Příběhy Erika z Waterlandu

Kapitola VI. Poprvé na moři.

Před ostatními námořníky se snažte předstírat, že nejste na moři poprvé.
Příručka pro kapitány- začátečníky.

Během několik následujících hektických dnů se Erik přesvědčil, že loď je opravdu svět v malém. Nejprve bylo nutno najít vhodnou posádku. Georgino mínil, že budou stačit čtyři námořníci a hned se nabídl, že se o to postará.
Pak bylo nutno zajistit a nakoupit spousta věcí, které se zdály být na připravovanou plavbu nutně potřebné. Georgino, který se teď zdržoval jen na palubě kdykoliv dorazil další náklad, určoval, co kam uložit a ve volném čas láskyplně leštil dvě arkebuzy, umístěné na přídi na otočných lafetách.
Zbývalo ještě rozhodnout, co s jejich koníky. Prodávat vzácná zvířata se Erikovi nechtělo a majitelka penzionu, když dostala další dva stříbrňáky, se zapřísahala, že je ustájí tak dlouho, jak bude zapotřebí.
A tak jednoho krásného dne nastoupili na Krásnou Helenu a veslice je vytáhla z laguny.
Moře bylo klidné a na obzoru se spojovalo s neméně modrou oblohou a vše se zdálo být naprosto úžasné. Loď se v mírném vánku jen pomalu šourala, ale Erikovi to vůbec nevadilo a radoval se z každého nového pohledu: na racky na obloze, na krásné bílé vlnky, na hejna rybek.
Někdy kolem poledne se na obloze objevil malý bílý mráček, vítr trochu zesílil a vlnky byly vyšší.
Pak už to šlo rychle. Během chvilky se nebe zatáhlo těžkým šedým mrakem, začalo pršet a vlny zmohutněly. Erik pamětliv příručky, se kradmým pohybem došoural do své kajuty, tam popadl škopík a vnořil do něj hlavu. Měl pocit, že jestli už není mrtvý, tak za chvíli bude, protože všechny jeho vnitřnosti se rozhodly opustit svá místa a podívat se ven, co se to tam děje. Proklínal v těch chvílích úplně všechno. Moře, tuhle loď i svůj hloupý nápad vydat se na plavbu.
Z toho všeho trápení nakonec usnul. Když se probudil, bylo nebe blankytně modré a moře klidné a rovné jako deska. Zcela vysílen se vypotácel ven.
„Vy jste si kapitáne trochu schrupnul, co?“ oslovil ho Georgino ( když byli na lodi, vymínil si Erik, že ho budou oslovovat „ kapitáne“).
„ ….zatímco jste spal měli jsme tu malou přeháňku. Jo slanej mořskej vzduch, to člověku udělá dobře,“ pokračoval žoviálně a s chutí se zakusoval do pečeného krůtího stehna, „to je hnedle jinačí chuť k jídlu. Nedáte si taky?“
Erik zezelenal, otočil se a zabouchl za sebou dveře své kajuty. I když ho představa jídla děsila, přeci jen se v blížícím večeru pochlapil a snědl pár sucharů a zapil to neslazeným čajem. Měl sice pocit, že má v žaludku hromadu kamenů, ale nacvičil si široký úsměv a nakráčel na palubu.
Když uviděl naprosto kouzelný západ slunce, všechno to z něj rázem spadlo a v tom okamžiku na veškeré proklínání zapomněl stejně jako na houpání lodi.

Kapitola VII. Šťastné ostrovy.
První pravidlo Vikinga: Když jdeš drancovat vesnici, nikdy nezapomeň, kde jsi přistál s lodí.

