Posezení

Posezení

„Dobrý večer.“ vyměnili jsme si vše zdvořilé. Takto jsem si páteční večer nepředstavoval. Co jsem mu chtěl říct, věděl jsem. Co jsem ochoten říct nahlas, odhadoval jsem.

Po zdech rozvěšené diplomy jsem nepřečetl. Brýle už nemám, ten netvor mi je zničil. Na blízko však vidím dobře. Uši jsem nepřehlédl, ty byly zvláštní. Náhle jsem zpozorněl. Minuta soustředění dlouho netrvala. Měl vlídný pohled. Uvelebil jsem se v křesle a čekal co přijde.

Připravený zápisník s otevřeným perem, rozšířené zorničky, vibrující fousy, tikající levý koutek, ústa se pomalu rozevírají a přišlo neodvratitelné. „Co Vás trápí?“

Ten den jsem větší blbost nečekal. Byl jsem připraven na všechno, ale tak banální otázka mě dostala málem do kolen. Zachránil mě probíhající posed.

Souboj mezi ušima zatím neměl jasného vítěze. Trvalo mi nekonečných dvacet sedm sekund se rozhodnout, zda uprchnout nebo zůstat. Rozum a strach se spojili a vyhráli nad mým tělem. Tep skončil na sedm set šedesáti za minutu. Musel jsem to rozdýchat.

Rozmyslel jsem čím začít. Bylo toho tolik. První věc, co mě trápí, je nevyspání. Tolik strachu v noci, si nikdo fakt nezaslouží. Strašlivé zvuky byly na denním pořádku. Jít na záchod? Takový boj o vlastní život. Moji přátelé, moje milenka, moje rodina nevydrželi dlouho a uprchli z toho ohavného místa. Já to nedokázal.

Přesouvání předmětů není vtipná záležitost. Když prcháte do jediné bezpečné zóny, kam on nemůže. Jakákoli překážka podněcuje hlasité nadávky z mých úst. „Ta svině!“ To je běžný den. To je běžná rutina.

Myslím si, že i dům je proti mně. Ten netvor ho přemluvil. Jak to dokázal? Na to jsem nepřišel.

Vysypal jsem na něj tolik informací a on se jen usmíval. „Bylo toho málo?“ běžný text v hlavě. Snad je toto sezení o komunikaci. Jediné, co slyším, jsou má slova a zvuk skřípající pero. Co si píše, to netuším.

Trapnou chvíli prořízl pokývnutím hlavy a snad i mrknutím. „Sakra, co je to za doktora?“, „Používá nové metody?“ a „Kolik času uběhlo?“ poletovaly otázky v mé hlavě. „Co si dám k večeři?“ přišla poslední.

Ani skřípění rozvrzaného psacího nástroje už nebylo slyšet.

Pokrčil jsem rameny se zakručením v žaludku. Dal mu pár sekund, aby se zapojil. A začal vyprávět o mém spolubydlícím. S ním nikdy nevíte, co můžete jíst. Časem začal odhadovat dávky jedu a vše bylo nebezpečné. Pumpování žaludku není pro každého. Dnes už doma prakticky nejím. „Zkuste si to.“

Přemýšlím, zda jsem tu správně. Může mi tento tichý společník snad pomoct? „Kolik mě to bude stát?“ ten prokletý mozek. Vyvinul jsem tolik snahy o tuto schůzku. Bude k něčemu? Pomůže?

Přiznal jsem to. Závislost na tom krutém vztahu. „Co bych bez toho druhého dělal? Mělo by moje snažení vůbec cenu?“ vyhrkl jsem. Doktor se na mě podíval zvídavým pohledem. Snad chtěl naznačit, abych pokračoval.

Nedalo mi to a zmínil jsem se i o svém steroidy nabytém sousedovi. Vždy extravagantní oblečení s bodci. Při střetu našich pohledů skrz okno se mi ježili všechny chlupy. Horšího souseda nenajdeš. „Kolik strachu dokážu snést?“

Nebezpečí, které jsem viděl, ze všech stran jsem nedokázal přesvědčivě popsat. Doktorovi stále cuká koutek. Asi tik.

Ten druhý byl vynalézaví. Nejhorší byly pasti. Tam jde vždy o přežití. Rychlost a ostražitost dělá své. „Pokud si nedáte pozor, chodíte pak o berlích.“ Nechci domýšlet všechny černé scénáře, které se mohly stát.

„Soužití tak odlišných povah je experiment na dlouhou trať.“ Okomentoval moje strasti expert. Čekal jsem nějakou radu, reakci na má otřesná vyprávění. „Nejsi jediný.“ Upozorňuje mě vnitřní kamarád. Začnu poslouchat svoje hlasy, dostanu lepší rady. Taková blbost, návštěva odborníka. Je vůbec ku prospěchu? Tolik diplomů. Snad všechny byly pravé.

Nohy mi na pohovce zdřevěněly a nebyl tu hluk. Strach byl všudypřítomný, ale zde ubíral na síle. „Zkusím to s ním ještě?“ Kdyby mě předepsal prášky na spaní, bude to stačit. Musím to s ním ještě pár minut vydržet.

A proč bych neotrávil jídlo já? Vymámím od profesionála dobrý materiál a dávku snad spočítám. „Zabít netvora!“ šeptal jsem naštěstí bez otevřených úst. Tak dlouhá šikana nemůže existovat navěky. Jednou jí musím zarazit. Musí se to povést.

Začal jsem vyprávět o běžném úterý a doufal v urychlení času. Oklamat ho snad vyjde. Záludný plán byl vytvořen, už probíhal.

Bohužel. Úterkem jsem začínat neměl, nudil, vybrat čtvrtek byla lepší varianta.

Poklepal si na hodinky. A pokynul „Čas nám vypršel.“ Lékař? Vyděrač to je. Já na to „Cože? Tak brzo?“ Odpovědí bylo jen „Vše mám zapsáno. Sestra Vám vypíše další termín sezení. Nezapomeňte prosím do té doby zaplatit šek. Na shledanou.“

Ten zrádce! Takový podraz. „Předepíšete mi alespoň něco na spaní?“ „Ne. Ne při prvním sezením. Prosím.“ Ani se na mě nepodíval a pokynul rukou.

Dveře jsem se za sebou snažil zabouchnout, ale celkové vyčerpání udělalo své. Musel jsem zavírat na dvakrát. Jak trapné. Snad se pořád nedíval.

Hnusná sekretářka pěstovala pod nosem knírek. Obléci se neuměla. Administrativu bude muset umět perfektně. Napsala mi termín na další pátek. Týden o samotě s tím vražedně krutým stvořením. Snad se nestane něco neodvratitelného. A já nechám vydělat této ordinaci. Nevím, jak to přežiju, jak to vydržím.

Při odchodu na mě ta nestvůra volá. Otáčím se a vidím, co jsem zapomněl. Šek. Bez úhrady toho nesmyslu, se k práškům nedostanu. „Já blbec. Omlouvám se.“

Chůze ze schodů byla krkolomná. V mezipatře kontroluju, na jakou částku se mám připravit. Dvě stě dolarů není málo. Budu se držet plánu a musím zaplatit. Smrt zní v mé hlavě tak hlasitě, že snad hned zajdu do banky. Vedle částky ještě stálo moje jméno. Jerry