Tarzanovo poslední dobrodružství

Tarzan seděl před vchodem své haciendy v Tanganice a nebyl zrovna v té nejrůžovější náladě. Tropické lijáky mu přinesly revma a Tarzana bolela kolena, lopatky i zápěstí. Mazal si to odleželou šťávou z keře boa- boa, která o co měla slabší účinky, o to více byla cítit.
Byl sice ještě stále králem opic, ale ty se téměř všechny odstěhovaly do zoologických zahrad celého světa, odkud mu občas posílaly pestrobarevné pohledy. Viditelně si lebedily.
Byl rád, že je sám – ta poslední blondýnka, kterou zachránil, byla odbarvená a navíc se u něj brzy začala chovat majetnicky. Všude věšela záclonky, závěsy, dávala dečky, poličky, ohavné sošky slonů a podobně. Jinak trávila spoustu času nad tlustým katalogem, ze kterého neustále objednávala další a další věci, kterými pak plnila Tarzanovu domácnost. Tarzan nakonec musel dát do zástavy své rodné sídlo v Anglii.
Také ho neustále nutila, aby jí připravoval nová a nová exotická jídla. Zvěře už bylo málo a než se mu podařilo něco ulovit, byla to pořádná fuška. Když potom umyl a uklidil nádobí, musel se jí ještě dlouho věnovat v ložnici, takže na konci druhého týdne byl u konce svých sil a na pokraji hysterie. Pokusil se jí zbavit tím, že ji poslal na výlet se dvěma urostlými goriláky, ale ti se vrátili už třetí den strašlivě zdevastovaní, s potrhanými kožichy a podivně zastřeným pohledem. Blondýna vesele žvatlala, patlala si na nehty další mohutný nános barvy a opravovala make-up. Opičáci se Tarzana stranili, na jeho otázky odpovídali vyhýbavě a odváděli téma hovoru jinam. Tarzan z nich podrobnosti musel těžce páčit. Teprve když se v blízkosti jeho domu vyskytla rota speciálně vycvičených sapérů, proběhlo předání dámy bez problémů a Tarzan se mohl věnovat odpočinku a svým trudným myšlenkám, že dnes už to není to, co to bývalo za starých dobrých časů.
I ztracené království Opar už bylo objeveno a nyní se tam rojila jedna archeologická výprava za druhou a vylupovala ho mnohem systematičtěji, nežli by to dokázal Tarzan. Královna La se odstěhovala a podle poslední zprávy dělala v nějakém nočním podniku v Káhiře. Její poddaní se rozprchli po celém světě a Tarzan o nich nevěděl nic konkrétního, jen jakési fámy, že pracují v nějaké americké show.

Dnes však opět zazněly bubny po pralese, zesílené 100watovými Marshally. Ti blbci do toho mlátili už od večera a Tarzan tvrdil, že nezamhouřil oko. Ve skutečnosti chrápal tak silně, až se plašily antilopy a na blízké řece se krokodýli začali připravovat na emigraci v domnění, že se blíží pokrok.
Tarzan zašel dovnitř haciendy, vyndal ze skříně kufr, otevřel ho a vytáhl dekodér. Hodnou chvíli se s ním pachtil a funěl, protože to byl pravěká Enigma a vážila skoro metrák. Teprve pak si uvědomil, že tenhle kód se nepoužívá přinejmenším deset let. Ve vzteku do stroje praštil, natloukl si klouby, neboť zapomněl, že je to stará kovářská práce. Dekodér, který předtím jen vratce balancoval na stole, ztratil i zbytek své stability, poroučel se k zemi, kde s vypočítanou zlomyslností zasáhl Tarzanův palec.
Teprve poté, co si Tarzan obložil zhmožděný palec ledem, mohl se soustředit na vysílanou zprávu. Bylo to jasné! Bubny hlásily nebezpečí a on se mu musí postavit čelem. Očekává se od něj vrcholná odvaha a on musí očekávání splnit- jinak by se sám na sebe nemohl podívat do zrcadla.