Několik dalších dní bylo velmi klidných, vál mírný větřík a tak se Erik již mohl promenovat po palubě a pozorovat práci posádky.
Zatímco Georgino se jaksi automaticky ujal funkce kormidelníka a bocmana, Čárlí opanoval kuchyň, kde kouzlil na malém sporáku.
V poklidu tak dorazili k prvnímu z atolů Mikronie.
Je to řetězec malých ostrovů, zvaných též Šťastné ostrovy. Malý národ žijící na těchto nevelkých pevninách sbírá kokosové ořechy a banány, které zde hojně rostou. Rodí se zde mnohem více žen a tak jsou tato místa zakreslena z jakéhosi záhadného důvodu na mapě každého námořníka.
Jestliže v Harzu ženy chodily oblečeny nalehko, zde zavrhly vrchní díl oblečení zcela a vystavovaly své přednosti všem na odiv.
Chudák Erik nevěděl kam s očima a měl pocit, že se červená i za ušima. Když se tak díval na ty krásné opálené ženy, v duchu se sám sobě divil, co na té bledničkové a vycmrdlé Dianě vlastně viděl.
Měl pocit, že pokud už není v ráji, stojí na samotném jeho prahu.
Bylo to asi čtvrtý den, kdy seděli s Georginem u jednoho z domků a Erikovi to nedalo, aby se nezeptal: „Když je toto místo tak oblíbeno mezi námořníky, divím se tomu, proč tu žádný z nich nechce zůstat nastálo?“
„Když sem připluje loď, přivezou muži těm ženám dárky a jsou za to odměněni láskou a péči, ale muži, kteří by tu chtěli zůstat nastálo, už žádné dárky ženám dát nemohou a tak se musí starat o děti, lovit, vařit a uklízet. I chlapci, kteří se tu narodí, jen co dosáhnou jinošského věku, odsud při první příležitosti utečou na moře a dají se najmout na první loď, která připluje.
„Jinými slovy, jsou na nás hodné, dokud jim dáváme dárky, ale v momentě, kdy nám dojdou, je s láskou konec?“
„Ano, zrovna jsem to s vámi kapitáne, chtěl probrat. Měli bychom zvednout kotvy, dokud ještě něco na lodi máme.“
Jak to?“
Když už pro ženy žádné dárky nemáte, nastoupí na loď, a vybírají si sami vše, co s jim hodí.“
„ A co posádka, nebudou se bouřit?“
„Kdepak pane, oni už to znají.“
Po tomto ujištění Erika nepřekvapilo, že když došli na Helenu a našli zde celou posádku, která právě odháněla několik žen, které se hrabaly v truhlách v podpalubí. Scházel jedině Čárlí.
„Půjdu ho najít,“ rozhodl Erik, přeběhl přes prkno a vydal se do vesnice.
Jednotlivá obydlí zde nebyla na jednom místě. Bloumal tedy sem a tam a trvalo to tedy dost dlouho než Čárlího našel ležet ve stínu na prahu jednoho z domků na rohoži. Na dosah měl mísu plnou pochoutek a krásná dívka ho ovívala listem palmy.
Erik začal vysvětlovat, jak se věci mají a Čárlí se vyděsil: „To jsem mohl zůstat doma!“
Nedbaje na svůdné úsměvy a štěbetání krásky hbitě vyskočil. Dívka se ho pokusila zastavit, ale bylo to totéž jako pokus zastavit lavinu.
Vydali se směrem k pobřeží. Sotva vyšli z háje palem a naskytl se jim výhled na přístav, zůstali oba stát v údivu. Přístav by prázdný- loď byla pryč!
„Voni vodjeli bez nás!“ vykřikl Čárlí a spustil proud nadávek a klení.
Erik těkal pohledem sem a tam, jakoby se loď mohla schovat někam do křoví nebo mezi palmy, pak přerušil Čárlího: „ Něco tady nehraje.“
„ To jako myslíte, že by tady někdo měl hrát? Já tedy nic neslyším.“
„Ale ne, chtěl jsem tím jen říct, že tady není něco v pořádku.“
„ No samozřejmě, že ne! Chybí tu naše loď! Tedy, pardon, vaše loď.“
„Podívej,“ a Erikův hlas byl tak klidný, že to zastavilo i Čárlího klení, „když jsme přijížděli k molu, byla támhleta vysoká skála, kde v noci udržují oheň vlevo, a teď je?“
„Taky vlevo! Loď je pryč a my budeme do smrti pucovat nádobí.“ bědoval Čárlí.
„ Ty hňupe, jasně že je vlevo, ale z pohledu z břehu, takže jsme na špatném místě.“
Nečekal, co mu Čárlí odpoví a vydal se po písečném břehu směrem k vysoké skále nedaleko, a opravdu, když ji obešli, uviděli scenérii velmi podobnou té předešlé jen s malým rozdílem, který je nesmírně rozradostnil. V kotvišti stála Krásná Helena.

Kapitola VIII. Kapitán Erik
Teoretické vzdělávání je teoreticky důležité.
Doktor Faust

