Pan Malíček a jeho tajemství

Tu noc přišla mlha, jež stoupala vysoko do nočních oblak. Mlha tak hustá a nasáklá stíny jiných lidí, že jejich přítomnost bolela více než samota.

Malíček seděl u okenního rámu a oči měl upřené do temnoty, která mu zamlžovala pohled… ale i přesto jasně rozeznával v oblacích obrysy stínů – vzdálených, mihotavých; avšak skutečných.

Viděl světla, pohyb, následoval jejich život. Pociťoval tiché sevření hrudi: závist. Ani ne tak prudkou či vzteklou – spíše hladovou. Tíživou nenávist ve vlastních očích.

Jeho oči zářily jako majáky a lákaly stíny pohltit jejich teplo. Jeden obraz se přiblížil. Stál tam muž – vysoký, ztepilý… mladší verze něj samého: bez tíže, bez otázek. S ním se v té dálce na druhém břehu rozpínal i druhý stín ženy – krásné, klidné… chápající.

V jejich domečku hořel oheň a zněl smích. Neptali se na smysl, žili… a strážce – ve svém chrámu ticha – cítil, jak se v něm něco stahuje:  

 

Proč ne já?

Proč jsem tím,
kdo musí nést váhu vědomí,
zatímco jiní jen proplouvají?

Proč mé dny hoří mlčením,
zatímco oni tančí?

 

Začal přemýšlet

Zda jeho hloubka nebyla darem,
ale náhradou za to, co nikdy neměl –
lehkost, bezprostřednost, spojení.

Každá představa „tam venku“ byla jako ostří;
co neprošlo kůží, jako by se zarývalo do duše.

 

Jeho tajemství ho začalo varovat:

            cizí úspěchy, cizí štěstí, cizí naplnění;
            to všechno, co kdysi odmítal jako iluze;
            nyní zářilo o to víc…

 

A tehdy pochopil, že závist není nenávist k druhým.
Je to hluboký stesk po vlastní celistvosti.
Závist není zaměřena na ně.
Nenávist ukazuje, co sobě popíráme.

 

*

 

Ten druhý přišel beze slov. Stál ve dveřích, aniž by zaklepal, a přesto o něm Malíček dávno věděl.

Byl to on – ani poprvé, ani naposled. Bytost tvořená ze vzpomínek, možností i nesplněných tužeb. Nesl jeho tvář, ale měl jiný pohled – oči bez viny, bez zrcadel:

„Tak tady jsi,“ pravil tiše, s úsměvem na rtech, „ve svém tichu, ve svém řádu, ve své hloubce?“

Malíček neodpověděl. Věděl, že slova by byla zbytečná, poněvadž mu nepřišel ublížit, ale připomenout.

 

„Pamatuješ?“ pokračoval hlas,

„pamatuješ, jak jsi kdysi chtěl žít?

Bez břemen, bez filosofií, bez obětí?

Pamatuješ, jak jsi chtěl jen být?

V lásce, v lehkosti, v doteku?

A teď… podívej se… na sebe…“

 

A Malíček se podíval.
Viděl své ruce – ztvrdlé od držení jistot.
Viděl své myšlenky – ostré, chladné, přesné, a přesto nikdy rudé.
Viděl, že celý život hledal smysl, ale ztratil se v jeho konstrukci.

 

„Porovnáváš mě,“ řekl tiše. „Avšak nejsi skutečný... jen výplod fantazie.“

Stín se pousmál: „A co je skutečné?
Ty?... V domečku, který sis ukoval?
Nezapomeň… Já jsem ty – kterého jsi ztratil,
 když ses rozhodl, že rozum je důležitější než dotek;
že osvícení má větší cenu než radost.“

 

Malíček pocítil znechucení – a zároveň závist. Závist k tomu, kdo se směl smát, kdo tančil, kdo nedržel bolest jako relikvii. Závist, která neříkala: chci to, co máš, ale:

 

„chci znovu být tím, kým jsem býval,
než jsem se ztratil v představě,
kým mám být.“

 

Poněvadž porovnávání je tichý jed. Pomalu, nenápadně, rozleptává vděčnost. Neútočí zvenčí – rodí se zevnitř. Z hluboké části, která kdysi věřila, že já nestačím;

že někde jinde,
někdo jiný,
žije lépe,
úplněji,
pravdivěji.

 

A právě to se změnilo – stín není nepřítel. Je zrcadlem – bolestivým, ale pravdivým. Neukazuje, co nemá… ale připomíná, co bylo zapomenuto.

 

*

 

Jeho vlastní stín odešel stejně tiše, jako přišel. Nebyl poražen, ani vyhnán… rozplynul se v zapomnění, protože majáky právě zhasly.

Mlha u oken se začala zvedat. Na chvíli zahlédl vzdálený domeček, jehož světlo kdysi tolik bodalo do duše. Tentokrát však necítil bodnutí – cítil teplo.

Uvědomil si, že není třeba být jako oni. Ani jimi pohrdat, ba dokonce je napodobovat.

Druzí lidé nejsou konkurencí.

Jsou jinými tvářemi téhož příběhu.

A místo toho… se začal radovat.

 

Ne hlučně, nebo triumfálně. Ale pokorně – spolu s nimi.

S těmi, kdo mají lásku.
S těmi, kdo tančí.
S těmi, kdo bloudí.
S těmi, kdo mlčí.

 

Žádný život není stejný, a přesto jsou si všechny podobné.
Žádný příběh není vyšší, hlubší nebo opravdovější než jiný – pouze jinak řečený.

 

A tak seděl ve svém domečku,
s pohledem upřeným do dálky.

A v dálce nebyli „oni“.

V dálce byli my.

 

Protože:

závist není o druhých. Je to volání té části nás, která touží být viděna a přijata. Spolu-radost není vynucený optimismus – je to tiché svolení, že štěstí může existovat i jinde a že to nic neubírá nám…

 

„Sdílená bolest… je poloviční
a sdílená radost… je dvojnásobná.“