Příběhy Erika z Waterlandu

Kapitola I. Jak se loví draci.

Náhoda prý přeje připraveným. Někdy ale i těm, kteří připraveni nejsou.
Maršál Ney

Už ve chvíli, kdy se Erik zahleděl do očí princezny Diany a k vlastnímu zděšení se slyšel říkat, že pro ni zabije draka, jeho druhé já vědělo, že to není dobrý nápad.
Samozřejmě slyšel vyprávět o tom, že se to tomu kterému rytíři skutečně podařilo a možná by tomu i věřil, ale ke své smůle věděl, že to byli mužští, kteří jaktěživo z domova paty nevytáhli, a vyprávěné souboje se dohrávaly jen v jejich opilecké fantazii.
Už jen ty zájezdní hostince! Pravda. Většina měla k dispozici pokoje k pronajmutí, ale ty s neúprosnou pravidelností byly obsazeny krvelačným hmyzem a spánek v šenku zase často končil tím, že se člověk ráno probudil okraden… tedy pokud se vůbec ještě probudil…

Během cesty do Černého močálu tedy raději přenocoval v přírodě, i když to pro člověka, který je zvyklý na měkké lůžko nemá žádný půvab.
Navíc je od prvního dne provázel déšť. Daleko vpředu na obzoru bylo jasno, vzadu také, ale přímo nad nimi visel temný mrak, který je s velkou chutí zásobil přeprškou.
V krátkých přestávkách mezi deštěm seděl Erik u ohýnku oděn poněkud nedůstojně toliko ve spodky a sluha Čárlí se pokoušel jejich svršky trochu nad ohněm usušit. Podával je svému pánovi ještě poněkud provlhlé s poznámkou:
„ To na vás pane doschne.“
Neměl pravdu, šaty na nich nikdy zcela uschnout nestačily. Výsledkem sušení bylo jen to, že nasákly kouřem a Erik si připadal jako uzenka.
Chvílemi si nadával, že pro ty krásné hnědé oči udělal tak nerozvážné rozhodnutí, ale vzpomínka na princeznu zaoblenou na těch správných místech, ho poháněla vpřed.
Černý močál je ono místo, které kartografové tak rádi označují lakonickým nápisem:
Zde jsou lvi
a to i v případě, kdy tam prokazatelně žádní žít nemohou. Nikdo nenapíše pravdivější:
„tady není vůbec nic k vidění “
Vůbec kresliči často umisťují na mapy různé kopce a řeky víceméně náhodně, místo toho, aby tam napsali:
„ já vůbec nevím, jak to tam vypadá“.