Tarzan se zamyslel, i když mu to dělalo problémy. Když konečně ten dlouhý a pro něj náročný proces dokončil, slez trochu níž. Silná větev, která se pod ním dříve ani nepohnula, se nyní chvěla jako proutek. „Už ani větve nejsou to co kdysi,“ posteskl si smutně, zapomínaje, že má o dobrých dvacet kilo víc než dřív. Neuvědomil si to ani později, kdy od vibrující větve odvázal silnou a solidně se tvářící liánu, kterou v dávných dobách používal pro rychlejší přesun. Pevně ji uchopil, nadechl se a vyrazil ze sebe vítězný pokřik krále džungle. Veškeré ptactvo se rozlétlo na všechny strany, aby zvěstovalo všem obyvatelům: „Uteč, kdo můžeš! Ten starej blb už je zase v akci!“
Náhle se zastavili – to když se Tarzanův hlas, který právě spěl k svému vrcholu, zlomil a změnil se v táhlé zaúpění, zakončené místo vykřičníku temným žbluňknutím. Ptáci se vrátili, aby viděli Tarzana, jak trčí po pás zabodnut v malém jezírku. V ruce dosud třímal zbytek liány a hleděl z očí do očí příšerně naštvanému nosorožci.
Tarzan se ho snažil zhypnotizovat, ale nosorožec nereagoval a vzápětí předvedl, k čemu je možné použít jeho roh. Na další projevy lásky Tarzan nečekal a překonal všechny rekordy v běhu po hladině.
Po delší době dorazil do vesnice. Kostrč ho ještě bolela a tak první domorodec, který ho spatřil, ihned běžel pro medicinmana, protože z jeho pohybů usoudil, že se jedná o záchvat padoucnice nebo vztekliny. Agilní náčelníkův syn, který podlehl stejnému optickému klamu, se rozhodl dát mu preventivně dřevěnou narkózu. Přiblížil se k němu s obrovským kyjem a rozmáchl se. Tarzan však v kritickém okamžiku šlápl bolavým palcem na kamínek a trhl sebou. Mladík, který do rozmachu vložil celou svojí sílu, neudržel rovnováhu a přepadl vpřed. Ve snaze neupadnout, pustil kyj, a drapsnul Tarzana za krk. Ten vypískl jako poplašená myška a o chvíli později se už oba společně váleli v ohništi. Všichni se k nim vrhli, začali hasit a tak konec scény byl zahalen do milosrdné mlhy.
Teprve po několika dnech byl hrdina natolik provozuschopný, že mohl vyslechnout novinky.
Archeologickou skupinu ve městě Opar přepadla banda o síle pěti mužů. Rychlopalné pušky v rukou, obtěžkáni nábojovými pásy, kapsy plné granátů. Převzali značnou část nálezů a návdavkem si sebou nerozvážně vzali jako rukojmí i B. B. Robertsovou.
Tarzan po víceméně klidné cestě dorazil do Oparu, kde nenašel nic, ale říkal si, že i nic je koneckonců také stopa, protože svědčí o tom, že pachatelé byli pořádní lidé a dokonale po sobě uklidili. Vedla odsud jediná cesta, ve které byly vytlačeny čerstvé otisky pásů a Tarzan se po ní vydal. Asi po hodině chůze se dostal do blízkosti stanového tábora. Opatrně se blížil hustým porostem. Když uslyšel zoufalé výkřiky, řekl si: „Ha, přicházím as v pravý čas!“
Už se chystal vystoupit na mýtinu, když tu obrovitý chlap rozrazil vchod největšího ze stanů a vyklopýtal ven. Tarzan se zarazil, neboť další postava, která se objevila v šeru stanu, mu byla zlověstně známá. Obr sebou plácnul na zem rovnou před Tarzana a on na jeho zádech uviděl příšerné škrábance. I ty mu byly bolestně povědomé. Naskočila mu husí kůže, ale když uslyšel ječivý diskont vypočítaný na daleký donos: „Miláčkůůůů! Kde jsi, ta můj huňatej medvídku? Vylez ty zmetku a ukaž se svý malý berušce, nebo ti budu muset zlomit i druhou ruku! Hůů..ůůů...ůůů!!!“, neváhal už ani vteřinu. Byl si jist- blondýna Lilian je tady a vrací se k němu! Chtěl utýct, ale obr ho drpasnul za nohu, držel se ho jako klíště a štkal: „Zachraňte mě, prosím!“
Tarzan měl nohu v jeho rukou sevřenou jako v železech a marně se zmítal ve snaze se osvobodit. Byla to chyba, protože tak na sebe upozornil. Lilian se bleskově zorientovala a vyrazila. Uviděla Tarzana a vítězně zaječela: „Tos ty. Počkej! To kvůli tobě jsem se přifařila pod falešným jménem k téhle výpravě a nechala se unést. Můj hrdino! Neodcházej!“
To už se Tarzan s vypětím sil osvobodil s obrova sevření a prchal pryč. Lilian na svých jehlových podpatcích běžela za ním a volala: „Miláčkůůůů! Počkéééj!“
…………………………………………………………………………