Transmutace V.

Kapitola V. Potravou

Ačkoliv jsem městský člověk, tentokrát jsem byl rád, že mám černé městské hradby za zády a před sebou zeleň polí a lesů.
Hned při první příležitosti jsem u malého potůčku uhnul z cesty do lesa a vydal se proti proudu po téměř neznatelné pěšince.
Po chvilce chůze jsem se dostal na malý palouk. Plácnul jsem sebou do trávy a odpočíval. Těch několik posledních dnů bylo pravdu hektických!
„Musím být stále ještě neviditelný?“ ozval se hluboký hlas mého podivného syna. Úplně jsem na něj zapomněl!
„Ne, teď, ne.“
Začal se zhmotňovat. Nejprve to byl jen slabý šedivý obrys, který postupně houstl. Nicméně nebyl tak velký a hutný, jako když se materializoval poprvé.
„Odpusť, ale kouzlo, které mě stvořilo slábne,“ omlouval se.
Bylo mi ho líto: „Můžu ti nějak pomoct?“
„Jsem vytvořen z tvé podstaty, potřebuji tvou krev.“
„Tak dobrá.“ Strhl jsem si strup na nezahojené ráně na noze. Představoval jsem si, že mu bude stačit pár kapek krve, ale on se přisál k rance a jeho ostré zuby ji rozšířily a on dychtivě sál a sál.
Z toho rychlého úbytku krve se mi zatočila hlava, až jsem nakonec omdlel. Když jsem se probral, cítil jsem se slabý a pořád mi bylo na zvracení. Dovlekl jsem se k potůčku, abych se trochu svlažil. Čistá ledová voda mě občerstvila a cítil jsem se mnohem lépe, ale kolik takových krmení svého syna vydržím?
Na druhou stranu by bylo škoda, nevyužít jeho vlastností. Razance s jakou tomu starému dědkovi Eaarmovi nakopal, na mě udělala dojem. Jen co jsem se trochu vzpamatoval, najedl jsem se, lehl si pod mohutný smrk, zavřel oči a začal střádat plány.
Největším nebezpečím pro mě jistě je mladý lord Henry. Vím o té jeho komedii ve které jsem byl přinucen hrát, a on jistě nebude váhat se mě s pomocí svého sluhy zbavit. Dalším nepřítelem je Eaarm, Byl jsem nedobrovolnou součástí jeho černomagického rituálu a teď, když se grimoár u Andrewa nenašel, jistě věří tomu, že ho mám pořád ještě u sebe. Mám tedy dost důvodů snažit se být od tohohle města co nejdál, ale na druhou stranu, kdyby se mi podařilo odstranit i Samuelsona, mohl bych využít své podoby s Henrym a užívat si bohatství a pohodlí. Už žádné spaní po stájích, jeskyních, ale v pohodlné posteli pod duchnou a plný stůl, to byla příliš lákavá představa. Snil jsem si o tom tak dlouho až se mi zavřely oči a já usnul.
Probudil mě večerní chlad. Vedle mě se tiše tyčil můj podivný syn.
„Jsi v pořádku můj otče?“ zaduněl.
„Jo, docela ano.“
„Už nikdy nebudu chtít tvou krev,“ oznámil mi.
„Jenže to ty zemřeš.“
„Ano, ale jsem zrozen z kouzel, a můj konec není spojen s bolestí, tak jako by byl tvůj. Vyčetl jsem z tvé mysli, že jsi mne nezplodil dobrovolně, byls k tomu přinucen, nejsi mi ničím zavázán.“
„Když čteš v mé mysli, tak taky víš, že jsem o něčem takovém vůbec neuvažoval.“
„Jsi šlechetný, ale cítil jsem tvou bolest a slabost. Již nikdy více, jsem již rozhodnut.“
Znělo to jednoznačně, takže jsem nic nenamítal, ale pochyby zůstaly, vždyť tahle bytost se ke mně chovala lépe než většina lidí.