Černý močál je prostě pochmurně vypadající placka, z které jen tu a tam vyčnívají torza stromů porostlá zelenošedým mechem a kde se po většinu dne válí cáry mlhy jako pololeklé ryby. Celek je stvořen tak, aby působil co nejvíc depresivně.
Večer, při západu slunce, uviděl Erik na vlastní oči v dálce poprvé draka. Obrovité tělo se na blanitých křídlech několika mohutnými rozmachy vzneslo do výše, pak ještě několikrát zkusmo drak mávl, a když zjistil, že se dostal do vhodného vzdušného proudu, začal majestátně plachtit.
Učenci se v tichu svých studoven často přou o tom, jak je možné, aby se těleso o takové váze vůbec vzneslo do vzduchu, natož, aby se tam udrželo. Mnoho z nich tuto zapeklitou otázku obchází tak, že zprávy o velikosti draků označují za přehnané a kresby a popisy za pavědecké.
Pravda ve skutečnosti je ta, že na draky, jakožto magická stvoření, se nevztahují běžné fyzikální zákony, a ten o zemské přitažlivosti už vůbec ne.
Ten pohled byl opravdu úchvatný, rytíř ještě dlouho potom seděl u malého ohýnku, nad kterým se opět sušilo jejich šatstvo, a oddával se melancholickým myšlenkám.
Ráno pak vstal s pochmurným odhodláním odevzdat se osudu. S pomocí svého sluhy si navlékl brnění, i když o jeho užitečnosti měl své pochyby a říkal si, že by možná při zrychleném úhybném ústupu bylo lepší být nalehko. Připadal si jako krocan, který uzavřen v pekáči čeká na tepelné opracování.
Trochu se procházel, aby se na něm brnění usadilo a sluha mezitím podetnul mladý štíhlý ořešák, osekal z něj větévky, přiostřil špici, na kterou nasadil ocelový hrot a vyrobil tak rychle asi devět stop dlouhé kopí.
„Pane, až se k vám ta potvora přiblíží, a plivne na vás oheň, tak uhněte a zabodněte jí to kopí do oka, tam je prý nejzranitelnější. Musíte to stihnout dřív, než znova nabere dech.“ radil sluha.
„Nechceš si to semnou vyměnit?“ odsekl nevrle Erik.
„Pane, já jsem sluha, na hrdinství jste tu vy! Mě už pánbůh manželkou potrestal,“ ohradil se Čárlí.
To bylo velmi povzbudivé.
Rytíř mu na to neodpověděl, ale v duchu si řekl, že pokud tohle přežije, tak mu to nedaruje a začal sotva znatelnou úzkou stezkou sestupovat dolů do údolí. Čím níž, tím víc mu pod nohama čvachtalo bláto.
Posléze se zastavil na velkém palouku, rozhlížel se a uvažoval kudy dál. Ať se však díval kterýmkoliv směrem, všude to bylo stejné. Mlha bránila rozhledu a tak došel k tomu, že je vlastně úplně jedno, kam se vydá. Ze všeho nejradši by se na místě otočil a utíkal pryč. Ani sám sobě by nevysvětlil, proč to v té chvíli neudělal.
O dracích je rozšířen smrtelný omyl, že jsou hloupí. Není to pravda. Mají dva mozky a oba svou kapacitou odpovídají mozku vzdělance.
Je sice pravda, že nejsou sečtělí, ale to nahrazují za dlouhá léta nasbíranými zkušenostmi. Uvažte: už jen příprava a výroba vhodné hořlavé směsi předpokládá chemické znalosti na vysoké úrovni.
Když se Erik chtěl vydat na další cestu, zjistil, že zapadl po kotníky do měkké půdy. Sotva se mu podařilo jednu nohu pracně vyprostit a udělat krok, zapadla druhá ještě více a tak raději zůstal stát a kopí používal jako sondážní bidlo, zjišťujíc, kde by mohlo být pevnější místo.
Drak, který už nějaký čas lelkoval opodál, uviděl pravým okem v mezeře mezi cáry mlhy dvě postavy. Hned poznal, že je to jedna z těch masitých pochoutek, které ovšem musí nejprve vyloupnout ze slupky, jinak si koleduje o bolest zubů. Začal ťapkat směrem k těm dvěma, a zatímco jeho první mozek přemýšlel, kterého z těch dvou si dá jako předkrm, ten druhý připravoval vhodnou zápalnou směs. Ne že by to byl nějaký závažný problém, ale tady v močále bylo lidské maso velmi vzácnou pochoutkou a tak šlo o to, aby si na své přišel nejen žaludek, ale i chuťové pohárky.
Když Erik uviděl blížící se horu masa, uvědomil si, jak hloupé bylo udělat slib v blízkosti krásné ženy s hlubokým výstřihem, která navíc ještě zprudka dýchá. Jenže drak, který má na nohou blány je pro pohyb v takovém terénu mnohem lépe uzpůsoben a tak se může i přes svou hmotnost pohybovat velmi svižně.
Následující děj se odehrál velmi rychle. Erik se ohlédl, kde je jeho sluha. Ten stál opodál nahrben jako běžec před startem. Když se podíval opět před sebe, viděl, že se k němu blíží drak. Chtěl se otočit, ale noha, kterou v nákroku nechal za sebou, vězela v blátě. Příliš pozdě mu došlo, že vyvinutých brunetek je na světě spousta, ale život má jen jeden. Rád by utekl, ale ne a ne tu zatracenou nohu vyprostit. Když se mu to konečně podařilo, začal přepadat dopředu. To už byl drak u něj. Erik, aby se nerozplácl na zemi jako žába, opřel se o kopí právě ve chvíli, kdy drak otevíral tlamu, aby vypustil oheň. Zbraň zapřená o zem mu pronikla do tlamy a zabodla se mu přímo do mozku. Hlava mu klesla a kopí se pod tíhou té váhy prohnulo a zlomilo. Drak sebou ještě trochu zazmítal, než zpráva o jeho smrti dorazila i do druhého mozku.
Erik tam stál, nekontrolovatelně se třásl a cvakaly mu zuby. Drakova hlava dopadla sotva tři stopy od něj. Zíral na ni a nemohl uvěřit tomu, že to přežil. Dolehl k němu křik. Čárlí stál v bezpečné vzdálenosti na malé pevné vyvýšenině, řval: „Vy jste to dokázal!“ Když se k němu Erik došoural, cítil, že je naprosto vysílen. Teď když mohl zase klidněji přemýšlet, uvažoval, jak prokázat, že se mu opravdu draka podařilo zabít. V mnoha příbězích drakobijci useknou drakovi hlavu, ale do takové řezničiny se mu nechtělo, nehledě na to, že tahat se potom s takovou váhou je problém o zápachu nemluvě. Neměl ani chuť na to hrát si na zubaře, protože, co kdyby náhodou ta potvora obživla?
Zatímco ještě před malou chvílí se mu zdál nápad zabít draka jako ten nejhloupější, který kdy měl, nyní se opájel představou, jaký udělá na princeznu Dianu dojem. Stále dumal nad tím, jaký důkaz získat, ale při pohledu na zvětšující se kaluž krve, došel k tomu, že jí bude muset stačit jeho slovo.

Jestliže při cestě do Černého močálu je provázela občasná přeháňka, na zpáteční cestě to bylo ještě horší, protože pršelo pořád. Do hlavního města tedy dorazil pořádně nastydlý a musel ze všeho nejdřív zalehnout do postele. Když mu přivolaný lékař chtěl přikládat pijavice, ohnal se po něm mečem a raději se svěřil do rukou babky kořenářky, která ho napájela čajem a přikládala horké křenové placky.