Transmutace 3

Když jsem se druhý den probudil, měl jsem vlasy až na ramena a plnovous. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a vůbec jsem se nepoznával. Viděl jsem cizího poustevníka, který se rozhodl, že se místo pokání nebude holit a stříhat. Obzvláště nepříjemné byly ty vousy. Šimraly a škrábaly a vůbec jsem si neodvedl představit, jak skrz tu houštinu dostanu do úst jídlo.
Andrew chodil zamyšleně kolem mě, ale pak vzal nůžky a pravil, že mě trochu upraví. Neměl v tom žádnou praxi a tak jsem vypadal, jako starý vypelichaný kocour, který prožil řadu bitev.
Cvaknul zámek a vešla Apolenka. Udiveně přelétla uklizené stoly, kde stály kádinky ve vyrovnaných řadách jako královští gardisté. Pak zakotvila na mě a v očích ji zase zaplály ohýnky. Byla nádherná!
Koutky úst ji zacukaly, ale ovládla se a nerozesmála se: „Kdopak ti udělal ten krásný zástřih fešáku?“
„Děda.“ řekl jsem smutně, vědom si toho, jak hrůzně vypadám.
„Sedni si!“ zavelela.
Než jsem se nadál, už mi kolem uší cvakaly nůžky a ona se rozpovídala: „Dnes ráno přijel rychlý posel z královského paláce. Starý Badwood je po smrti.“
Cuklo to se mnou tak, že mi málem ustřihla ucho. Nicméně jsem si hned uvědomil, že se to dalo čekat.
„No, co je? Necukej sebou! Ty jsi to nevěděl? Vždyť už je toho plné město.“
Apolenka byla zakrátko hotová a podala mi zrcátko. Odvedla výbornou práci! Vypadal jsem teď s umně přistřiženým knírem jako nějaký caballero z jižních zemí, který na divadle vždy kuje pikle.
„Prý se strašně přejedl a udělalo se mu zle. Lékaři mu sice dali dávidlo, ale už bylo pozdě.“
„Dávidlo se musí dávat jen v malých přesně stanovených dávkách,“ vmísil se do toho Andrew, „je-li příliš silné, vyvolá prudkou reakci a nestrávené kousky ucpou hrtan.“
Nelíbila se mi představa, že o takových věcech mluví před mladou dívkou. Ale Apolence to zřejmě nevadilo, asi byla z častých návštěv dědečkovy laboratoře uvyklá na ledacos.
Stranou jsem Andrewovi navrhnul, že se půjdeme projít, abych si mohl udělat obhlídku Eaarmova domu.
Ačkoliv nejsem žádný střízlík, tyčil se vedle mě jako maják na Rhodosu. Apolenka se k nám vnutila s tím, že musí ještě něco koupit na tržišti. Nabídl jsem jí tedy galantně rámě a vyšli jsme.
Proplétali jsme se úzkými uličkami a pak se náhle proti nám otevřelo široké náměstí.
Přesně v tom okamžiku se proti nám jakoby odnikud zhmotnila obrovitá postava Samuelsona.
Moje tělo sebou při jeho spatření pudově škublo, jak jsem v prvním okamžiku propadl panice. Měl jsem pocit, že jsem právě spolkl obrovskou ropuchu. Nicméně jsem si hned uvědomil, jak hodně se díky Adrewovi moje podoba změnila a žába v hrdle se mi jako zázrakem rozpustila. A opravdu. Samuelson se na mě podíval krátce naprosto lhostejným pohledem, odvrátil se do davu a prohlížel si další lidi. Pak prošel kolem nás a minul mě bez dalšího povšimnutí.
„Ty máš něco se Samuelsonem?“ špitla mi Apolenka do ucha, „jestli jo, tak je mi tě předem líto, protože jestli tě dostane do pazourů, udělá z tebe prejt!“
Nahlas se rozloučila s dědou, pustila se mě a zmizela v davu.
Zůstal jsem tam stát s rozetřeseným žaludkem z toho setkání i z jejích varovných slov. Moje bezstarostnost, s kterou jsem vstupoval do města, byla už dávno ta tam.
Pokračovali jsme v cestě. Když jsem uviděl Eaarmův dům, pomyslel jsem si, že při mé smůle, která se na mě lepí, jsem mohl něco podobného čekat.
Dům přestavěný z části starých hradeb vypadal hodně nedobytně. No jo, uvědomil jsem si, vždyť hradby jsou dělány proto, aby byly nedobytné, co jsem si představoval jiného?