„Jak dlouho budeš ještě žít?“
„Ne více než dva západy slunce.“
To dalo mým myšlenkám nový popud. Jestli chci něco podniknout ve věci lorda Henryho, musím to udělat co nejdříve.
Za pomocí ocílky jsem rozdělal oheň, ale teď, když jsem měl spát, zíral jsem místo toho do ohně a přemítal o tom všem až téměř do rozednění.

Kapitola VI. Miláčkem štěstěny.

Andrwvův lektvar stále ještě působil a já měl na tváři opět vousy připomínající husté roští. Ve městě mě tedy nikdo nemůže poznat.
Vydal jsem se na výzvědy a svého syna jsem zanechal v lese.
Stráže u brány nebyly a to bylo nezvyklé. Přimělo mě to k opatrnosti a tak jsem jen pomalu procházel ulicemi, které byly zcela prázdné, což bylo také dosti podivné.
Ale jak jsem se blížil k náměstí, potkával jsem jich stále víc a víc, všichni mířili jedním směrem.
Konečně jsem se vymotal ze spleti uliček. Na velkém prostranství byla hlava na hlavě. Zamíchal jsem se do davu a zkoušel zachytit, co se to tady děje.
Někdo mi lehce položil ruku na rameno.
Nevím, jestli jsem vylétl do vzduchu doopravdy, nebo jen v duchu. V duchu určitě nejmíň půl sáhu.
Risknul jsem pohled dozadu. Stála tam Apolenka a přívětivě se usmívala. To bylo dobré znamení.
„Carlosi?!“ musela to zakřičet, takový byl kolem tartas. Přesunul jsem se blíž k ní.
„Carlosi, dlužím ti omluvu. Postupně se mi podařilo z dědy vyzvědět pravdu. On je tou svou alchymií úplně posedlý a není schopen pochopit, že jsi nám zachránil život. Odpusť, posuzovala jsem tě špatně.
Taky ti dlužím dík za to, že jsi mi pomohl zbavil se toho slizáka Lopeze.“
„To je zase kdo?“ nechápal jsem.
„Ten nadutý poručík. Pořád se kolem mě motal a dělal mi neslušné návrhy. Včera vyzval Eaarma na souboj a ten starej hrbáč ho odstřelil jak psa. Vím, že ten souboj byl na tvůj popud.“
„Aha. A co se to tady děje?“
„Starý lord Badwood ještě před smrtí dohodl Henrymu svatbu s královskou dcerou. Dnes jeho snoubenka přijede k němu na návštěvu. Vím o místě u mé přítelkyně, kde budeme mít krásný výhled.“
Prošli jsme náměstí a Apolenka vešla do podloubí a zaklepala na dveře. Ty se pootevřely a dívka škvíře cosi vysvětlovala. Pak přešla ke mně: „Pojď, ale chovej se slušně, představila jsem tě jako svého vzdáleného bratrance.“
Dům, do kterého jsme vešli, byl velmi honosně zařízen, a uvítala nás kyprá dívka, odhadem jen o něco málo starší než Apolenka. Zvědavě a trochu nedůvěřivě si mě prohlížela, nicméně, když jsem udělal vzorné pukrle a políbil galantně její masitou ručku, roztála a pozvala nás do patra. Apolenka otevřela okno a ukázala na sousední dům: „Tohle je dům mladého Henryho.“
Ano, uvědomil jsem si, že jsou to přesně ta okna, z kterých jsem před několika dny vyskočil.
Přišourala se služebná a na stolek postavila tác s jídlem i pitím. Došel jsem pro židle a Apolenka jí s díky přijala.
Nečekali jsme dlouho. Ozvaly se fanfáry a na náměstí vjelo deset nádherné oděných jezdců. Dav se před nimi rozestupoval jen pomalu a neochotně a tak ti první jezdci těly koní odstrkovali čumily a občas přišly ke slovu i rány mečem. Následovaly je tři kočáry a za nimi dalších deset jezdců.
„Už jedou,“ vykřikla Apolenka. Nemusela to říkat, lidé doprovázeli příjezd křikem.
