrymu se Edita líbila a žárlil na Henryho. Ať tak nebo tak, tady na tom místě došlo k rvačce. Ti dva se tu asi váleli po zemi, proto měli oba šaty špinavé a tráva byla zválená. Během té rvačky Henry utrhl také tenhle knoflík.
Možná Henryho nechtěl zabít, jen ho pořádně zmlátit, ale ten vztek, že on Harry byl stále jen seržantem a Henry už poručíkem v sobě živil příliš dlouho. Možná také se ten boj nevyvíjel tak, jak si to Harry plánoval a když začal prohrávat, vytáhl z kapsy nůž a…..
Když jsem si to takhle složil, musel jsem se sám sebe zeptat, jestli to bude na obvinění stačit. Co mám? Knoflík a Benovo ujištění, že omylem vyčistil Harryho uniformu. Velmi málo, ale lepší než nic, snad se mi povede sira Johna přesvědčit a jestli Harry Bena nezastrašil, a svou uniformu nespálil, tak mi snad uvěří.
Tentokrát jsem šel k přednímu vchodu. Zatahal jsem za zvonek a sluhovi, který mi přišel otevřít jsem řekl, kdo jsem a že nutně hned musím mluvit se sirem Riedem.
Vzdálil se a nechal mě tam stát, ale trvalo to jen chvíli. Vrátil se a pokynul mi, abych ho následoval. Uvedl mě do zešeřelé pracovny. Sir John tam seděl v křesle, díval se ven a zdálo se, jakoby ani nevnímal, že jsem přišel.
„Sire, vím, co se stalo a kdo zabil vašeho syna.“
Vstal a postavil se proti mně. Čekal jsem to nejhorší, ale on místo toho tiše řekl:
„ Překvapil jsi mě, ale.já už všechno vím. Když mi Ben řekl, že zaměnil ty šaty, došlo mi, co se stalo a Harry se mi poté, co jsem s ním dlouze promluvil, přiznal. Už dlouho jsem mezi těma dvěma viděl nevraživost, ale nepřikládal jsem tomu žádnou důležitost můj syn za to zaplatil životem, takže část viny padá i na mou starou hlavu. Jak jsi na to přišel?“
Vyprávěl jsem mu po pravdě vše a on jen kýval hlavou. Nakonec natáhl ruku:
„ Dej mi ten knoflík.“
„Je to můj jediný skutečný důkaz pane.“
„Nebude zapotřebí, Harry již má své věci sbaleny a zítra ráno odjede do Londýna, kde už na něj čeká loď do Austrálie. Odcestuje jen se svým šatstvem a penězi na cestu.. Když se tam dokáže postavit na vlastní nohy, dobře, když ne…..a sir John pokrčil rameny.
„Jsem již příliš starý a nechci zcela zničit život mladíka, který provedl jeden nerozvážný čin, i když to byla vražda mého jediného syna. Také jsem byl jako mladý muž velice divoký. Nechám to na božím soudu. A vy o tom dokud budu živ, neřeknete nikomu jediného slova!“
Otočil se a vzal do ruky bibli: „ Nyní přísahejte.“
Neměl jsem na výběr, nemohl jsem odmítnout tomu starému muži, položil jsem na ni tři prsty a přísahal.
………………………………………………………………………………..
Dnes již mohu o všem vyprávět, protože týden po těchto událostech starému siru Johnovi puklo srdce.