Nová okupace

Tento příběh je smyšlený, nic takového se nestalo.
Teda, zatím se nic takového nestalo...

Když jsem dnes ráno popíjel kávu, uslyšel jsem bušení na dveře. Za dveřmi stál voják v ruské uniformě a mířil na mě zbraní. Vedle stál důstojník v hodnosti kapitána a křičel na mě rusky, vedle něho stál poručík, který překládal do češtiny. „Vyjděte ven a nepokoušejte se o odpor.“ Vyšel jsem ven, klást odpor by mě ani nenapadlo, slyšel jsem, že už několik lidí zastřelili.
Do mého domu vešel kapitán s poručíkem a ještě čtyři další vojáci. Ten, který na mě stále mířil, mě hlídal. Vojáci začali vynášet z domu všechno, co se jim líbilo, a skládali to do přistaveného nákladního auta. „Potřebujeme číselný kód k trezoru.“ „Šedesát, padesát, dvacet, deset.“
Za chvilku vyšel kapitán ven. Díval se na mě, jako kdybych něco provedl. Nechápal jsem, co se mu nelíbí, zbraně a náboje jsem odevzdal hned, jak vláda schválila odzbrojovací zákon. Pak jsem si všiml, že v ruce drží moji vojenskou knížku.
„Jste voják?“
„Byl jsem, to už je dávno.“
„Proč už nejste?“
„Ze zdravotních důvodů.“
Lhal jsem, ale nechtěl jsem ho provokovat pravdou. Když jsem byl na vojně ve Vyškově, byl to v armádě samý debil, tak jsem šel raději makat do fabriky.
Kapitán se na mě chvilku díval upřeným zrakem, asi si myslel, že se poseru. Potom začal řvát na vojáky a ti zase začali všechno vracet do domu. Zastavil jenom vojáka, který nesl krabice s cigaretama. Dvě krabice mi podal a další dvě si vzal on. Pak řekl něco rusky, nevím co, ale asi něco jako fifty–fifty, a zavelel vojákům odjezd. Vojáci mi salutovali na odchod i s poručíkem a kapitánem. Vzal jsem cigáro a šel si zapálit. Najednou mi to došlo, myslel si, že jsem byl voják profesionál. Asi nevěděl, že moje generace musela na vojnu povinně. Tenkrát to bylo na rok. Tak na konec mi ta vojna opravdu v životě pomohla. Samozřejmě jsem byl moc rád, že mi všechno nesebrali. Co jsem slyšel, všem pobrali, co jim pod ruku přišlo, včetně slepic, králíků a dalších domácích zvířat.
Uplynul asi týden a dostal jsem obsílku, abych se dostavil na vojenskou správu. Netušil jsem, o co jde, ale napadlo mě, že to nějak souvisí s jejich návštěvou u mě doma.
V budově jsem u vstupu ukázal obsílku, poslali mě do druhého patra, číslo kanceláře už si nepamatuju. Zaklepal jsem na dveře. Ozvalo se „dále“, tak sem vstoupil. Za stolem seděl ten poručík, co byl u mě doma. Řekl, ať se posadím, a zeptal se, jestli si dám kávu. Odmítl jsem, a tak začal.
„Kapitánovi moc chutnají vaše cigarety, kde jste je vzal?“
„To mám ještě zbytek zásob, už dřív jsem si nakoupil hodně tabáku a dutinek. Doma si to pak plním sám, mám na to takový strojek.“
„Mohl byste je vyrábět pro kapitána?“
„No mohl bych, kdybych měl tabák a dutinky. Už dva měsíce se nedá nic sehnat ani na netu, ani v obchodech.“
„S tím si poradíme, to pro nás nebude žádný problém. Kolik toho zvládnete udělat?“
„Dělám asi dvě stě padesát za den.“
„Domluvíme se tak, každý týden k Vám pošlu auto. Přiveze tabák a dutinky a naloží hotové cigarety. Jaký tabák byl v těch cigaretách, co teď kouří kapitán?“
„Camel, ten je nejlepší. A dutinky přivezte ty v těch krabicích po dvě stě padesáti. Dutinky naplním a cigarety dám zpátky do těch krabic.“
„Abyste si nemyslel, že jsme vyděrači, každý týden si jeden tabák a dutinky můžete nechat pro sebe.“
Tak to fungovalo podle dohody, přijelo auto, voják mi dal tabák a dutinky a já jsem mu předal krabice s cigaretama.