Paní domu hbitě přiběhla k oknu. To už si jezdci razili cestu směrem k nám. Když dojeli k lordovu domu, vojáci začali vytlačovat lidi tak, aby vznikl dostatečný prostor pro kočáry. První z nich ještě úplně nezastavil, a už z něj vyskočil mladý Henry a spěchal k druhému, velmi bohatě zdobenému. Všiml jsem si, že jeho tvář je bílá jako vosk.
Kočár zastavil, páže přispěchalo otevřít dvířka a vyklopit schůdky.
Z temnoty kočáru se vysunula ručka a přijala Henryho oporu. Princezna vystoupila. Málem mi vypadly oči. Naše hostitelka byla tělnatá, ale tohle byla hora sádla navlečená do nádherných šatů. Tvarohovitá pleť, neforemná postava.
U všech ďáblů, myslel jsem si, ten starý snad tušil, že ho chce synáček oddělat, když mu dohodl takovouhle nevěstu!
Dav při spatření královského kočáru poklekl, ale zároveň zahučel potlačovaným smíchem při spatření princezny. Ta se po lidech jen vztekle podívala, zavěsila se do Henryho a vedle něj se kachním krokem vkolébala do domu. Za ní vystoupily dvorní dámy, sluhové začali dovnitř vnášet zavazadla, ale to už se lidé rozcházeli, protože to hlavní divadlo skončilo. Někteří vojáci sestoupili z koní a postavili se před dům na stráž. Kočí práskli biči a vozy odjely.
Stál jsem tam u okna a teprve teď jsem si uvědomil, že držím křečovitě Apolenku za ruku. Podívala se na mě a její oči se rozšířily údivem: „Je ti něco? Jsi úplně zelený!“
Kecnul jsem si na židli.
„Ty jsi určitě viděl něco víc než ostatní, viď? Něco hrozného?“
„Promiň, nedokážu ti to vysvětlit.“
„Aha,“ a ovívala mě, „ panu Rychlá odpověď došel dech. To tě to muselo pořádně sebrat!“
Nedokázal jsem jí na tu jedovatost odpovědět. Stále jsem měl před očima neforemnou postavu Henryho nevěsty. Už mě přešla chuť se s ním vyměnit a uvědomoval jsem si, jaké jsem měl štěstí, že jsem ji uviděl dřív, než jsem to mohl provést.
„Poslyš,“ změnila Apolenka téma, „co ty jsi vlastně zač?“
„No nějaký čas jsem se toulal s jednou hereckou společností, pak jsem byl učedníkem u kováře, dělal jsem pomocníka v ateliéru jednoho slavného malíře, pak jsem byl páže na dvoře dona Colina, a taky jsem nějaký čas žil s uhlíři.“
„Páže? Co má takové páže za povinnosti?“
„E-hm,“ Ta otázka mě přivedla do rozpaků, když jsem si vzpomněl, že Andrew říkal, že Apolenka má klášterní školu,… „bavit dámy.“ Obešel jsem vtipně pravdu.
„Půjdeme?“
„Ano, smím ti drahá sestřenko, nabídnout své mužné rámě?“
Už jsem byl zase sám sebou.
Její zvonivý smích se mi zařízl do těla jako ten nejostřejší nůž.
Veden náhlým popudem jsem se jí podíval do očí a tiše řekl: „Apolenko, já tě miluji!“
Ani nevím, jak to ze mě vyšlo, sám sebe jsem tím překvapil, ale ji ne: „Já vím,“ odpověděla prostě a zavěsila se do mě.
„Půjdeme?“ zopakovala otázku.
„Nezlob se, ale myslím, že by mě tvůj dědeček neuvítal zrovna rád.“
„Ale tam přeci nejdem. Půjdeme k mým rodičům, musím jim přece představit svého snoubence, ne?“
Jen jsem zalapal po dechu. Dovnitř vstoupila naše hostitelka. Apolenka se k ní otočila a zacukrovala: „Paní hofmistrová. Děkujeme za vše. Byl to nezapomenutelný zážitek vidět královský majestát! Princezna byla tak…“ škobrtla, ale posléze našla vhodný výraz,
„…zajímavá!
