Tohle není moje starost

Tohle není moje starost

Moje rodina nebyla až do nedávna ničím zajímavá. Patřím do ní já, mladší sestra Alessandra, máma a táta. Obyčejní obyvatelé Neapole. Dokud ovšem šestého června dva tisíce dvacet tři nezačaly spekulace…

„Mami,“ řekl jsem na začátku prázdnin. „Můžu si jít hrát s Giuseppem?“

Giuseppe Rossi je můj kamarád ze sousedství, stejný desetiletý kluk jako já. Bydlí jen s otcem. Nemá mamku, protože umřela při porodu jeho mladšího bratra. Ten taky nepřežil. „Cože… no, jo, Frederico, ale buď v šest hodin doma,“ přikáže máma roztržitě, jelikož jsem ji zrovna vytrhl ze čtení. „Díky!“ vykřiknu nadšeně a užuž se hrnu ke dveřím, abych neztratil ani minutu.

O chvíli později klepu Giuseppemu na dveře. Má moc pěkný dům. Je z něj výhled na moře, okenice mají veselou zelenou barvu a střecha je jasně červená. Rodičům se zdá (ten dům) trochu neudržovaný. Nevím, co to znamená, asi něco ošklivého, protože jestli ano, tak to není pravda.

Ve dveřích se objevila hlava pana Rossiho. Nemám ho rád, protože je tlustý, červený v obličeji a křičí. Jako třeba teď. „Co tu děláš?! Vypadni, ty harante jeden!“ zanadavá. Aby dodal důraz svým slovům, mrskne po mně láhví od piva. „Jdu… jdu za Giuseppem,“ vykoktám vystrašeně. Vzápětí se otočím a začnu upalovat od pana Rossiho. „Mazej, parchante!“ zařve za mnou ještě.

Běžím opravdu pomalu. Dostal jsem se sotva za roh domku, z dohledu pana Rossiho. Utíkat nemá cenu, proto se skrčím za dva sudy stojící před malým, zaprášeným oknem a čekám asi půl hodiny. Giuseppeho otec však nepřichází.

Když jsem se rozhodl, že je to vzduch čistý, vyruší mě zaklepání na okno. Ťuk ťuk. Nereaguji. Strach mě doslova paralyzoval. Klepe na to okno pan Rossi? Potom se to ozve naléhavěji. Ťuk! Ťuk!

Já přece nemám strach. Kluci se ničeho nebojí. „Frederico, pomoc!“ zašeptá někdo tiše přes otevřené okno. Giuseppe! „Jsem tady!“ odpovím roztřeseně. „Pomoc! Táta mě tu zavřel! Jsem tu tři dny bez jídla a pití. Nechce mě pustit,“ zavzlyká Giuseppe. „Neboj, běžím pro rodiče. Za chvíli budu zpátky,“ zašeptám jeho ruce, protože je to jediná část jeho těla, kterou vidím.

„Mami, tati, Giuseppe potřebuje zachránit! Mami? Tati? Alessandro?“ zaječím vyděšeně, když nikdo neodpoví. Co kdyby je chytil pan Rossi? „Nech toho, Frederico. Teď nemáme čas na tvoje hloupé hry,“ prohlásí táta rezolutně. Všimnu si jeho snahy o schování dopisu s nápisem: OD VĚŘITELE. „Já nelžu! Tohle není hra! Giuseppe je v nebezpečí!“ přesvědčuju marně rodiče. „Je tři dny zavřený bez jídla a vody,“ hlesnu smutně. „Hele, jestli Giuseppe dostal nějaký trest, tak to není moje starost. Víš přece, že letos propadl z matematiky,“ řekne mamka vyhýbavě. „Není moje věc, jak vychovává pan Rossi svého syna.“ „Ale…“ „Tak dost!“ vloží se do toho táta. „Bež k sobě do pokoje a už ani slovo! Máš zaracha.“

Poslechl jsem ho. Bál jsem se táty i pana Rossiho, takže se mi nechtělo riskovat. Proto jsem zalezl do postele.

*

Usnout se mi podaří až nad ránem, ale po chvíli mě vzbudí zvonek. Zmateně se posadím. Kdo může něco chtít tak brzo ráno? Leda že by se stalo něco vážného. „Dobrý den. Jmenuji se Andrea Ricci. Pracuji jako policista a rád bych vyslechl vašeho syna, pane.“ „Jistě, není problém. Jenom bych se rád zeptal, o co se jedná?“ „O včerejší vraždu Giuseppeho Rossiho.“

*

Mluvila se mnou policie. Došli k závěru, že můj kamarád zemřel na dehydrataci, i když se jeho smrti dalo předejít. Giuseppe byl mrtvý, jeho otec zatčený. Klepy o naší rodině postupně utichaly a my se vraceli k normálnímu životu.

Normálnímu? Jedna věc se však změnila. Od šestého června slýchávám pravidelně v jednu hodinu ráno klepání na okno…