Potíže s domorodci 3

Problémy s domorodci – II.
Příliš velký zájem.

„Ano pane, přejete si?“
Tedy toho šílence, který prosadil, aby roboti měli lidské parametry i tvář, bych chtěl mít alespoň pět minut pro sebe. Zrovinka tak bych nejraději vyrazil mozek z hlavy každýmu, kdo by mi tvrdil, že roboti nejsou náladový.
Ten můj uměl třeba lhostejnou přezíravost, nebo přezíravou lhostejnost. Kreace, kterou právě teď vytvářel, byla někde uprostřed.
Já vím, řeknete si, že jsem pošuk, ale zkuste si vlézt do škatule, která je řídícím centrem, kde zároveň bydlíte i spíte a uvidíte, co to s vámi udělá. Už jen ten pocit, že vás od vesmíru dělí jen malá šlupička pláště, stejně jako vědomí, že za zadkem máte vagón antihmoty, většině stačí. Vsadím se, že už za týden si poslintáte rukáv a nehtama budete loupat lak ze stěny.
Po právu namítnete, že mě nikdo nenutil do týhle konzervy lízt, ale tohle je prostě stokrát lepší, než to co by mě čekalo na Zemi.
No dobře, přiznám se, pokusil jsem se deponovat šek na kterým byl šéfův podpis poněkud nepoveden. Brzy potom jsem si uvědomil, že kosmické lety byly mým životním snem a jedinou mojí tužbou, a otiskem ruky jsem parafoval doživotní smlouvu právě v momentě, kdy mi už federální policie dýchala na záda.
Od té doby dělám cesťáka pro Galaktickou obchodní na celý úvazek. Problémy, které přitom má člověk sám se sebou, nejsou nejhorší, můžete si koneckonců zalézt někam do koutka a tam si nafackovat, stejně jako diskusi s robotem lze ukončit kladivem, ale v domorodcích musí člověk ctít budoucí možné zákazníky a nechat si od nich ledacos líbit. Kšeft je totiž posvátná věc.
………………………………………………………………………

První velký obchod, který se mi podařilo udělat, byl v souhvězdí Jižního kříže. Našel jsem tam civilizaci inteligentních hlavonožců. Čtyři chapadla používali k chůzi, dvě měli místo rukou a posledním párem se domlouvali. Ten se nadřel nejvíc.
Sedl jsem si na břeh, počkal až jich tak dvanáct vylezlo na břeh a zkusil to nejdřív s pískacíma kachničkama. Neprojevili zájem a tak jsem vytáhl skleněný koule, ve kterých stojí sněhulák a průběžně tam sněží. Zase nic. Pak jsem to zkusil s domečkem na předpovídání počasí s vestavěným teploměrem, ale ani to nezabralo.
Hlavonožci převzali iniciativu, vrhli se můj kufr a všechno z něj vyházeli. Vypadalo to špatně. Malý mocca šálek z průhledného porcelánu to odnesl jako první, památeční popelníček s nápisem „Pozdrav ze Země“ byl na tisíc kousků a zaručeně ručně vyřezávaná kulička a v té jiná menší a v té ještě jedna menší, tak ta se rozpadla.
Nakonec až docela zespod ode dna vyhrábli dětské hodinky z umělé hmoty, za dva hvězdnany a jejich čtyři vodnaté oči velikosti talířů se rozsvítily nadšením. Než jsem jim vysvětlil co za to, předvedl jsem sice pantomimu zkombinovanou s gymnastickou sestavou hodnou mistra světa, ale stálo to zato.
Jednu perlu za jedny hodinky, tak zněla naše dohoda. Nacpal jsem to vyházené zboží zpátky do kufru a metelil si to do člunu k teleportu, abych mu pln nadšení sdělil svou objednávku. Prvních sto kusů ovšem nemohlo uspokojit poptávku a tak jsem na otočku odnesl perly a dotáhl další várku.
Z vody vylézali další a další hlavonožci, skládali perly do písku a navlékali si hodinky na všechny svoje chapadla. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se vrátil k teleportu a v něm nebylo nic. Pak jsem si všimnul kontrolky komunikátoru. Poblikávala snaživě a naléhavě. Cvrnkul jsem do vypínače, obrazovka se rozžehla a na ní se objevil šéf. Sotva mě uviděl, začal řvát tak, že jeho zuby skoro lemovaly okraj obrazovky: „Ty blbe, ty...!“
Došla mu slovní zásoba i dech. „Perly, ty perly!“ to už jen chrčel.
Zíral jsem na něj a kdesi hluboko uvnitř mi zrálo temné podezření. Pomalinku rostlo, sílilo, až posléze proniklo i k mému vědomí: „Něco není v pořádku?“
Místo odpovědi se šéf zhroutil do křesla s pěnou u úst a dvě blond robosekretářky se k němu vrhly a začaly o něj pečovat. Čekal jsem, až se zmátoří, ale i přesto, že okolo něj jen kmitaly, tak to trvalo dost dlouho.
Mezitím se ozvalo ne zrovna jemné zaťukání na vchod. Venku se tísnil dav domorodců, kteří oproti svému zvyku máchali šesti končetinami. Asi byli rozčileni. Než jsem jim alespoň částečně vysvětlil, že se vyskytl malý technický problém, bolely mě ruce, jako bych pletl svetr s dlouhým rukávem. Impozantní hromada perel hovořila řečí jasnou a výmluvnou o jejich požadavcích. Když se mi povedlo je alespoň trochu uklidnit, patřil můj první pohled obrazovce.
Šéf zatím pod dohledem přivolaného lékaře ztratil svou namodralou barvu a sotva mě uviděl, zachroptěl: „Ty perly nejsou kvalitní.“
„Éééééé?“ snažil jsem se udržet konverzaci na úrovni.
„ Jsou šišaté a fádní mají šedou barvu.“
„...“ reagoval jsem inteligentně.
Další naléhavé zabušení zvenčí mě navzdory tropickému klimatu proměnilo v rampouch. Šéf byl zatím odstraněn na JIP a jeho místo zaujal zástupce.
Bušení tak zintenzivnilo, že se celý přistávací modul pod těmi údery otřásal, jak člun v bouři.
„Asi budu blinkat.“ prohlásil jsem. Nato zástupce zborceného potem odnesli na stejné oddělení, kde už ležel jeho nadřízený.
Na místo k obrazovce zasedl nejmladší asistent, který měl ty nejčerstvější informace: „Rozbor ukázal, že ty perly samozřejmě nejsou kvalitní, nicméně jejich cena stále několikanásobně převyšuje ten cajk cos jim prodal, což si můj bývalý šéf a jeho bývalý zástupce neověřili. Uvolňuji další várku pro teleport.“
Vyčkal jsem několik nekonečných vteřin, popadl další hodinky a vyrazil ven.
Tam už bylo poněkud dusno. Někteří domorodci drželi v chapadlech kameny a pomačkaný plášť lodi svědčil o tom, k jakému účelu byly použity. Viděli jste už někdy naštvanou chobotnici? Né? Tak to si tedy nepřejte.
Situace se změnila, když jsem se vytasil se svým nákladem. V tu ránu jsem byl hrdina dne a trvalo by ještě hodně dlouho než by se místní trh nasytil. Bohužel jsem byl narychlo odvolán a cestou jsem ztroskotal na Zelené planetě. Tam vám bylo všechno zelený... obloha, příroda, ženský, pivo. Vůbec nechápu, jak jsem tam mohl těch šest let vydržet a nezbláznit se.
A pane doktore, nemohl byste mi alespoň trošičku povolit tu svěrací kazajku?“