Bylo to vzrušující! Úžasné! Ty róby! Jsem tak rozčilená, že jsem vám úplně zapomněla říct, že i pro mě je to významný den, protože zde můj vzdálený bratránek Carlos se rozhodl požádat mé rodiče o mou ruku.“
„Óóó!!!“ tvář paní hofmistrové se rozsvítila jako sluníčko, „blahopřeji zlatíčko!“
Popadla mě a přivinula na svá tykvím podobná prsa. Chvilku mě podusila a přitom vykřikovala: „Báječné! Skvělé! Výborně!“
Posléze mě pustila. Byl jsem tak trochu mimo a tak jsem neprotestoval, když se do mě Apolenka zahákla, vyvlekla mě ven a cestou ještě konverzovala s hofmistrovou.
Konečně jsme byli na náměstí.
„Jak mě chceš představit?“
Pustila mě a zabodla mi prst do krční jamky: „TY!“
„Děda ten žije v tom svém sklepě uzavřen ve světě křivulí a baněk. Nevidí to, co nechce. Je pravda, že jsem chodila do klášterní školy, ale na školné, jsem si musela vydělávat uklízením a posluhou po hospodách. Nejsem žádná naivka, která neví o čem je svět. Mockrát jsem si musela nechat líbit, když mě nějaký ožgrunda plácl po zadku, nebo mě do něj štípl. Umím se o sebe postarat a lhát umím líp než ty. Od prvního okamžiku vím, co jsi zač, ale já už si tě ohlídám! Takže se nestarej a jdem!“
„Potřeboval bych si ještě něco zařídit.“ namítl jsem.
„Co? To známe! Ani náhodou! Chlápek řekne, že si na chvilku odběhne a pak ho manželka už neuvidí.“
„Je to rodinná záležitost,“ naléhal jsem, mysle na svého syna, který mě čeká v lese.
„Tak dobrá,“ řekla, vědouc, že i koni je třeba občas popustit otěže, „ale“ dodala ihned, „jdu s tebou.“
Vzdal jsem to: „Tak jo.“ a těšil se na to, jak se bude tvářit, až mého podivného syna uvidí, i když se zdálo, že tuhle dívku nic nerozhází.
Když jsme zamířili k lesu, otočila se na mě: „Kampak to jdeme?“
„Jen kousek támhle na takovou malou paseku.“
„Ne aby sis na mě dovoloval. Ti chlapi, co to zkusili, pak měli týden problém si sednout, rozumíš.“
Vyšli jsme. Pěšinku podél potoka jsem našel bezpečně a brzy i známý palouk.
„Haló!“ zavolal jsem.
Nic. Ticho. Popošel jsem a zkusil to znova trochu tišeji: „Synu?“
Jen les šuměl a ptáci zpívali. Vrátil jsem se. Vždyť jsem se nemohl splést, tady byl ještě zbytek ohniště!
Apolenka si založila ruce v bok a provrtávala mě pohledem: „Co to tu provádíš?“
„Někdo tu na mě mněl čekat a ffffíí,“ udělal jsem bezmocné gesto.
„Vypařil se, co?“
„Jo, přesně, vypařil.“
„A omylem vzal taky váš lup, co?“
„No jo, všechno je pryč.“ Chytil jsem se toho jako trosečník lana.
„Nechceš si se mnou náhodou něco začít?“ zeptala se.
Představa kolena narážejícího do mé chlouby, mě nelákala.
„Nééé.“
„A nechceš mě náhodou políbit?“
„Nééé.“
„A nebude ti vadit, když tě políbím já?“
Uvědomil jsem si, že jsem lapen a vůbec mi to nevadilo. Věděl jsem, že život po boku Apolenky bude nejen krásný, ale i vzrušující.
Následující hodinka byla tou nejkrásnější v mém životě…