Samotná věž vystupovala ze zdi na úrovni prvního patra a na první pohled se zdálo, že nebude možné se do ní dostat. Navíc stál dům zcela odloučeně, což byla další nevýhoda. Jak jsme ho obcházeli, jevilo se mi to ve stále černějších barvách. Až téměř na druhém konci jsem viděl něco, co mi vrátilo naději: Část hradebního ochozu tu byla zachována a přebudována v jakýsi balkon.
Obrátil jsem se k Andrewovi: „Máte nějaké peníze?“
Vyjeveně na mě zíral a pak nechápavě přisvědčil: „Jo, něco tu mám.“
„Tak jdeme,“ a vyrazil jsem zpět na náměstí.
„Ty už víš, jak se dostat dovnitř?“ ptal se mě dychtivě.
„Možná,“ odpověděl jsem neurčitě.
Víš, jasně, že víš!“ a v očích se mu radostně blýskalo.
Nejdřív jsem zašel k provazníkovi. Vybral jsem si pečlivě tenké, ale pevné lanko. Pak jsem zamířil ke kováři, kde jsem koupil tři železné tyče. Alchymista mě sledoval s udiveným výrazem, ale neřekl nic.
Vrátili jsme se zpět.
„Buďte tak hodný, a rozdmýchejte pořádně ten oheň.“
Byla to dobrá výheň! Netrvalo to dlouho a plamen měl tu správnou barvu. Vybral jsem si z police ten největší tlouk a tyče jsem nejprve ohnul, pak jsem na koncích vykoval špičky a nakonec jsem je skul dohromady. Kovář s pořádným kladivem by to dokázal jistě o mnoho lépe, ale i takhle mě výsledek uspokojil. Potom jsem se věnoval provazu. Zhruba po třech stopách jsem na něm začal vázat uzle. Samozřejmě, že dělat je běžným způsobem na lanu, které má přes třicet stop není možné. Dělá se to tak, že se uzel do něj vplete.
Práci jsem zakončil tím, že jsem konec uvázal pevně kotvici a zbytek pečlivě smotal.
Jak jsem pokračoval, objevil se na jeho tváři polekaný výraz: „Ty tam chceš vylézt?“
„Jo.“
„Ale jak se tam dostanu já?“
„Budete to muset nechat na mě. Jak ta kniha vůbec vypadá?“
Viditelně ho to zaskočilo: „Nó, jsou to volné listy,“ začal trochu neochotně, „svázané v černých deskách zdobených stříbrnými hvězdami.“
Jeho váhání mi v hlavě spustilo poplašné zvonečky, jenže jsem v té chvíli nemohl dělat nic jiného, než si to ve své paměti poznamenat, čekat a nechat to tam na jindy.
Abych si ukrátil čas, připravil jsem si pár věcí, které by se mi mohly případně hodit a pokračoval jsem v úklidu až do úplné tmy.
Byla jasná teplá noc. Raději bych, aby bylo víc zataženo. Takové počasí neláká k tomu, aby se někdo procházel venku.
Přes ramena jsem měl přehozen Andrewův plášť, pod kterým jsem v torně ukrýval své zlodějské nářadíčko, ale i své nedostatečné oblečení. Abych se mohl pohybovat co nejlépe, měl jsem totiž na sobě jen krátkou košili a těsné kalhoty pod kolena.
Ulice byly tiché a temné, jen na náměstí pronikal svit Měsíce, který se skvěl na obloze v celé své kráse.
Eaarmův dům vypadal jako podivná neforemná homole. Věž se z ní tyčila jako temný ďáblův prst hrozící obloze.
Už jsme byli téměř na místě, když se ozval dupot noční hlídky. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že jsou hloupí, až teprve později jsem pochopil, že dělají tak velký hluk úmyslně, aby se zloději a vrazi mohli včas odsunout a oni, aby neměli žádné problémy.
Ukryli jsme se do výklenku a deset zbrojnošů s důstojníkem v čele vzápětí přepochodovalo kolem nás.
Vrátili jsme se k domu.
Shodil jsem plášť. Sundal jsem z ramene stočené lano, potěžkal jsem kotvu, a odhadl, kolik lana budu muset odvinout. V tom mě Andrew položil ruku na rameno: „Slib mi něco!“
Sakra, co mi může v takové chvíli chtít? myslil jsem si, ale když jsem se k němu otočil a viděl jeho mrtvolně bledou tvář, pochopil jsem, že je to vážné: „No?“
„Prosím, nedívej se do té knihy!“ tón jeho hlasu byl naléhavý.
