Pan Malíček a jeho tajemství

Plamen, jenž nespaluje, ale dusí, hořel dnem i nocí.
Dny byly tiché; noci hlasité.

Malíček,
obvykle ztracený v proudu myšlenek,
začal cítit praskání pod povrchem.

Bylo to jako napětí v kůži;
jako kdyby pod jeho tělem,
hluboko v mase, v kosti,
někdo něco křičel.

Znělo to jako:

hněv

Ne však takový,
který vře, vybuchuje a trhá zdi,
ale ten, co se neprojevil,
ten, jenž zůstal uvězněn
v klidné tváři, ve větách, v proudu emocí,
které měly uklidnit, ale nikdy neléčit.

 

Kdysi se učil, že hněv je nebezpečný.
A tak ho ukryl.
Zabalil do vznešených slov – utichl spolu s ním.
Přeměnil ho v racionální sloup u cesty.

…Ale bolest nezmizela – jen změnila barvu.

 

„Kde jsi byl,“ ozval se hlas v něm, „když jsem křičel?“

„Kde jsi byl… když nám bral důstojnost?“

„Proč ses učil chápat… místo abys se mnou bojoval?“

 

A Malíček i s Prsteníčkem si uvědomili:
Ten hněv nebyl vůči druhým,
byl vůči sobě.

Za to, že zradil vlastní slabost ve jménu „vyšší ctnosti“.
Za to, že místo ochrany zvolil pasivitu.
Za to, že bolest proměnil v klid,
   nikoliv ve spravedlnost.

 

Třásl se – ne ze vzteku – ze setkání.
Tváří v tvář dítěti v sobě, které už nechtělo mlčet.
Byl to obraz,
možná sen
a možná
vzpomínka jen.

 

*

 

Malíček sestupoval po schodech, které neexistovaly v žádném plánu jeho domečku. Vedly dolů, pod podlahu, pod samotný nákres půdorysu; pod vše, co kdy vědomě zkoumal.

Bylo tam vlhko a ticho… a staré, dřevěné dveře; zajištěné zevnitř.

Zaklepal: Jednou i dvakrát.

…nic jen pláč duněl dřevem. Tlumený, již dávno unavený.

Jen stopy pláče, který již ztratil naději, že někdo přijde.

 

Otevřel dveře a uvnitř sedělo dítě. Nahé, vyhublé, zakryté špínou a popelem. Nevzhlédlo, jen si něco šeptalo a třáslo se – snad zimou, možná hněvem.

„Já jsem zlý... já jsem špatný... proto mě zavřeli… já nesmím křičet… já nesmím cítit…“

 

Malíček si přisedl. Tím dítětem byl on sám – nikoliv metafora, ani symbol… ale část jeho vlastní duše, kterou kdysi, velmi dávno, uvěznil, aby přežil ve společnosti.

Aby byl „dobrý“.
Aby byl „klidný“.
Aby neobtěžoval svět svým zármutkem.
Aby byl…
   třeba i „hodný“.

Jenže,
to dítě v něm nebylo zlé,
bylo zraněné
a jeho hněv nebyl nenávistí –
byl čirým zoufalstvím;
potřebou křičet tam,
   kde se mlčelo.
potřebou bránit se tam,
   kde se podvolil.

 

Malíček natáhl zbytek dlaně, ale nedotkl se. Pouze nechal prsty pootevřené.

Dítě ho chvíli pozorovalo a poté – velmi pomalu – natáhlo svůj vlastní odraz.

Poprvé po letech: jako žádost, jako odpuštění.

 

*

 

Voda za oknem už nešuměla jako dřív. Neutíkala, byla klidná, jako by čekala. Pan Malíček byl unavený – tělem i duší. Uvědomil si, že jeho hněv nebyl nepřítelem. Poněvadž nepřicházel ničit a ani ničit druhé – popíral lež, bránil se.

Tu lež,
že být tichý je ctnost;
že vydržet je síla;
že zapomenout je uzdravení.

 

*

 

Z dítěte, které plakalo, se stal hlas, který už nemusel křičet.
Z ticha, které ho obklopovalo, se stal prostor –
prostor, kde se mohl hněv vyjevit.

Mírnost… pochopil… je důstojnost bez agresivity.
Je to schopnost jednat bez nutnosti vítězit.
Je to oheň, který hřeje i chladí.

A s tímto ohněm se vrátil zpět k oknu. Díval se do vodní prázdnoty, která byla dřív jen chaosem a poprvé ji nechtěl ovládnout, natož se v ní znovu ztratit – jen v ní být.

 

Tak končí Hněv.
Třetí tajemství ze sedmi.
Každé hlouběji –
ale také blíže k celistvosti.