Zátoka, kde kotvila Krásná Helena, byla mnohem otevřenější než ta v Harzu a tak využili mírného vánku a pomalu se šinuli z přístavu.
Od prvé chvíle, kdy vstoupili na loď, jakoby se Georginova osobnost rázem změnila. Dokud byli na pevnině, myslel si o něm Erik, že je to jen hloupý přístavní ožrala a naivně si myslel, že pomocí příručky bude vše snadné, ale už první bouřka ho přesvědčila o tom, jak hluboce se mýlí.
Gerogino v těch prvních dnech téměř neodcházel od kormidla a v podstatě lodi velel.
Po několika prvních strašlivých dnech, kdy si Erik prožil opravdová muka, jeho žaludek s lodí uzavřel příměří. Jistě k tomu přispělo i velmi mírné počasí, které je zatím na cestě většinou provázelo. Nyní již dokázal podstatnou část dne trávit na palubě a obdivovat se novým a novým úkazům.
Ještě před krátkým časem by poučování od níže postaveného člověka nepřijal, ale události poslední doby postupně změnily jeho smýšlení, a tak trávil stále více času u kormidla a naslouchal radám, které dostával, zatímco příručka odpočívala v zásuvce psacího stolu v jeho kabince.
Po sedmi dnech, když míjeli asi třicátý ostrůvek, obrátil se Erik na Georgina:
„Kolik těch Šťastných ostrovů vlastně je?“
„Nevím, neumím počítat víc než do desíti, ale myslím, že ne o mnoho více.“
Erik ukázal na jeden z atolů, který právě míjeli:„ Jenže tenhle už je nejmíň třicátý.“
„ To bude tím, že tyhle atoly jsou rozloženy do velkého kruhu a my plujeme mezi nimi po velké laguně stále dokola.“
„A proč?“
„No říkal jsem si, že než… „ a Georgino hledal vhodné slovo.“ … si všechno pořádně vyzkoušíte, bude to tady nejvhodnější místo. Sem do laguny se bouře dostane jen výjimečně, moře je tu klidné.“
Erik jen zamrkal. Není příjemné dozvědět se pravdu o vlastní neschopnosti.
Chvíli bylo ticho, pak si Erik odkašlal a: „Aha! A mohly bychom se už tedy konečně pohnout dál?“
„Jak si přejete kapitáne!“ a Erik měl pocit, že Georgino na něj šibalsky mrknul.
Toho dne odpoledne nedaleko nich proplouvala majestátně velryba, chrlíc vysoký sloup vody.
„ V semináři jsem viděl několik bestiářů. Byly tam bazilišci, fénixové a mnohé další nestvůry, ale tak podivní tvorové, které jsem zatím viděl zde na moři, tam chyběli. Ryba se špičatým rohem na čele? Jiná s hlavou připomínající kladivo? A co létající ryby?“
„Třeba to bylo tím, že ti, co to sepisovali, nikdy nevystrčili ani nos z rodného města a během sepisování si často přihýbali truňku…..“ mínil Čárli, který na chvíli vyšel na palubu.
Když se na něj Erik podíval, cítil jakousi nespravedlnost. On rytíř Erik z Waterlandu ty první dny na lodi tolik trpěl, zatímco jeho sluha na ní byl od první chvíle jako doma. Jak to, že jeho žaludek nezlobil?
„…. Jinak by si nemohli vymýšlet takové blbosti,“ rozvíjel dál své myšlenky Čárlí,
„ jako třeba mořské panny….“
„Jak někdo může napsat, že jsou to panny, když jsou od pasu dolů ryby? A vůbec! Kdyby to byly panny tak by vyhynuly no ne?“
Erik se i přes pobyt na Šťastných ostrovech trochu nad tímto tématem ošíval:
„Třeba jsou to magické bytosti a žijí věčně.“
„To by je ale stejně zbaštily takové potvory jako je támhleten obr.“ namítal dál Čárlí.
Erik chtěl něco říct, ale pak mu v mysli vytanula vzpomínka na obrovské dračí tělo, majestátně se vznášející večer nad Černým močálem.
Možná by o tom diskutovali ještě drahnou chvíli, když tu se loď náhle trochu naklonila stranou a Erik uviděl, jak se přes zábradlí na dolní palubu přeplazilo cosi, co připomínalo velkého hada. Ploché přísavky na koncích, jakoby osahávaly předměty na palubě. Námořníci zděšeně začali křičet. Erik skočil ke kraji a viděl, jak se z vody vynořují nejprve další chapadla a za nimi obrovskému pytli podobný tvor, který na ně hleděl studeným pohledem obrovitých očí. Erik seběhl po schodech a rozrazil dveře své kajuty. Popadl velký meč, který sebou vozil jen proto, že byl, krom erbu, dědictvím po jeho otci, a vyběhl ven. Bez rozmyšlení se rozmáchl a přeťal jedno z chapadel, které naklánělo loď.
Ozval se příšerný skřek, který se jim zařezával do uší. To už se ale z vody vymrštila další chapadla a zachytila se na lodi. Jednomu, které prosvištělo těsně kolem jeho hlavy se Erik vyhnul, a ťal do dalšího. Místo krve z něj vytékala hnědá odporně páchnoucí tekutina.
I ostatní se vzpamatovali, každý popadl to, co mu zrovna přišlo pod ruku, a mlátili do chapadel. Erik odsekl ještě další dvě, obluda pokaždé strašlivě zakrákala, ale pak loď pustila a zmizela v hlubinách. Jen několik okamžiků a hladina vody vypadala klidná, jakoby se tu ještě před chvíli nic nestalo.
Erik se opřel o meč a těžce dýchal. Konečně trochu popadl dech: „ Georgino! Obrať loď, jeden zpátky do Harzu! A vy,“ otočil se na posádku, „okamžitě vyčistěte palubu, chci mít to svinstvo ze své lodi pryč!“
„Ano, kapitáne!“
A zatímco dříve to znělo téměř posměšně, teď v tom byla úcta.
Erik vystoupil na zadní palubu ke kormidlu.
„ Jste hrdina. Teď jste doopravdy kapitán pane.“ řekl Georgino prostě a Erikovi to znělo jako ta největší pochvala, které se mu kdy dostalo.
Proč do Harzu kapitáne?“
„ Chci si od podobných zážitků odpočinout.“