„Zkusím to,“ slíbil jsem, ale hned jsem věděl, že to nesplním a jakmile budu mít knihu v ruce, nakouknu do ní.
Odstoupil. Asi si uvědomil, že víc ze mě nevymámí. Roztočil jsem kotvu a hodil. Cinklo to kdesi nahoře o kameny, ale vzápětí kotva padala dolů. Jen tak tak jsem stačil uhnout! Teprve na druhý pokus se zaklesla. Zatahal jsem za lanko, abych se ujistil, že je zaseknuta pevně, plivl si do dlaně a začal šplhat vzhůru do neznáma.
Když jsem se přehoupl přes hradbu, měl jsem toho tak akorát. Dávám přednost pouličnímu kapsářství, před tímto způsobem obživy, který je na můj vkus přeci jen náročnější.
Lano jsem vytáhl nahoru. Smotal jsem ho a uklidil do kouta a mezitím jsem se rozhodoval, kam se vydám. Představil jsem si v duchu, jak jsou asi místnosti rozmístněny a vydal jsem se doleva.
Dveře byly zavřeny, ale pro mě to nebyla překážka. Z torny na boku jsem vytáhl osvědčený šperhák a vzápětí zámek klapl. Vešel jsem dovnitř a zůstal stát, aby si moje oči zvykly na tmu. Dlouhá neosvětlená chodba vedla kamsi do útrob domu. Sunul jsem se podél stěny jako krab a dlaždice mě studily do bosých chodidel.
Dotápal jsem na konec, další dveře byly otevřené. Místnost, do které jsem vstoupil , byla téměř kruhová. Světlo Měsíce sem vnikalo velkým oknem a tak jsem viděl kolem stěn regály plné knih až ke stropu. Kdybych měl hledat tady, trvalo by mi to celé týdny!
Ale Andrew říkal, že ta kniha bude nahoře v pracovně.
Mezi dvěma skříněmi se tísnila úzká dvířka. Byla zamčená a tak opět zapracoval můj šperhák. Za nimi bylo točité schodiště vedoucí kamsi vzhůru. Stoupal jsem a s napětím poslouchal každé vrznutí starého dřeva. V té tmě a tichu, jsem měl pocit, že to musí být slyšet na druhý konec města. Konečně se přede mnou otevřela další místnost. Byla zařízena podobně jako Anrewova laboratoř. I tady byla velká tavící pec a kolem se povalovalo všelijaké chemické harampádí.
Oheň i světlo Měsíce zvenčí osvětlovalo vše dobře a tak jsem knihu uviděl ihned. Ležela na jakémsi pultíku proti mně. Velké stříbrné hvězdy jakoby z černých desek přímo zářily.
Popadl jsem jí a náhodně otevřel. V matném světle jsem uviděl jen nějaké podivné klikyháky a kroutící se písmena. Nepřipomínalo mi to nic, co bych dřív viděl a už vůbec nevysvětlovalo Andrewovy obavy. Zavřel jsem ji, ovázal kolem ní motouz, pověsil si ji na krk a udělal krok zpět. Právě v tom okamžiku to udělalo „KLAP“ a mé nohy se ocitly v sevření pasti, jejíž kovové hroty se mi zabodly do masa.
V prvním okamžiku jsem propadl zmatku a pokusil se ramena otevřít rukama. Bylo to beznadějné!
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Z torny jsem vyndal malé esovité páčidlo. Podařilo se mi vrazit jej mezi čelisti a pomalu, kousek po kousku, rozvírat. Konečně jsem mohl vyndat nejdřív jednu nohu a vzápětí i druhou.
Z lýtek mi sice crčela krev, ale byl jsem volný a to mi trochu zvedlo náladu.
Byl jsem naštvaný sám na sebe: Snadnost, s kterou jsem se dostal ke knize, mě zbavila vší opatrnosti.
Roztrhl jsem košili a nohy si trochu ovázal. Každý krok po schodech se pro mě změnil v mučírnu. Ze ztráty krve se mi trochu točila hlava a bál jsem se, že uklouznu po vlastní krvi.
Už jsem byl téměř dole, když mě nohy zradily a já se zhroutil do knihovny.