Za pár dní mi volal synovec z vojny. Odvedli ho před měsícem a zrovna dokončuje přijímač.
Přijímač je na vojně první měsíc, kdy se mládežníci snaží, aby z nich byli vojáci. Každý den výcvik, běhání, střelba, prostě všechno, co musí voják umět před tím, než ho pošlou na frontu.
Říkal mi, že za pár dní přijde rozkaz s rozdělením a zařazením do funkcí. Prostě kdo kam bude patřit a co bude dělat. Po tom se určí den odjezdu na frontu, teď je fronta na německo-francouzské hranici.
Když v létě zahájili Rusáci vleklou ofenzivu na Ukrajině, trvalo jenom pár týdnů, než ji obsadili celou. Bez pomoci Američanů neměli šanci. Pak bylo na řadě Polsko, my a Slovensko. Hned jak překročili naše hranice, začalo rabování. Vláda začala lézt Rusákům do prdele hned, jak volby vyhrál Agent Bureš. Doufal asi, že až nás obsadí Rusko, nechají ho u koryta, když se tváří jako jejich kámoš.
Pořád jsem musel myslet na synovce, na to, že pojede na frontu, a na to, že když se mu něco stane, ségra se sesype. Musel jsem něco udělat. Našel jsem si číslo na toho poručíka a zavolal mu, jestli bych nemohl přijít. Ptal se proč, tak jsem mu pověděl o synovci. Řekl, abych přišel v pondělí dopoledne, že mezitím zjistí, co a jak.
„Mám jeho složku tady, má maturitu, se zbraní mu to moc nejde, vytrvalost v běhu taky nic moc. Byl zařazen do pěchoty jako střelec.“ Vzpomněl jsem si na vojnu – BIGOŠ POLNÍ, LOPATKOU POHÁNĚNÝ, VĚTREM CHLAZENÝ. Dřív jsem se tomu smál, teď mi do smíchu rozhodně nebylo.
„Když jste tady, tak Vám na něm jistě hodně záleží. Určitě víte, že nějaké vyjednávání nebo úlevy v ruské armádě nejsou možné.“ Říkal to hodně nahlas, skoro až křičel. Pochopil jsem, že je sledovaný, jako všichni a všude.
„Ano, moc mi na něm záleží. On, jeho brácha a ségra se švagrem jsou jediná rodina, kterou mám.“
„Je mi líto, ale nemůžu pro Vás nic udělat, odejděte,“ řekl zase tak nahlas, aby to špioni dobře slyšeli.
Potom byl zase pátek, přijelo auto, ale tentokrát vystoupil poručík. „Projdeme se, mobil nechejte doma.“ Šli jsem do zahrady, obhlédl jestli, někdo neposlouchá nebo nečumí.
Podal mi složku, na papírech bylo synovcovo jméno a rozkaz na převelení do Vyškova, do kanceláře nějakého plukovníka. Na mojí tváři se objevil úsměv od ucha k uchu. Hned mi bylo jasné, že tam bude kluk v bezpečí, teda tak v bezpečí, jak je to v armádě možné. Líp by se měl jenom kdyby byl kuchař. Poručík na mě pokýval hlavou s výrazem „co, dobré?“ Tak jsem spokojeně přikývl, dobré.
Nasedl do auta a odjel, ani si nevzal cigarety. Však on někoho určitě pošle.